Radimvalencik | Od srpna 68 k listopadu 89/2

Prakticky vše, co píšu, není napadeno z hlediska obsahu toho, co říkám (na polemiku založenou na faktech si většinou uvedení trollovou netroufnou), je napadeno vyfabulovanými obviněními mé osoby. Místo argumentace kádrování. A kádrování založené na lži. Na lžích, které si nikdo nejen před třiceti, ale ani před dvaceti či deseti léty nedovážil na mou adresu použít, a to přesto, že jsem byl třeba poslancem Federálního shromáždění a poradcem Jiřího Svobody, tehdy předsedy KSČM, se kterým a dalšími vynikajícími lidmi jsme se snažili o reformu této strany. Tedy dost viditelná figura, která by byla dobrým terčem. Tehdy bylo totiž ještě hodně pamětníků, kteří byli očitými svědky toho, co jsem dělal před listopadem 1989, během listopadového dění i po něm.

Řady trollů se rozrostly: Jan Vaňo, Petr Opočenský, Martin Bláha, Luděk Ševčík, Richard Pesík, Jan Beneš a k tomku asi pět dalších, které neuvádím, protože zbaběle píšou jako anonymové, což je samo o sobě diskvalifikující.

Připomenu definici a popis "trolla" dle Wikipedie:

"Troll je v internetovém slangu účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který začíná hádky, provokuje čtenáře na internetu a rozsévá neshody tím, že zveřejňuje záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky k citlivým tématům. Jeho cílem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě nebo jinak narušit normální, věcnou diskusi a odklonit se od tématu debaty. Činnost trolla bývá v internetovém diskurzu nazývána trollingem či trollováním. – Činnost trollů neunikla ani sociálním inženýrům. Tak se stává, že je troll placeným, nebo i dobrovolným (z přesvědčení) spolupracovníkem nějaké agentury a jejich činnost bývá za účelem dosažení nějakého cíle koordinována. Cíle mohou být rozličné, od propagace nějakého výrobku přes dezinformační činnost nějaké agentury až třeba k propagaci nějakého náboženství."

Viz: cs.wikipedia.org/...

Protože lze očekávat velmi výrazné zkreslení toho, jak listopad 89 proběhl, napíšu něco o tom, jak to v roce 1989 bylo. Ze svého osobního hlediska, abych mohl současně reagovat na štvanici, kterou na mě trollové pořádají. Původně jsem si jich nechtěl všímat, ale vyzvala mě k tomu řada známých. Původně jsem myslel, že bude stačit jen pár řádků, pak jsem si však uvědomil, že je třeba zmínit i některé kontexty a povídání se trochu rozrostlo.

Takže něco o mě. Jako preventivní obrana, proti kádrování založenému na lži, se kterým mám zkušenosti již z minulého režimu. Pokusím se o co největší stručnost a upřímně se budu snažit vyhýbat stylizaci.

Přibližně v lednu 1971 přišla na naše gymnázium (Elgartova, Brno) nabídka přihlásit se na studium do Sovětského svazu s tím, že ten, kdo neuspěje, se bude moci přihlásit na vysokou školu v normálním termínu (tedy později), a to bez jakéhokoli negativního dopadu. Přihlásil jsem se. Jednak proto, že jsem se na vysokou školu chtěl dostat. Tehdy to nebylo jednoduché jako dnes. I na studium matematiky se bral jen každý desátý. A tady byla možnost v nejhorším případě si udělat generálku na normální přijímačky na vysokou školu. Jednak proto, že studium v Sovětském svazu znamenalo poznání něčeho nového, a to přímo, vlastníma očima a s využitím vlastního rozumu. Navíc s přijetím bylo spojeno stipendium, takže jsem podstatně pomohl své rodině. Nebyli jsme žádní boháči.

Za celý Jihomoravský kraj jsme se přihlásili jen dva. Pak se ukázalo, že jsme byli dva z celé České republiky. Přijímacím řízením jsem prošel, takže jsem byl přijat. Ze Slovenska (které mělo zvlášť kvótu) přišlo dalších pět spolužáků. V srpnu 1972 jsme se v přípravném kurzu dozvěděli, že budeme studovat v Oděse. Na různé vysoké školy a fakulty nás tam jelo asi třicet. Byl jsem trochu zklamán, toužil jsem po Moskvě. Jakmile jsem však začal poznávat Oděsu, zamiloval jsem se do ní. Prožil jsem pět let v nejsvobodnějším městě, jaké jsem do té doby a dodnes poznal. Bohužel dnešní Oděsa již není to svobodné město, jako tehdy. Ale nechci odbíhat.

