Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Z pohledu mého, byl Jan Hus takový vesnický bulík v té době ještě pod vlivem pražské, císařské rezidence, kde díky císařovým osvíceným aktivitám a krokům mohl studovat. A studovat chtěl, jelikož jeho slovy: "studuji proto, abych mohl nosit ornát a lidé si mě za to vážili" se i prokazatelně choval a je tak i zobrazován. Proto se několika lokálním "velikánům" podařil záměr J.Husa využít a je stále dějinně skloňován. Husovo skonání svým jednáním zcela iracionální, sebou samým zaviněným si povšimli jiní reformátoři, kterým jeho příběh a prameny napomohly. Tradice J. Husa byla podporována TGM před i po vzniku Československa. Především ve spojení s husitstvím byla posléze vyzdvihována hlavně komunistickým režimem ve kterém vyrůstali a byli formováni na stránkách zde citovaní páni. Za předpokladu, že tomu ne až tak vzdělanému muži, který podle mě a jeho úsudků v díle nemohl nikdy číst Aristotela a další jiné antické zdroje, se vzhlédl díky jeho "tragickém učiteli" Stanislavu ze Znojma v díle Johna Wycliffa není omluvou pro mě omluvou. Je zjevné, že tupě naletěl svému nepříliš dobrému analytickému myšlení. Další dopad sňatkové politiky císaře Karla IV. a provdání jeho dcery do Anglie byl příčinou zavlečení anglických spisů do rezidentní univerzity. První konfrontace karolinských vzdělanců s Evropou a hned problém s bulíctvím a tím, co Martin Heidegger myslí s dasein. Snad by mohla býti přínosem jeho spolupráce s Jeronýmem Pražským. Dobře ten už z Oxfordu vzdělaní měl a díky dalšímu studiu na Heidelbergu "ovládal" Platóna, ze Sorbony byl vypoklonkován, tedy to není zrovna ten pravý kámen pro ontologii. Takže pokud jde o současné vědecké poznaní byl tento pan značně mimo, tedy z pohledu přínosu pro dnešní studenty je marný. Za všechna jeho mylná a bludná tvrzeni: " nevidím smyslu v hledání pravdy na tomto světě, ale v bibli". Závěry nechám na českých vědcích…
Problematika vědy měla v úvahách Martina Heideggera zásadní důležitost. Jednak pro to, že vědění, poznání je základní lidskou činností. To byla u J.Husa boží láska a poznání, že on je pravým děťátkem božím. Ovšem hlavně proto, ze v současné době, v novověku, v epoše ovlivněné vědou a technikou, věda významným způsobem určuje podobu světa, ve kterém žijeme. Martin Heidegger vědě rozumí jako způsobu bytí člověka, existence. Věda je pro něho modus" bytí ve světě", který odkrývá jsoucno. Dovolím si připomenout, že problematikou vědy se M.H. intenzivně zabývá v několika dílech: Phänomenologische Interpretation von Kants Kritik der reinen Vernunft, česky 2004, Seinn und Zeit, česky 2002 a hlavně Leitgedanken zur Entstehung der Metaphysik, der neuzeitlichen Wissenschaft und der modernen Technik, částečně česky 2004.
Takže zde si dovolím malý výklad z MH o poznání:
Existence je tak věcí naší svobody. To, že je dasein existencí, znamená nejen to, že mu jde o jeho vlastní bytí, ale také to, že tomuto svému bytí už nějak rozumí. Výše jsme zmínili, že dasein jako bytí ve světě se vztahuje k nitrosvětskému jsoucnu. Tímto vztahováním se k nitrosvětskému jsoucnu toto nitrosvětské jsoucno současně odhaluje. Vztahování k nitrosvětskému jsoucnu se nejčastěji neděje jako poznávání tohoto jsoucna, ale jako zacházení s ním, jako obstarávání tedy vědou. Naše chování je častěji praktické než poznávající a teoretické, je vedeno praktickými ohledy a s nitrosvětskými jsoucny zacházíme tak, že nám "k čemusi" slouží, že jsou pro nás prostředky. Rozuměním prostředkovosti vychází najevo, že veškeré chování ke jsoucnu v sobě skrývá rozumění způsobu bytí jsoucna.
Raný Martin Heidegger chápe vědu především jako způsob chování člověka, způsob jak člověk existuje na světě, jak se vztahuje ke světu, tedy vše s čím měl Čechy oplakávaný J.Hus evidentně problém. Po Heideggerově "Kehre" spojuje vědu také s technikou a dějinami bytí.
Jednotlivé charakteristiky novověké vědy (exaktnost,experimentálnost, specializaci, provozní charakter ad.) pojí Martin Heidegger s novým pojetím pravdy, jsoucna a člověka v novověku. Pro zopakování v novověku, od René Descarta, se totiž pravda chápe jako jistota (takže rozhodně ne jakýsi Kristus), jsoucna jako předměty a člověk jako subjekt. Jednotlivé charakteristiky vědy odvozuje Heidegger od matematického charakteru vědy.