K sisyfofskému výkonu M. Kroha

Oceňuji sisyfovskou práci, kterou odvedl M. Kroh a jejímž výsledkem je článek "K diskusi o zákonu hodnoty" uveřejněný 26. června na jeho blogu, viz:

https://michaelkroh.pise.cz/41-k-diskusi-o-zakonu-hodnoty.html

Mám jen obavu, zda to není práce opravdu jen sisyfovská.

Jeho přístup lze charakterizovat takto. Marxovu "zastaralou teorii nadhodnoty" nahradíme moderní teorií nadhodnoty:

- Marxova zastaralá teorie nadhodnoty vychází ze schématu tvorby hodnoty zboží

c+v+m

(konstantní kapitál c hodnotu jen přenáší při svém opotřebení, variabilní kapitál v, tj. mzdy je zdrojem nadhodnoty v důsledku nerovnoprávné směny mezi vlastníkem kapitálu a vlastníkem práce, vlastník práce dostává zaplacenu jen hodnotu pracovní síly, vlastník práce si přisvojuje celou jeho práci, nadhodnota m je dána rozdílem mezi cenou pracovní síly a hodnou práce).

- Krohova moderní teorie nadhodnoty vychází ze schématu tvorby hodnoty zboží

Σc_i+Σv_j+Σ_km

(rozlišuje různé složky konstantního kapitálu, variabilního kapitálu a nadhodnoty, například tu část nadhodnoty, kterou manažeři si jako zaměstnanci, ale současně i realizátoři vlastnických vztahů přivlastňují).

Proč ne? I takové schéma lze vytvořit. V jeho interpretaci mě z podstatných veličin ještě chybí například to, kde se objeví výnos z investic do lidského kapitálu, tj. z toho, co do sebe zaměstnanec musel investovat (i v podobě nákladů ušlého příjmu), aby získal třeba vysokoškolské vzdělání nezbytné k výkonu určité profese (třeba inženýra v provozu, nikoli manažéra). Bude tento výnos hodnotu jen přenášet a bude to jen součást c_L, nebo si i tento zaměstnanec bude přisvojovat část nadhodnoty jako m_L?

Teoretická diskuse k tomuto může být velmi zajímavá, ale nemyslím, že by k něčemu přivedla. M. Kroh má totiž velkou pravdu v jednom:

"Valenčík jako profesí matematik hledá nějakou přesně kvantifikovatelnou podobu rozvětveného přerozdělování vytvořené nadhodnoty mezi konkurenty, mezi kapitalisty a státem, mezi státem a občany, mezi jednotlivými státy prostřednictvím mezinárodního obchodu atd. Takový algoritmus však neexistuje a nelze jej vytvořit, protože obsahuje takové množství proměnných, pro které nemáme odpovídající matematický aparát. Při tvorbě modelů musíme proto abstrahovat, vytvářet virtuální prostředí, v němž se můžeme dobrat k nějakým přibližně kvantifikovatelným výsledkům. Jenže obalit syrovou kostru problému v podobě modelu svaly a cévním systémem reality je zapeklitý problém, protože na podstatu musíme "nabalit" i ty jevy, které podstatě neodpovídají či jsou s ní přímo v rozporu. Realita je dialekticky rozporná a obsahuje i faktory negace stávajícího systému, které se při tvorbě modelu pomíjejí. – Je proto otázkou, zda by takové úsilí vůbec mělo smysl."

To, čím zdůvodňuje neužitečnost mého modelu (ještě se k němu vrátím), ovšem platí i pro jeho model. Kolik těch c, v, m budeme muset vzít v úvahu a co vůbec zařadit jako c, v či m?

Jenže M. Kroh vzápětí pokračuje: "Stačí totiž poznání, že za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků minimálně část nadhodnoty slouží k realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně třídy vlastníků výrobních prostředků a s nimi spojených privilegovaných manažerských elit, ke kumulaci bohatství v jejich rukou, které neslouží k rozvoji společnosti jako celku."

