Proč a jak polidštit dobrou teorii dneška?/1

V několika následujících článcích se pokusím o co nejsrozumitelnější výklad toho, o co jde. Jsem přesvědčen, že v době ideových zmatků je to to nejdůležitější. Nebude to jednoduché, ale doufám, že mě pomohou i další – doplněním, upřesněním, korekcemi, samostatnými vklady.

Potřeba rostoucí úrovně širokého lidového chápání toho, o co jde, na základě dobré teorie, je obecně dána tím, že čím větší přírodní síly lidstvo uvolňuje (umožňující tvorbu bohatství), tím větší uvolňuje i síly společenské (které jsou spojené s rozdělením a použitím společenského bohatství). Pokud úroveň zlidovění teorie zaměřené na pochopení toho, o co v dané době jde, není ve společnosti dostatečná, tak vzniká problém. Řešení začne vždy tím, že dojde ke zlidovění vědy a vědomí lidí se posune na úroveň pochopení toho, o co jde.

Volat v tuto dobu, že stačí shoda jen v několika triviálních tvrzeních a že věda je jen pro některé, není na místě, resp. z hlediska dopadů je to spíše sebevražedné volání.

Dnešní situace je komplikována tím, že dochází k úpadku "oficiální", resp. "institucionalizované" či "akademické" vědy podobným způsobem, jakým tomu došlo v oblasti mediálního mainstreamu. Produkce vědy "shora" tak nejenže nereflektuje problémy, se kterými se společnost potýká (platí to obecně až na malé výjimky, které jsou v rámci institucionalizované vědy vytlačovány na okraj), ale vědu jako takovou diskredituje a vede veřejnost, politiky i představitele veřejné správy k podcenění toho, čím věda disponuje.

Tak, jako se v zápase o své přežití budou normální lidé muset opřít o dobrou teorii, tak i teorie, pokud bude chtít přežít jako teorie umožňující pochopit to, o co jde, se bude muset opřít o normální lidi. Jen za těchto podmínek může přijít i nějaká pomoc, resp. pomáhající síla "shora". Pokud se ten, nebo ti, kteří budou chtít a moci realizovat nezbytné změny "shora", mají objevit, musejí mít kvalifikovanou oporu zdola – v podobě těch, kteří dostatečně chápou, o co jde. Přitom napříč generacemi. Starší se bude muset povznést nad různé stereotypy vidění reality (a nebude to mít jednoduché), mladší pak nad některé zjednodušené představy, které z ní dělají snadný objekt manipulací (a také to nebude mít jednoduché).

Nyní se pokusím ve stručnosti nastínit to, jak funguje současná společenská věda zaměřená na pochopení toho, o co jde. Jednak proto, aby si normální lidé neděli iluze o možnostech současné "oficiální" vědy, jednak proto, aby pochopili to, co za ně nikdo neudělá.

Věda vždy v historii byla založena na kvalifikovaných disputacích a pro společenskou vědu to platí zvlášť. Bez toho, aby odborníci v určité oblasti spolu zasedli tváří v tvář, dali na stůl to, jak to vidí jeden každý z nich, přeli se o základní tvrzení s využitím znalosti historie vývoje problému (od té dávnější až po současnost), zaměřili se na vymezení pojmů a funkční použití exaktních metod, stalo se něco, co dalo vědě smrtelnou ránu přesněji hned několik takových ran, resp. vedlo k jejímu těžkému poškození hraničícímu s kómatem.

Nejen u nás, ale v drtivé většině zemí (nejen eurounijně normalizovaných) došlo k tomu, že v hodnocení vědy mají články z konferencí či monografie vzešlé z týmové práce prakticky nulovou hodnotu. Konkrétně:

- Mají nulové či minimální bodové hodnocení.

- Nehrají téměř žádnou roli při získání akademických hodností.

- Prakticky nepomáhají v získání akreditací.

Stalo se to potichu, před několika málo léty, ale účinek: Místo toho, co by společnost potřebovala k tomu, aby se orientovala při řešení problémů, byla věda dokonale sterilizována (rozuměj vykastrována, takže její schopnost oplodňovat je mizivá).

Zde si dovolím malou vsuvku: Nemám problém s tím, abych plnil velmi tvrdé ukazatele, podle nichž je současná věda posuzována – mám "napublikováno" z hlediska toho, co je požadováno, na pět let dopředu a nejméně tři články na cestě, které vyjdou v průběhu jednoho až dvou roků. Pozoruji ovšem kolem sebe, co nesmyslná kritéria dělají s některými mými kolegy, jak se snaží mrzačit jejich ducha, což se může projevit ve ztrátě motivací či v odklonu od řešení témat, která by bylo nutné řešit. Naštěstí jsou ještě tací, kteří se snaží pochopit situaci a vzdorovat tlaku na destrukci vědy jakožto vědy.

Takže, jak to funguje? Pokud chcete být hodnocení za produkci v oblasti teorie, musíte napsat článek, který je uveřejněn v některé ze dvou databází: Scopus, nebo Web of Science. V obou je několik nástrojů, které velmi účinně zabijí pokus o protlačení vědy:

1. Řízení je anonymní. Redakce dá váš článek beze jména a po zbavení všech identifikačních znaků recenzentovi, o kterém vy také nic nevíte. Existuje spousta korektních recenzentů, ale kdo dělal vědu, ví, že to skutečně nové, to, co naráží na stereotyp vidění, nemá šanci být i při nejlepší vůli pochopeno, pokud není podrobeno přímé rozpravě zúčastněných. A tak se píši jen jalové články bez prvků nového. Už to by na zabití vědy stačilo, ale ona je, mrcha, pro některé přitažlivá, tak jsou připraveny další vraždící nástroje.

