Evolučně stabilní strategie člověka a covid-19/1

COVID-19 se chová určitým způsobem zvláštně. Zajímavě zvláštně. Z filozofického hlediska zvláštně.

Pro každý rod (v tom nejobecnějším smyslu tohoto slova) je z hlediska jeho dlouhodobé evoluční stability naprosto zásadní řešení vztahu mezi jednotlivcem a rodem, které má dva aspekty:

- Soutěžení jednotlivců uvnitř rodu tak, aby se prosadili, tj. přenesli genetickou informaci, ti nejlepší a rod jako takový se díky nim vyvíjel.

- Spolupráci mezi jednotlivci tak, aby přežil rod jako takový v konkurenci s ostatními rody.

U vyvinutějších organismů proto existují velmi sofistikované mechanismy, které vedou jednotlivce k rozhodnutím, kdy mají spolupracovat a kdy ne. Například u vyšších živočichů v době páření existují různé formy soupeření imitující přirozený výběr. Současně jsou různým způsobem v každém rodu zakódovány formy kooperativního chování při ochraně mláďat, kolektivní obraně apod. A existuje i oblast mezního chování, kdy se jednotlivci nabízí příležitost prosadit se na úkor rodu (jeho oslabení či zániku) a obrana rodu vůči tomu není účinná, selhává.

Totéž platí pro komunity nejrůznějšího typu (tj. části rodu nebo kombinace více rodů spolu žijících).

Určitou krajností je kolektivní hmyz, kdy jedinec je plně podřízen rodu, na druhé straně však jednotliví kolektivní jedinci (mraveniště, včelí roje) nejsou schopni mezi sebou spolupracovat. Např. pokud je jeden z kolektivních jedinců napaden, ostatní mu nepomůžou. (Určitě je i v této oblasti řada zajímavých výjimek a odborníci by o nich mohli vyprávět celé hodiny.)

COVID-19 a člověk jsou z tohoto hlediska dvě krajnosti, přičemž prizmatem lepšího chápání jedné dokážeme lépe pochopit tu druhou. Protože nyní je v centru zájmu náš virus, začnu člověkem. Na čem je založeno řešení hádanky lidských dějin, tedy optimalizace vztahu jednotlivce a rodu?

Zde musíme vyjít z největší zvláštnosti člověka oproti jiným druhům.

Člověk má obrovský prostor pro individuální vývoj vázaný zejména na jeho intelektuální schopnosti (chápané v širším smyslu slova, tj. včetně inteligence volní, emociální, představivostní apod.). Pes, opice, havran a další živočichové mají také velký prostor pro zdokonalování fyzických a duševních schopností. Ale s člověkem se to srovnat nedá.

Zde si nedopustím jednu poznámku: I v případě, že se člověk narodí ve velmi dobrém prostředí, rodiče ho citlivě vedou tomu, aby se vzdělával, poskytují mu zázemí i oporu, člověk má dobré učitele i kamarády, vzdělává se celý život a vzdělání podporuje i vhodnou životosprávou a způsobem života, osvojí si ty nejvhodnější formy efektivního myšlení (toto je tak trochu moje oblast a zde jsou rezervy opravdu obrovské), vytváří si oporu ve volních vlastnostech a emocionální zázemí, může dnes využít svého potenciálu tak maximálně z jedné pětiny. Většinou náš potenciál využíváme tak z jedné dvacetiny. A ti, kteří spadli do pasti stereotypů, bloků, zapouzdření se v obranném valu názorů, vůči kterým si nechtějí ani představit alternativu (protože je s nimi manipulováno, stali se určitým typem fanatiků, zjednodušují si takto nalezení smyslu žití, vztažení svého žití k něčemu, čemu chtějí věřit) využívají jen zlomek možností individuálního rozvoje. Lidská omezenost člověku není dána ani do vínku, ani od přírody, je produktem společenských poměrů, které ho vehnaly do slepé uličky individuálního zablokování rozvoje jeho schopností. V tom je naše společnost ještě velmi nedokonalá. O tom, jaké obrovské potence se v člověku skrývají, vypovídají případy různě handicapovaných lidí. Existují nesčetné příklady z různých oblastí, které ukazují, co odlišnými způsoby handicapovaní lidé dokážou, pokud chtějí omezení svého individuálního rozvoje osobnosti překonat, pokud se chtějí se svým handicapem porvat.