Setkal jsem se zde s vynikajícími osobnostmi. Vedoucím mé diplomové práce byl známý filozof a průkopník teorie systémů A. I. Ujemov. Studoval jsem přímo ve skupině se Aljošem Kazdobou, jehož dědeček byl slavný matematik Krein a maminka Irina Krein pracovala na programu SETI v Kyjevě. Z té rodiny Krein, u jejíž větve v USA nacházeli útočistě oba Masarykové, z té oděské rodiny Krein, která financovala Muchovu Slovanskou epopej (s tím, že pokud nebude umístěna v Praze, bude převezena do Oděsy, na což se jaksi zapomnělo). Saša Tolstych, syn moskevského filozofa Tolstycha, mě zprostředkoval kontakt s fascinující osobností Evalda Vasljeviče Iljenkova, který na základě pochopení všeobecně zprostředkujícího charakteru praktické činnosti (ve které se zrodil rozum) provedl fascinující experiment v Zagursku u Mosky, kde se mu podařilo vytvořit spolu s dalšími kolegy metodiku výchovy slepo-hluchých od narození (naučit je komunikovat prsty a mluvit, vychovat z nich skutečné osobnosti). Mj. i u nás v ČT, promítali film, který natočil Saša Suvorov, jeden ze slepohluchých, měl jsem možnost setkat se s ním osobně. Film se jmenoval "Prikosnovenije", tj. česky "Dotyk". Film je o obrovském úspěchu, který se Iljenkovovi podařilo dosáhnout. Ale také o tom, jak byl tento člověk doslova uštván slouhy tehdejšího režimu i nepochopením některých svých kolegů. O tom, jak byl fascinující experiment potlačen, protože ukazoval na to nejpodstatnější, s čím přišel Hegel a Marx (ještě se k tomu vrátím). Sám Iljenkov začal pít a ve svých 54 létech si podřezal krk. I náš Filozofický časopis přinesl velký nekrolog k jeho úmrtí. Bohužel i Aljoša Kazdoba zemřel několik málo let po ukončení studia, Saša Tolstych, který stihl napsat a vydat několik knih, které převzaly i západní vydavatelství, zemřel také už hodně dávno.

Měl jsem štěstí i na vynikající pedagogy v Oděse. Navíc, matematika mně šla víc, než jsem čekal. Snad i proto, že v prvním roce jsem každý den po skončení výuky (a nevynechal jsem ani jednu přednášku) prošel vše, co se nám říkalo, každý matematický důkaz s pomocí knihy rozebral tak, abych ho pochopil a dokázal na základě myšlenky, na které byl založen, zopakovat. K tomu jsem procvičil i postup při řešení příkladů. Přednášky jsme měli i v sobotu, takže jsem si v neděli udělal menší výlet a večer prošel látku znovu. Ze všech zkoušek jsem měl výbornou. Během druhého ročníku jsem si pro sebe začal studovat i dějiny filozofie. Poctivě. Od zlomků předsokratiků, přes Platona (dílo po díle), Aristotela, neoplatoniky, patristiky, Tomáše Akvinského, Mikuláše Kuzánského, mého oblíbence Giordana Bruna a pak další. Především vyvrcholení vývoje lidského myšlení v podobě díla kriticky myslících filozofů, kteří se pídili po odpovědi na otázku, co je jako bezesporné základem pravdivého lidského myšlení, tj. Descartese, Huma, Kanta, Hegela, Marxe. Pod tímto zorným úhlem jsem objevil velmi cenné postřehy i v díle Lenina (ať se to dnes komukoli líbí či nikoli).

