Evolučně stabilní strategie člověka a covid-19/3

Nyní je vhodné pokusit se nabídnout alternativy odpovědi na otázku, proč se náš virus tak rozdivočel. V úvahu připadá následující:

1. Náš virus "přeskočil" zcela náhodou na člověka z jiného živočicha, otevřel se mu nový replikační prostor, prostor pro spásání nových lovišť, tak spustil rychlou variantu spásání, aby tento prostor co nejdříve obsadil, resp. přestaly fungovat brzdné mechanismu z jeho původního prostředí (netopýra, laskouna, hada...).

2. Přirozeným a náhodným způsobem vznikla mutace původního neškodného koronaviru, který v člověku nepozorovaně po dlouhou dobu žil a žije v malých neprojevujících se a prakticky nepozorovatelných množstvích (nebyl důvod je pozorovat prostředky, kterými by se dal identifikovat).

3. Náš virus je uměle modifikován tak, aby se choval agresivně:

- Buď do něj bylo vloženo to, co podporuje nekooperativní chování mezi soukmenovci navzájem.

- Nebo z něj naopak bylo odstraněno to, co nekooperativní chování brzdí či eliminuje a případně ještě něco dodáno.

4. Náš virus je evolučně vymakaný mj. i v tom smyslu, že uplatňuje strategii "jak ty mě, tak já tobě" ve hrách s opakováním: Když zjistí, že soukmenovci přestali kooperovat, sám volí nekooperativní strategii, a to právě proto, aby uchránil kooperativní strategii rodu. Dosahuje tím totiž dvojího:

- Vlastní nekooperativní strategií omezuje replikační prostor pro mutace, které porušily "tabu" rodu (začaly se při spásání pastviny chovat nekooperativně).

- Nasměruje komunitu nakaženou nekooperativním chováním do slepé uličky zániku v důsledku převládnutí evolučně nevýhodné strategie.

(Hostitel a tím i komunita mohou prostě vymřít, v případě lidské společnosti dojde k tomu, že ohniska nákazy jsou důsledně izolována.)

Tj. projeví se efekt domina či řetězové reakce: Malý projev nekooperativního chování spustí nekooperativní chování ve velkém množství případů.

K tomu:

- Při takovém rozboru se může stát, že některou důležitou variantu přehlédneme. Myslíme si, že jsme uvážili vše, a přitom to nejlepší vysvětlení přehlédneme. Na to si vždy musíme dávat pozor.

- Alternativy jsou formulovány trochu asymetricky – poslední, čtvrtá může být doplňkem každé z přecházejících.

Další důležitou otázkou je, zda vymakanost viru jde tak daleko, že i tam, kde zdivočí, působí mechanismy, které vracejí náš virus zpět ke kooperativnímu chování s jinými viry, tj. tak jak byla strategie rychlého spásání vybuzena, tak zase může dojít k jejímu uklidnění. Je to dost pravděpodobné. I zde ovšem existuje několik alternativ:

- Je to tím, že jakmile jsou agresivní rychle se reprodukující formy omezeny, náš virus přechází zpět z excitovaného stavu do původního, ve kterém volí evolučně stabilní strategii?

- Existují nějaké mechanismy, kterými může náš virus signalizovat změnu volby strategie?

Na rozdíl od člověka, kde evolučně stabilní (a historicky se postupně prosazující) strategie kooperativního chování vychází z existence velkého prostoru pro individuální rozvoj, který virus nemá, musí být výsledek mnohem delšího historického vývoje koronaviru založen na eliminování nejvíce nebezpečných mutací. A které mutace jsou pro koronavirus nejvíce nebezpečné? Ty, které poruší kmenové tabu, volí nekooperativní strategii rychlého spásání. Ta je totiž nejnebezpečnější. Jak na to může náš virus reagovat? Moc možností nemá. Tím, že dočasně spustí rovněž nekooperativní strategii rychlého spásání. Propuká epidemie s viditelným a citelnými následky. Ovšem jen dočasně. Virus má v sobě patrně zakódováno něco, co ho po vytlačení nebezpečné mutace navrací do neexcitovaného stavu.

Jeden ze závěrů z výše uvedeného je, že mohou dlouhodoběji přežívat a v některých místech propukat obtížně omezovaná ložiska excitovaných stavů (uvidíme, co udělá v Itálii), ale není pravděpodobné, že by přišla tzv. druhá vlna epidemie. Virus se do excitovaného stavu dostává v důsledku vícenákaz, ve kterých jsou přítomné mutace či excitované stavy jeho vlastního kmene, které preferují nekooperativní strategii rychlého spásání. A na ty také reaguje vlastním příklonem k nekooperativní strategii rychlého spásání. Lze předpokládat, že reaguje jen na ohrožení "čistoty rasy" (vlastního kmene), ale ne na jiné typy infekcí, včetně chřipkových. To je "pod jeho rozlišovací úroveň".

Poznámka na závěr: Další výsledky bádání jsou pravidelně zveřejňovány v rámci