Aha. Tak k tomu je celá ta "moderní" teorie nadhodnoty. Jenže tady se M. Kroh zásadním způsobem mýlí a podílí se (patrně nechtěně) na kamuflování příčin zla. Vždyť přece vůbec nejde o to, že část vlastníků či jimi privilegovaných osob může nadhodnotu využít k "realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně". To už T. Veblen a později R. Reich věděli, že oni příjmy reinvestují formou prestižní a poziční spotřeby do nabývání pozičního kapitálu, do své pozice, do svého oddělování se od zbytku společnosti, který jsou ochotni obětovat. Investují tím, že se obklopují slupkami "neziskových poskoků", "legálními korupčními sítěmi" (kdy se jako "normální" a nepostižitelné uzákoní to, co normální není), prostředky uplatňování vlivu, blokování informací atd. atd. Tuto skutečnost je potřeba poznat a najít způsob, jak ji čelit.

Další Krohova modernizace Marxe spočívám v tom, že hodnotu práce netvoří již jen "společensky nutné náklady na její reprodukci", ale "společensky akceptované a za nutné přijaté náklady na reprodukci pracovní síly", které "už dávno nejsou na úrovni životního minima, nejde tedy jen o náklady nezbytné pro zachování života a pracovní schopnosti, ale jde spíše o to, co společnost za nutné považuje". A čím je to ovlivněno podle M. Kroha? – "Není to tedy jen to, co vyplývá z růstu kvalifikace ovlivněného vyššími nároky na kvalitu a množství práce, ale i to, co je výsledkem politického vývoje, co si pracující vybojovali v ostrých střetech se zaměstnavateli i státními orgány...Lidská pracovní síla má tedy specifickou vlastnost v tom, že společensky nutné náklady na její reprodukci, tj. její hodnota, jsou ve významnější míře než u jiného zboží, ovlivněny neekonomickými faktory, především schopností organizací zaměstnanců vyjednat výhodnější podmínky. V daný okamžik se sice jedná nikoli o samotnou hodnotu, ale o cenu práce, nicméně zvýšení ceny ovlivní hodnotu pracovní síly a vytvoří do budoucna nový základ pro cenová vyjednávání."

Teď už si opravdu nejsem jist, zda se ještě jedná o "modernizovanou" Marxovu teorii nadhodnoty, která se nějak vejde do modernizovaného schématu typu Σc_i+Σv_j+Σ_km. Zde bych řekl, že je to moderní tradeunionizmus, ale to je třeba i dobře.

Pokud jde o teorii hodnoty, sklouzává M. Kroh k neoklasické dvojí určenosti ceny (náklady a užitkem), aniž by si to patrně sám uvědomoval:

"Hodnota představuje objektivní, na subjektu nezávislou stránku procesu výroby zboží, je základem pro stanovení ceny, ve které se již projeví ve větší či menší míře subjektivní preference spotřebitelů. Cena je tedy syntézou objektivního a subjektivního v hodnototvorném procesu. Žádný ekonom nevysvětlí bez použití kategorií pracovní teorie hodnoty, proč jogurt, který mohu preferovat před hovězím steakem, stojí jen něco málo přes 10 korun, zatímco steak o mnoho více, ačkoli mně jako spotřebiteli může jogurt přinést větší chuťový prožitek. Jakmile začne operovat náklady, nutně se dostane k faktoru pracovního času, ať už si to připustí či nikoli."

K tomu jen stručně. V každé učebnici mikroekonomie je uveden příklad vody a diamantu převzatý od A. Smitha, který je naprosto totožný s příkladem, který uvádí M. Kroh.

A ještě k těm nákladům a času. Lákavá myšlenka vše přepočítávat na čas. Vůbec nejsem proti tomu. Naopak, čas jako měřítko považuji v rámci svého pojetí ekonomie produktivní spotřeby za nejvhodnější. Ale pozor! Každá inovace, zdůrazňuji každá inovace, mění náklady na výrobu, které chceme převést na náklady času! V podmínkách dynamického šíření inovačních vln není snaha vše (byť i jen hypoteticky) znovu a znovu přepočítávat, rozumná.

Nyní můj pohled na věc:

Pokud chceme porozumět, musíme si umět představit, o co jde. Žádné obezličky s tím, jak je to složité a dokonce "rozporné" nám nepomohou. Potřebujeme lidsky přijatelnou představu toho, o co jde.

