Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Sama podstata kooperativních a koaličních modelů kooperativní teorie her předpokládá, že hráč je ke spolupráci ochoten (případ ČSSD a ANO) a že je srozuměn i s tím, že nějakým způsobem také vyjde vstříc potřebám svých partnerů v koalici.
O čemž u KDU-ČSL silně pochybuji. Současně stále platí zásada, že každý hráč "hraje sám za sebe", sleduje svůj vlastní užitek a není ochoten přistoupit na jeho snížení. Oba požadavky vypadají těžko smiřitelné, přesto je hráči musí sladit. Stává se to především ve dvou typech situací. Na první se vztahuje tak zvaný ''princip koaliční solidarity". Spočívá v zásadě, že člen koalice je
ochoten přistoupit na spolupráci (přistup KDU-ČSL je nám od vstupu na scénu zjevný tedy po katolicku vydírat a mít vliv),(tedy to je v konečném důsledku na rozdělení užitku), která je pro jeho partnery v koalici výhodná, pokud nevede ke snížení jeho vlastního užitku (nevyžaduje tedy, aby se i jeho výplata zvýšila stačí, že se nesníží). Druhá situace, kdy hráč musí sladit své požadavky s nároky spoluhráčů (pro bratra Bělohrádka je důležitější sedět na funkcích v královehradeckém kraji,být předsedou klubu a z něho jistit pozici místopředsedy sněmovny,případně ukázat občánům,koalici,sněmovně řiť a odjet do Ameriky,jelikož, to je v bratu Bělohrádkův užitek. To nehledě na to,že vrcholí etapa vyjednávání o rozdělení výhry (vládních postů a programových priorit rodící se vlády) mezi členy koalice. Každý z nich by, přirozeně, chtěl dostat vše a ostatním nedat nic. Přitom musí přijmout kompromis (pochybuji,že bratrovi Bělohrádkovi o něj jde), který respektuje jednak potřebu zachovat koalici (motivovat partnery ke spolupráci), jednak také úctu k nějakému pojetí "spravedlnosti".