COVID-19 a blikající světlušky

Miliarda (možná i více) let, za kterou koronavirus dospěl k evoluční dokonalosti, patrně zakódovala do jeho RNA schopnost preferovat evolučně výhodnější strategii kooperace. Pokud se vyjádříme jazykem teorie her, pak je schopen s ostatními viry stejného kmene (včetně "bodově" odlišných mutací):

1. Postupně přecházet ke kooperativní strategii v tom smyslu, že dodržuje dohodu přiměřeně pomalého "spásání společné pastviny" (kterou je lidský organismus) spolu s ostatními soukmenovci.

2. Tam, kde v důsledku souběhu konkurujících si mutací (vícenákazy) došlo k excitaci, tj. preferování strategie nekooperace (porušení dohody o přiměřeném "spásání pastviny"), tam je schopen změnit svou strategii rovněž na nekooperativní. Nikoli proto, aby sám sebe prosadil, ale aby omezil prostor pro šíření evolučně méně výhodné strategie nekooperace ve hrách typu "tragédie společné pastviny s opakováním". Pokud by toho nebyl schopen, nebyla by strategie dlouhodobého zaměření na kooperaci dostatečně evolučně stabilní.

Ke hrám typu "tragédie společné pastviny" více např. zde:

https://denikn.cz/113041/obecni-pastvina-nemusi-skoncit-tragedii/

Může tak primitivní organismus, jakým je koronavirus, synchronizovat své chování na "pastvině" zvané člověk? Tj. "domluvit se" s ostatními viry na tom, že budou člověka "spásat" pomalu a že dohodu pomalého spásání dodrží?

Uveďme si nedříve příklad z úplně jiné oblasti. Světlušky jsou zajímavé nejen tím, že svítí a dokonce i blikají. Nejzajímavější je, že u některých druhů jsou samečci schopni blikání synchronizovat. To umožňuje samičce lépe se připravit na oplodnění některým z nich. Pravděpodobnost toho, že se určitému samečkovi a právě jemu podaří zajistit pokračování rodu, je větší, když se přidá k ostatním a společně samičku "nabudí", i když není jisté, že příležitost k aktu dostane právě on. Podrobněji viz např.:

https://21stoleti.cz/2010/12/22/tajemstvi-svetluscich-namluv/

Oprávněnou námitkou vůči tomuto srovnání je, že "evoluční vzdálenost" mezi člověkem a světluškou je mnohem menší, než mezi světluškou a virem. Virus je mnohem a mnohem primitivnější. To ovšem neznamená, že je méně dokonalý a že do něho příroda nedokázala zakódovat evolučně výhodnější strategii kooperace soukmenovců a současně i nekooperace s těmi, kteří tuto evolučně výhodnější strategii porušují.

V případě miliardou let přirozeným výběrem vychovávaného a kultivovaného primitivního organismu to není vyloučeno. Stačí, když se naučí reagovat na to, zda v prostředí, ve kterém se nachází, probíhá rychlé či pomalé množení ostatních virů:

- Pomalé množení = dodržování dohody o spásání = kooperativní (z hlediska rodu výhodnější) strategie = více produktů umožňujících vlastní metabolismus a méně nepoužitelných produktů, které jsou zplodinami metabolismu soukmenovců.

- Rychlé množení = porušení dohody o spásání = nekooperativní (z hlediska rodu nevýhodná pro přežití) strategie = méně produktů umožňujících vlastní metabolismus a více nepoužitelných produktů, které jsou zplodinami metabolismu soukmenovců.

Stačí málo. Například to, že i když by se virus mohl množit rychleji, zafunguje nějaký mechanismu, kterým rychlost množení zpomalí. Vyšle tím do prostředí pozitivní signál ke kooperaci. Teprve když tyto signály nevedou ke změně chování ostatních, spustí agresivní strategii nekooperace (rychlého spásání). Z teorie her to známe jako strategii "jak ty mně, tak já tobě s vložením vstřícných kroků", která je za určitých podmínek evolučně nejvýhodnější.

Náš virus je prostě schopen reagovat v metabolické prostředí a měnit své chování podle toho, jak se chovají ostatní, a tím vysílat i signály jiným virům. "Vidíme" to porovnáním modelů s tím, jak probíhají epidemie v různých podmínkách. Důležité bude propojit tento pohled s pohledem těch, kteří jsou schopni analyzovat proces interakce viru s buňkami, jejich vnější metabolismus, případně i to, na co reagují bílé krvinky.

Dlouhodobě se parazité stávají symbioty. Možná, že takto již fungují a při určité hladině i rychlosti množení na ně prostě bílé krvinky nereagují a nevytvářejí vůči nim protilátky. Pokud "spásají" třeba poškozené buňky plicního epitele, mohou být důležité při omezení rakoviny plic. Ale to už je úvaha, která jde příliš daleko. Každopádně na současnou epidemickou patálie bychom měli nahlížet spíše tak, že v důsledku vícenákaz se některé "bodové" mutace začaly chovat způsobem, kterým vybudily obrannou nekooperativní reakci, která se začala epidemicky šířit. Nyní se tam, kde není vysoká koncentrace vícenákaz, zase vrací k osvědčené dlouhodobé evoluční strategii kooperace.