Doporučil jsem jako východisko schéma rozdělení výnosů či užitku v různých případech dohody či kontraktu:

Oceňuji sisyfovskou práci, kterou odvedl M. Kroh a jejímž výsledkem je článek "K diskusi o zákonu hodnoty" uveřejněný 26. června na jeho blogu, viz:

https://michaelkroh.pise.cz/41-k-diskusi-o-zakonu-hodnoty.html

Mám jen obavu, zda to není práce opravdu jen sisyfovská.

Jeho přístup lze charakterizovat takto. Marxovu "zastaralou teorii nadhodnoty" nahradíme moderní teorií nadhodnoty:

- Marxova zastaralá teorie nadhodnoty vychází ze schématu tvorby hodnoty zboží

c+v+m

(konstantní kapitál c hodnotu jen přenáší při svém opotřebení, variabilní kapitál v, tj. mzdy je zdrojem nadhodnoty v důsledku nerovnoprávné směny mezi vlastníkem kapitálu a vlastníkem práce, vlastník práce dostává zaplacenu jen hodnotu pracovní síly, vlastník práce si přisvojuje celou jeho práci, nadhodnota m je dána rozdílem mezi cenou pracovní síly a hodnou práce).

- Krohova moderní teorie nadhodnoty vychází ze schématu tvorby hodnoty zboží

Σc_i+Σv_j+Σ_km

(rozlišuje různé složky konstantního kapitálu, variabilního kapitálu a nadhodnoty, například tu část nadhodnoty, kterou manažeři si jako zaměstnanci, ale současně i realizátoři vlastnických vztahů přivlastňují).

Proč ne? I takové schéma lze vytvořit. V jeho interpretaci mě z podstatných veličin ještě chybí například to, kde se objeví výnos z investic do lidského kapitálu, tj. z toho, co do sebe zaměstnanec musel investovat (i v podobě nákladů ušlého příjmu), aby získal třeba vysokoškolské vzdělání nezbytné k výkonu určité profese (třeba inženýra v provozu, nikoli manažéra). Bude tento výnos hodnotu jen přenášet a bude to jen součást c_L, nebo si i tento zaměstnanec bude přisvojovat část nadhodnoty jako m_L?

Teoretická diskuse k tomuto může být velmi zajímavá, ale nemyslím, že by k něčemu přivedla. M. Kroh má totiž velkou pravdu v jednom:

"Valenčík jako profesí matematik hledá nějakou přesně kvantifikovatelnou podobu rozvětveného přerozdělování vytvořené nadhodnoty mezi konkurenty, mezi kapitalisty a státem, mezi státem a občany, mezi jednotlivými státy prostřednictvím mezinárodního obchodu atd. Takový algoritmus však neexistuje a nelze jej vytvořit, protože obsahuje takové množství proměnných, pro které nemáme odpovídající matematický aparát. Při tvorbě modelů musíme proto abstrahovat, vytvářet virtuální prostředí, v němž se můžeme dobrat k nějakým přibližně kvantifikovatelným výsledkům. Jenže obalit syrovou kostru problému v podobě modelu svaly a cévním systémem reality je zapeklitý problém, protože na podstatu musíme "nabalit" i ty jevy, které podstatě neodpovídají či jsou s ní přímo v rozporu. Realita je dialekticky rozporná a obsahuje i faktory negace stávajícího systému, které se při tvorbě modelu pomíjejí. – Je proto otázkou, zda by takové úsilí vůbec mělo smysl."

To, čím zdůvodňuje neužitečnost mého modelu (ještě se k němu vrátím), ovšem platí i pro jeho model. Kolik těch c, v, m budeme muset vzít v úvahu a co vůbec zařadit jako c, v či m?

Jenže M. Kroh vzápětí pokračuje: "Stačí totiž poznání, že za podmínek soukromého vlastnictví výrobních prostředků minimálně část nadhodnoty slouží k realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně třídy vlastníků výrobních prostředků a s nimi spojených privilegovaných manažerských elit, ke kumulaci bohatství v jejich rukou, které neslouží k rozvoji společnosti jako celku."

