Radim Valenčík
Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita
Na cestě k poznání našeho viru (nitro a logika)
Podnětná úvaha od Maxima 1:
"Jsem také optimista a vycházím z empirie. To, co jsem napsal, se shoduje s empirií i s vaší hypotézou založenou na matematice a teorií her. Na molekulární úrovni je jenom zjistitelný u Sars2 viru vylepšený mechanismus vázání na buňky oproti "evolučně" staršímu viru Sars z minulosti, to jsem už dříve velmi zjednodušeně popsal.
Genom viru a všech organismů je jenom zodpovědný za morfologii organismů i člověka.
Excitaci "zmutovaného" viru Sars2 způsobuje jeho různě (!) zvýšená schopnost vstupování do buněk u jeho různě (!) "zmutovaných" generací, které se postupně vracejí k původní stabilitě, kterou měly před záhadnou excitací.
Je to všechno obráceně, než je obecně vnímáno, proto je to těžko přijatelné do vžitých vědomostí.
Těžko přijatelná je také myšlenka, že genom nemá nic společného s vědomím, myšlením, duševnem a tím i chováním člověka a všeho živého.
Otázka vědomí byla mnou zmíněna v souvislosti s umělou inteligencí a je klíčová.
Dokud přírodní vědy se v otázce vlivu vědomí na živé organismy interdisciplinárně nespojí s poznatky psychologie o vědomí, podvědomí, nevědomí, duševnu atd., tak budou pořád tápat kolem genetiky a genomu organismů a nikam nepokročí.
Proto zdůrazňuji to chování - etologii měně excitovaných - zdravějších a více excitovaných "více zdegenerovaných" virových generací shodně s vámi.
0pt;font-family:"Times New Roman","serif"">Molekulární úroveň viru Sars2 je zajímavá jenom pro zkoumání toho, jak došlo k "zdegenerování" počáteční generace viru, která vyvolala celý proces "spásání pastviny" a "mutační různost" z něho vycházejících generací.
Přišel jsem na úplně jednoduché vyjádření: Schopnosti viru Sars2 vyplývající z jeho genetické (!) morfologie, zakončení vázacích paprskových tubulů, které určuje jeho genom, určují jeho chování! Uvedené geneticky vytvořené schopnosti viru určují jeho excitované chování, když tyto vázací schopnosti ubývají, tak omezují excitované chování."
K tomu ode mě:
Pokusím se ještě konkretizovat. Podstata hry (volby strategií) bude asi v následujícím dilema:
- Vstoupit do obsazené buňky: nekooperativní strategie, "rychlé spásání pastviny" (hostitele), rychlé šíření s možností vícenákazy udržující excitovaný stav (tj. volbu strategie vstupu do obsazené buňky).
- Nevstoupit do obsazení buňky: kooperativní strategie, "pomalé spásání pastviny" (hostitele), pomalé šíření s nemožností vícenákazy udržující evolučně stabilní strategii (tj. volbu strategie zákazu vstupu do obsazené buňky).
Jakmile některá konkrétní mutace viru spustí nekooperativní strategii, spustí ji (v zájmu uchování evolučně stabilní strategie) většina virů, i těch dříve pomalu spásajících (aby buď převálcovaly nekooperující mutanty, kteří se odchýlili od původní evolučně stabilní strategie), nebo celou populaci zmutovaných i původních virů včetně jejich hostitelů nasměrovaly do sebezáhuby či izolace. Právě proto, aby se udržela základní evolučně stabilní kooperativní strategie pomalého spásání napojená na evolučně prosperující hostitele. Náš virus se dostává do excitovaného stavu, zdivočí. Nutnou podmínkou je vícenákaza. (Ta je patrně méně pravděpodobná než šíření již existujících vícenákaz.)
Ke změně strategie během života našeho viru (zdivočení, excitovaný stav) může opravdu dojít pouhou změnou zakončení paprskových tubulů v důsledku evolučně zakódovaného biologického mechanismu reagujícího na zjištění přítomnosti "nezvaného hosta".
Přitom není vyloučeno následující:
- Změnou zakončení přestane náš virus spásat jen poškozené buňky, ale začne být agresivní i vůči neobsazeným, které však pro něj před tím byly tabu (ze samaritána se stává zabiják).
- V evolučně "odladěné" strategii může být zakódováno i vkládání vstřícných (kooperativních) prvků do strategie "jak ty mě, tak já tobě". Proto může docházet ke spontánnímu uklidňování viru.
Otázkou je, zda byl původní excitovaný stav vyvolán náhodnou mutací, nebo vyprovokován pokusy o umělou manipulaci s genetickou bází, která může ovlivnit zakončení paprskových tubulů. Každopádně klíčem k pochopení toho, o co jde, není ani tak hra "náš virus – člověk", ale hra uvnitř kmene našich virů.