Zde uvedu jeden zapomenutý případ. Jako blízký kamarád Saši Tolstycha (svého vrstevníka, bohužel již zemřel), který za svého duchovního otce považoval Evalda Iljenkova (patrně největšího filozofa sovětské éry), jsem měl příležitost sledovat experiment výchovy a vzdělání slepohluchých v Zagursku. Bylo fascinující, jak ze stvoření odsouzených k bezduchému žití, udělali prostřednictvím vhodných forem výchovy osobnosti schopné psát básně, dělat sochy, scénáře k filmům, psát filozofické traktáty, založit normální rodinu a vychovávat děti. Přitom lidé současně hluší a slepí. V člověku se skrývá obrovská síla.

Řešení hádanky lidských dějin, tedy optimalizace vztahu jednotlivce a rodu, tak spočívá ve vytvoření podmínek pro plný a všestranný rozvoj každého jednotlivce tak, aby takovýto rozvoj byl současné podmínkou pro plný a všestranný rozvoj všech ostatních. Jedná se o dynamické pojetí rovnosti chápané jako rovnosti podmínek, kterou si svým individuálním rozvojem vytvářejí lidé vzájemně, přičemž tento rozvoj schopností působí současně jako nejvýznamnější, nejvýraznější a dominantní faktor působící na ekonomický růst a určující povahu ekonomického růstu.

K naplnění této vize máme z různých důvodů ještě dost daleko, ale to není důvod, proč ji nemít před očima. Problém přitom není ani tak v člověku, jako ve společenských vztazích, jejichž vývoj má značnou historickou setrvačnost a nelze je měnit sebelépe myšlenými dekrety.

Jak s tím souvisí náš virus? Ten přece žádný prostor pro svůj individuální rozvoj nemá! Je úplným opakem toho, co z hlediska vývoje představuje člověk. – Přesně tak. Náš virus představuje druhou krajnost. Právě proto, že má nulový prostor pro individuální rozvoj. Proto příroda musela vymyslet jiné řešení vztahu mezi jednotlivcem a rodem v jeho případě. Je na nás, abychom našli, jaké.

Ale i pro náš virus platí, že se musí vyrovnat se stejným problémem – tj. volbou kooperativní a nekooperativní strategie, přitom tak, aby byla zabezpečena jeho dlouhodobá evoluční stabilita. Můžeme předpokládat, že na nalezení optimálního řešení měla příroda hodně času, takže řešení bude "vymakané" (lepší výraz pro dokonalost v daném kontextu mě nenapadl).

Podíváme se na problém očima teorie evolučních her. To nám umožní na základě vnějších projevů chování našeho viru a průběhu epidemie usuzovat na to, co musí probíhat v jeho vnitřní struktuře. Lze očekávat i to, že tímto pohledem se nám podaří lépe pochopit funkci jednotlivých prvků, které nalézáme ve vnitřní struktuře našeho viru.

Pokusíme se odhalit, co je základem evolučně stabilní strategie koronairu. Tedy strategie, která, pokud je přijata všemi členy populace, nemůže být překonána jinou v tom smyslu, že mutant, který by používal jinou strategii, by byl méně úspěšný v reprodukci a postupně by byl v příslušném kmeni eliminován.

Podrobněji například zde: https://euler.fd.cvut.cz/predmety/teorie_her/prednaska_evolucni.pdf

Jako nejvhodnější základ modelu se ukazují hry typu "tragédie společné pastviny" hrané opakovaně. Ve Wikipedii je poměrně dobře popsáno, o co se jedná:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Trag%C3%A9die_ob%C4%8Diny

Pro zájemce doporučuji ještě tento populární článek:

https://denikn.cz/113041/obecni-pastvina-nemusi-skoncit-tragedii/

(Pokračování)