Aha. Tak k tomu je celá ta "moderní" teorie nadhodnoty. Jenže tady se M. Kroh zásadním způsobem mýlí a podílí se (patrně nechtěně) na kamuflování příčin zla. Vždyť přece vůbec nejde o to, že část vlastníků či jimi privilegovaných osob může nadhodnotu využít k "realizaci vysoké úrovně spotřeby a životní úrovně". To už T. Veblen a později R. Reich věděli, že oni příjmy reinvestují formou prestižní a poziční spotřeby do nabývání pozičního kapitálu, do své pozice, do svého oddělování se od zbytku společnosti, který jsou ochotni obětovat. Investují tím, že se obklopují slupkami "neziskových poskoků", "legálními korupčními sítěmi" (kdy se jako "normální" a nepostižitelné uzákoní to, co normální není), prostředky uplatňování vlivu, blokování informací atd. atd. Tuto skutečnost je potřeba poznat a najít způsob, jak ji čelit.

Další Krohova modernizace Marxe spočívám v tom, že hodnotu práce netvoří již jen "společensky nutné náklady na její reprodukci", ale "společensky akceptované a za nutné přijaté náklady na reprodukci pracovní síly", které "už dávno nejsou na úrovni životního minima, nejde tedy jen o náklady nezbytné pro zachování života a pracovní schopnosti, ale jde spíše o to, co společnost za nutné považuje". A čím je to ovlivněno podle M. Kroha? – "Není to tedy jen to, co vyplývá z růstu kvalifikace ovlivněného vyššími nároky na kvalitu a množství práce, ale i to, co je výsledkem politického vývoje, co si pracující vybojovali v ostrých střetech se zaměstnavateli i státními orgány...Lidská pracovní síla má tedy specifickou vlastnost v tom, že společensky nutné náklady na její reprodukci, tj. její hodnota, jsou ve významnější míře než u jiného zboží, ovlivněny neekonomickými faktory, především schopností organizací zaměstnanců vyjednat výhodnější podmínky. V daný okamžik se sice jedná nikoli o samotnou hodnotu, ale o cenu práce, nicméně zvýšení ceny ovlivní hodnotu pracovní síly a vytvoří do budoucna nový základ pro cenová vyjednávání."

Teď už si opravdu nejsem jist, zda se ještě jedná o "modernizovanou" Marxovu teorii nadhodnoty, která se nějak vejde do modernizovaného schématu typu Σc_i+Σv_j+Σ_km. Zde bych řekl, že je to moderní tradeunionizmus, ale to je třeba i dobře.

Pokud jde o teorii hodnoty, sklouzává M. Kroh k neoklasické dvojí určenosti ceny (náklady a užitkem), aniž by si to patrně sám uvědomoval:

"Hodnota představuje objektivní, na subjektu nezávislou stránku procesu výroby zboží, je základem pro stanovení ceny, ve které se již projeví ve větší či menší míře subjektivní preference spotřebitelů. Cena je tedy syntézou objektivního a subjektivního v hodnototvorném procesu. Žádný ekonom nevysvětlí bez použití kategorií pracovní teorie hodnoty, proč jogurt, který mohu preferovat před hovězím steakem, stojí jen něco málo přes 10 korun, zatímco steak o mnoho více, ačkoli mně jako spotřebiteli může jogurt přinést větší chuťový prožitek. Jakmile začne operovat náklady, nutně se dostane k faktoru pracovního času, ať už si to připustí či nikoli."

K tomu jen stručně. V každé učebnici mikroekonomie je uveden příklad vody a diamantu převzatý od A. Smitha, který je naprosto totožný s příkladem, který uvádí M. Kroh.

A ještě k těm nákladům a času. Lákavá myšlenka vše přepočítávat na čas. Vůbec nejsem proti tomu. Naopak, čas jako měřítko považuji v rámci svého pojetí ekonomie produktivní spotřeby za nejvhodnější. Ale pozor! Každá inovace, zdůrazňuji každá inovace, mění náklady na výrobu, které chceme převést na náklady času! V podmínkách dynamického šíření inovačních vln není snaha vše (byť i jen hypoteticky) znovu a znovu přepočítávat, rozumná.