2. Předpokladem přijetí článku je, že se musíte odvolat nejméně na pět jalových článků uveřejněných v uvedených databázích a vymezit svůj přínos oproti nim. Když bude mít hodně velké štěstí a chcete zveřejnit původní myšlenku, může se vám to podařit. Ale čím více je myšlenka původní, tím víc bude "trčet" a tím větší pravděpodobnost, že váš článek bude odmítnut, protože "vybočuje" z jalové řady, přitom pochopitelně aniž byste měli právo se bránit.

3. Kromě toho musíte uveřejnit metody, které používáte. To by bylo ku prospěchu věci, pokud by se jednalo skutečně o metody, které posouvají poznání vpřed, tj. například o vymezení přesahu stávajícího poznání a doložení tohoto přesahu rozborem pojmů či intepretací jevů. Nepokoušejte se říci, že upřesníte význam pojmů, se kterými pracují v článcích ti, na které se odvoláváte. Upřesnění pojmů, definování pojmů, práce s pojmy – to mezi metody nepatří. Takže musíte pracovat s tím, co je vymezeno vágním či dokonce nepřesným způsobem. A na to nasadit "povolené metody". To jsou různé statistické přístupy, které zpravidla nepřinesou nic nového. Ale o to ani nejde, jde o získání nějakých dat, která mohou být různě využita, ovšem mimo oblast vědy. Vůbec nic nemám proto analytickým matematickým metodám. Ale předpokladem jejich využitelnosti je přesně pojmové vyjádření reality. To způsob hodnocení článků v podstatě neumožňuje, protože musíte vyjít z toho členění reality, které najdete v předcházejících článcích, byť by bylo zřejmé, že jejich vypovídací schopnost je v důsledku povrchní práce s pojmy minimální.

4. Nezkoušejte se odvolat na historii vývoje vědy či historii vývoje daného problému. Citace sahající do minulosti (Kanta, Schumpetera, Friedmana apod.) jsou spíše přitěžující okolností. Rovněž tak citace z médií, které by poukazovaly na aktuálnost problémů, se nenosí.

5. V článku můžete řešit jen jeden problém. Pokud by to, čím se zabýváte, vycházelo z pochopení toho, jak spolu určité problémy souvisejí, článek neprojde. Současné hodnocení vědy neumožňuje řešit problémy, které jsou spojeny s analýzou toho, jak spolu souvisí třeba reforma penzijního systému, změny v oblasti technologií a v oblasti vzdělání. Můžete vybrat jen jeden problém, maximálně souvislost dvou, pět článků, na které navážete, sehnat vhodné statistické údaje a analyzovat je povolenými metodami. Že se tím nedostanete k žádoucím výsledkům? O to přece jde.

6. Tak člověka napadne, že by přece jen mohl napsat to, co je potřebné. Prostě tak, že uveřejní dejme tomu pět článků, v každém dá kousek nového a pak s odvoláním na to, kde prokázal dostatečnou pokoru i schopnost používat povolené postupy, navíc s oporou dosažených dílčích výsledků, konečně napíše koncepční článek k věci, o který se budou moci opřít další. Kdepak! Pokud se budete chtít odvolat na vaše články, i anonymní oponent v anonymním textu neomylně rozpozná "autocitace", což je v současné době důvodem k vyřazení článku.

Takže – problémy v současné realitě na jedné straně dramaticky narůstají, na druhé straně probíhá proces degenerace "oficiální" vědy. Co s tím? Některé země (patří mezi ně třeba Itálie, která, pokud chce udržet svoji ekonomiku, musí hájit své zájmy a nenechat se manévrovat do řešení, která by ji pohřbila) se snaží o to hodnotit vědu podle vlastních databází a vlastních kritérií. I u nás v současné době probíhá odvážný pokus o dílčí změny v hodnocení vědy. Je snaha protlačit kritérium "společenské relevance", tj. toho, jaký má či může mít věda přínos pro praxi. Ale vše probíhá s velkými obtížemi a pomalu, zatímco situace v realitě se zhoršuje podstatně rychleji. Začíná ro být již i závod s časem.

Já to vidím jinak. "Když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře." Cesta k záchraně vědy je v jejím zlidovění. V tom, aby si lidé začali osvojovat to, co dobrá teorie nabízí. V té podobě, v jaké je to srozumitelné. Ne v podobě hotových řešení, ale např. i v podobě sporů, které se při hledání cest řešení problémů vedou. Sporů kultivovaných, při kterých se využívají základy teorie i nové teoretické výboje, které se dostávají k normálním lidem srozumitelnou cestou.

Nechejme se inspirovat třeba tím, co vyvolal Hegelův výrok: "Co je rozumné, to je skutečné; a co je skutečné, to je rozumné." Starohegelovci jej interpretovali tak, že vše, co je, je nutné s pomocí rozumu interpretovat jako správné, mladohegelovci naopak požadovali, aby vše, co se rozumem prokáže jako správné, bylo uskutečněno. Ale velmi sofistikovaný problém tím zlidověl a přispěl k teoretické kultivaci myšlení obyčejných lidí v tehdejším Německu a následně i k významným reformám.

Shrnutí této první části:

Bez dobré teorie to nepůjde. A dobrá teorie se neobejde bez svého zlidovění, bez toho, aby se dostala do kontaktu s normálními lidmi. Nejde o to, aby někdo shora "rozdával rozumy", ale abychom se naučili korektně pojmenovat problémy a diskutovat o nich s oporou ve vědeckém poznání. Už proto, že na "oficiální" vědu nelze zcela spoléhat.

(Mj. – opravdu nevím, zda ke mnou popsané destrukci vědy došlo v důsledku "nepochopení" toho, jak věda funguje, nebo, zda se jednalo o záměr.)

(Pokračování)