Matematika mně šla tak dobře, že filozofii jsem mohl věnovat víc a víc času, navíc na katedře filozofie byly též vynikající osobnosti, které mně napomáhali s výběrem pramenů a způsobem jejich pochopení. A každý z jiného zorného úhlu. Uvědomil jsem si, že interpretace vývoje lidského myšlení může být různá a že hlavním přínosem studia dějin filozofie (filozofie = dějiny filozofie, jinak si ji nelze osvojovat ani přednášet) je schopnost korektně komunikovat o zásadních otázkách.

K výběru místa, na které jsem nastoupil, mně pomohla náhoda. Jak jsem již uvedl, atmosféra v Oděse byly velmi svobodná, ale na omezení "shora" jsme také naráželi. Příliš svobodomyslní pedagogové společenských věd (jako byla třeba naše přednášející a cvičící předmětu "Dějiny Komunistické strany Sovětského svazu", která umožnila neomezené diskuse na cvičeních, a my se dozvídali prakticky vše o tom, jak to bylo, navíc téměř polovina našich spolužáků byli Židé, kteří se netajili svým pohledem) byli přeřazováni z univerzity na méně významné vysoké školy. Mému duchovnímu otci Ujemovovi zakázali jet na mezinárodní konferenci "Teorie systémů", která se konala na jaře 1974 v Mariánských Lázních, viz:uemov.org.ua/...

"Když tam nepustili mě, tak tam pojedeš s naším společným příspěvkem ty", rozhodl. Tak jsem jel. Využil jsem příležitost a na konferenci se díval, u koho bych mohl nastoupit po skončení studia. Byla tam intelektuální elita tehdejšího Československa, byť i dost prořídlá normalizačním kádrováním. Ale i některé oběti tohoto kádrování se tam dostaly. Na základě studia zveřejněných materiálů i osobních rozhovorů, ke kterým bylo dost příležitostí, jsem si vytipoval dvě možnosti. Buď nastoupím na katedře aplikované matematiky u profesora Kudláčka na VUT v Brně, nebo na katedru filozofie u Tenzera na VŠE v Praze. Když jsem se o dva roky později poprvé oženil a moje manželka byla přijata na studia v Praze, rozhodl jsem se pochopitelně pro Prahu. Mj. i proto, že se zde předmět "marxisticko-leninská filozofie" učil jako dějiny filozofie (což ani jinak nelze, pokud si z něj mají studenti něco odnést) a požíval velkou autoritu mezi studenty. Protože filozofie byla povinná, prošly za minulého režimu výukou desetitisíce studentů. Nesetkal jsem se s tím, že by si někdo na výuku vedenou tehdejší Tenzerovou, později Pstružinovou a dnes Pavlíkovou katedrou stěžoval. (To jen na okraj.)

Do KSČ jsem vstoupil ještě během studia. Z přesvědčení. Z přesvědčení daného nejen rodinným zázemím (vážil jsem si dědečka i otce, oba vstoupili rovněž z přesvědčení, a to již na jaře 1945, nikdy se nehonili za kariérou a uchovali si kritický odstup k aktuálnímu dění), ale i studiem dějin lidského myšlení. To druhé bylo hlavním důvodem.

Jak jsem již uvedl, kdo se chce naučit myslet, měl by se seznámit s dějinami lidského myšlení. Nejen proto, že se selhání lidského myšlení znovu a znovu opakují, ale také proto, že se z těchto dějin dá vyčíst přece jen určitý pokrok v pochopení reality (přírodní i společenské) ve které žijeme. A pokud chceme najít zakotvení, smysl a směřování, je dobré se poučit z kvalifikovaných sporů, které nejlepší mozky vedly.

Pravda nemůže existovat jinak než jako rozvíjející se systém, který je neustále schopen v kontaktu s realitou generovat alternativy a zahrnout jejich pochopení do tohoto rozvíjejícího se systému. To si uvědomil již Hegel, který odhalil nemožnost založit systém poznání na nějakých (jakýchkoli) jednoduše zformulovaných a neměnných pravdách. Uvědomil si rovněž, že nové poznatky vstupují do systému poznání na základě všeobecně zprostředkujícího charakteru lidské činnosti, tj. na základě schopnosti lidského rozumu přeměnit přírodní proces v nástroje a později technologie, které s využitím poznání přírodních zákonitostí člověku slouží a umožňují další rozvoj jeho poznání.

(Pokračování)