Nyní můj pohled na věc:

Pokud chceme porozumět, musíme si umět představit, o co jde. Žádné obezličky s tím, jak je to složité a dokonce "rozporné" nám nepomohou. Potřebujeme lidsky přijatelnou představu toho, o co jde.

Doporučil jsem jako východisko schéma rozdělení výnosů či užitku v různých případech dohody či kontraktu:

Popisuje situaci jakékoli směny, jakékoli dohody, jakéhokoli kontraktu, jakých každodenně uskutečňujeme velké množství. Kontraktů, při kterých se vědomě či podvědomě ptáme:

- Vyplatí se nám to?

- Není to nespravedlivé? (Nemohu na dohodu později nějak doplatit?)

- Na čem vázne to, že se nemůžeme dohodnout na tom, co by bylo pro všechny z nás lepší?

A podobně.

Obrázek popisuje situaci, ve které si dva subjekty mohou nějakým způsobem rozdělit výplaty, resp. mezi které mohou být rozděleny určité výplaty. Subjektem může být jednotlivec nebo skupina lidí.

x, y                 jsou výplaty (jakožto proměnné), na obrázku odpovídají souřadnicovým osám.

f(x, y) = 0      je konvexní křivka, která spolu s osami souřadic ohraničuje množinu S, což je množina popisující všechna dostupná rozdělení výplat mezi dva subjekty, každý bod pod křivkou nebo na křivce odpovídá nějakému rozdělení výplat, (S je odvozeno od anglického set – množina)

d(x_d, y_d)          je bod nedohody (z anglického "disagreement point"), tj. rozdělení výplat mezi subjekty v případě, že se nedohodnou.

Pod výplatou můžeme chápat jak užitek subjektů, tak peněžní vyjádření toho, co získávají.

Ukázal jsem, jak lze do tohoto schématu promítnout rozdělení přebytku nad náklady mezi vlastníky pracovní síly a vlastníky kapitálu s uvážením vlivu různých faktorů:

A hlavně – prostřednictvím konkretizace schémat jsem ukázal, jak lze obnažit a udělat představitelným fenomén pozičního investování, který M. Krohovi zatím uniká:

Body (x_py1, y_py1), (x_py2, y_py2), (x_py3, y_py3) jsou různé body pozičního investování, na které si může subjekt s výplatami y (lze ho nazvat též hráč Y) "sáhnou", aniž by mu v tom subjekt s výplatami x (lze ho nazvat též hráč X) mohl zabránit. Představují alternativu oproti kooperativní hře, která má podobu Nashova vyjednávácího (S, d) problému.

Je zřejmé, že tři případy, které jsme uvedli, se liší podle toho, zda ovlivní či neovlivní kooperativní hru typu Nashova vyjednávacího problému, nebo zda ji neovlivní, viz následující obrázek.

V prvním případě (bod (x_py1, y_py1)) se kooperativní hra hrát nebude, protože hráč Y si může formou pozičního investování vynutit lepší výplatu, než jakou  by získal v kooperativní hře.     

Ve druhém případě (bod (x_py2, y_py2)) se bude kooperativní hra hrát, ovšem modifikovaná, jak je ukázáno na obrázku. Řešení bude mezi body (x_d, y_maxd) a (x_maxpy, y_py2). Hráč Y totiž může požadovat minimálně výplatu y_py2.

Ve třetím případě (bod (x_py3, y_py3)) se bude hrát původní kooperativní hra, protože hráč Y si nemůže formou pozičního investování vynutit lepší výplatu, než jakou  by získal v původní kooperativní hře.   

Shrnu: Nedělám nic moc převratného. Pouze jsem se pokusil velmi složitou realitu, která se skrývá v každém aktu směny, v každém aktu dohody či kontraktu, obnažit tak, aby bylo vidět vše podstatné, a tak, aby bylo možné konkretizovat dle potřeby. Kdo chce, osvojí si schéma jako oporu při uvažování různých vlivů. Schéma vychází z teorie kooperativních her a má slavnou historii. Podrobně jsem vše uvedl v devítidílném seriálu o dobré teorii "Proč a jak polidštit dobrou teorii dneška?" uveřejněném na mém blogu od 17. června. První díl viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6931-proc-a-jak-polidstit-dobrou-teorii-dneska-1.html