Česká levice umírá? Tak ji dorazíme!

Před několika málo dny (3. června) napsal O. Krejčí pro časopis Argument článek "Smrt české levice", kterým reaguje na notorické a stále větší neúspěchy nejen české, ale i evropské levice, naposledy při eurovolbách, viz:

https://casopisargument.cz/2019/06/03/smrt-ceske-levice/?fbclid=IwAR3BtX2iZTmcCUMc-llUnJUR1HwlzM8UzFEBHgImbkHC3wTaX3URR-Waw1s

Článek se mnohým líbil. Není divu, je psán líbivě. Kýčovitě se dotýká řady problémů současné levice, takže při povrchním čtení unikne eklektičnost a neprovázanost dílčích témat i celkové, dosti sporné účelové vyústění. Především se však zpronevěřuje tomu hlavnímu, tomu, co je příčinou umírání levice, takže to, co O. Krejčí navrhuje, by levici spíše dorazilo. Vycházím z přesvědčení, že bez dobré teorie to nejde (bez revoluční teorie není revoluční hnutí, vědecky poznaná pravda je to jediné, co se nedá koupit a čím lze čelit manipulaci). K tomu budou směřovat i moje poznámky k textu článku.

Začnu s tím, co považují v rozboru O. Krejčího za nosné (cituji):

"V návaznosti na výsledky posledních voleb do Poslanecké sněmovny ukazují trvající pokles relativní váhy obou levicových stran v českém politickém spektru, tedy i skutečnost, že se z minulých neúspěchů nedokázaly poučit."

"Z pasti této etapy nelze vyváznout bez studia. Aktiv levicových politických stran, nemluvě o jejich vůdčích osobnostech, je však povětšině složen z nečtenářů; žijí ze zastaralých poznatků. Na druhé straně příliš velká část levicových intelektuálů nehledá řešení nových problémů a živí se prodejem starých idejí. Programové principy však nelze hledat v zaprášených textech, jsou skryty v pochopení současnosti. To není jen otázka nových nástrojů propagandy, jako je internet či mediální agentury. Základem je porozumění změně terénu politické práce, tedy sociální situace a povahy elektorátu, kterému levice dnes slibuje i nabízí velmi málo."

Levice se stala etablovaná, tuctová, nudná. Je flegmatická, melancholická, nostalgická. "Uvězněná v parlamentních kuloárech čeká na zázrak, který nepřijde. Principy byly směněny za kompromisy, taktizování zapudilo strategii. Kdysi se vedl svár o tezi, že "hnutí je vším, cíl je ničím". Dnes se ukazuje, že absence cíle hnutí zabíjí. Levice přestala být nositelem ideálů, stala se symbolem rezignace. Jak jinak si vysvětlit, že po tolika volebních porážkách vedení KSČM a ČSSD nedokážou samy odstoupit, aby otevřely prostor pro naději? To ale není celý problém: mnohem větší beznaděj vyzařuje ze skutečnosti, že stranický aktiv neumí tato vedení odvolat a nahradit. Chybí vizionáři s romantickým odhodláním. Chybí politici nové generace s vlastní definicí socialismu. Takto vypadá klinická smrt levice v Česku. Jistě přijde den, a vstanou noví bojovníci; otázkou je, zda ještě budou potřebovat ČSSD či KSČM."

Atd. V kritické části, při pranýřování současné levicové reprezentace není s čím nesouhlasit. Problém je v teoretickém zázemí navrhovaného řešení, dílčích aspektech analýzy a doporučeních, které dává.

Nejdříve k teorii. O. Krejčí tučně vyznačuje svou metodologickou parketu takto:

"Karel Marx nově vymezil postavení člověka ve společnosti a dějinách. Ale byl tu také Charles Darwin, který ukázal místo člověka v přírodě a čase, i Sigmund Freud, který představil nové vymezení role přírody v člověku."

I toto vypadá líbivě. Možná, že to bude vypadat příliš jako příliš silné a neuctivé tvrzení vůči O. Krejčímu, ale svědčí to o tom, že nepochopil to nejdůležitější, co je v samotných základech myšlenky, která se rodila v klasické německé filozofii od Kanta přes Hegela až k Marxovi, totiž přírodně historické pojetí dějin. U toho, kdo nic neví o Marxovi (tedy, kdo nezná jeho práce) může obstát. U tzv. neomarxistů patrně také. Ale základem Marxova pojetí dějin je pojetí vývoje společnosti jako přírodně historického procesu, tj. procesu, který a) navazuje na vývoj přírody (kde plně přebírá Darwinův přínos), a ve kterém b) se proces přetváření člověka i společnosti odvíjí od procesu přetváření přírody (to převzal a dále rozvinul od Hegelova slavného "Pána a raba", ze kterého vycházel i Fukuyama, následně pak Hegelovy koncepce samovývoje Absolutního ducha, kterému – tomu "samovývoji" – dal vědeckou interpretaci). Přilepit k tomu ještě našeho Freuda, to už je hodně chabá konstrukce, protože i obsahy našeho vědomí (představivost, emoce, prožitky) se historicky vytvářejí na základě procesu přetváření přírody člověkem. To, čeho si všímá Freud, je hodně dílčí téma. Dnes již zdaleka ne tak slavné, jako kdysi.

Zkrátka O. Krejčí se opírá o úplně jinou koncepci dějin, než je ta, která vyrostla z německé klasické filozofie, Hegelova a Marxova pojetí dějin. – Budiž, namítne někdo. K čemu je nám Marx? To je nepochybně legitimní námitka, pak se ale na něj nelze odvolávat. A ještě něco. Konstrukce, se kterou přichází O. Krejčí, je svým způsobem účelová, takže jeho "nepochopení" Marxe o sobě dá za chvíli vědět. Protože se podstatou přírodně historického přístupu k pojetí dějin nemohu zabývat podrobně (odvedl bych tím pozornost od toho hlavního), odvolám se jen na pojednání publikované k příležitosti 50. výročí vydání slavné práce týmu Radovana Richty "Civilizace na rozcestí", které jsem s kolegy uveřejnil v časopisu Politické ekonomie (Miroslav Jurásek, Václav Leinweber, Radim Valenčík: "Politicko-ekonomická reflexe současného stavu globální společnosti", Vol. 64 No. 2). Zde je ke stažení plný text:

https://www.vse.cz/polek/1066

V pojednání porovnáváme koncepci vývoje globální civilizace v pojetí R. Richty, S. Huntingtona, původního a poučeného F. Fukuyamy. Myslím, že text je srozumitelný pro dostatečný okruh čtenářů a že si zde každý může udělat představu o tom, jak R. Richta, který vychází z přírodně historického pojetí vývoje společnosti, obstojí i v konkurenci s nejslavnějšími mysliteli současnosti.

O. Krejčí "rozředěním" Marxe v roztoku namíchaném s Darwinem a Freudem (v tom není původní, s tím už přišla Frankfurtská škola) sleduje určitý záměr. Chce opřít o klasiky svou tezi zlého člověka podléhajícího ve svých motivacích živočišnému boji o přežití, a to jak v návaznosti na boj v přírodě kolem člověka (proto Darwin), tak i v návaznosti na přírodu, která je uvnitř nás (proto Freud). Podívejte se, kolik prostoru ve svém článku tomu věnuje (cituji, odlišuji menším písmem a proloženě, to nejdůležitější podtrhávám):

"Klasické levicové programy v návaznosti na osvícenství předpokládají lidskou dobrotu a racionalitu, nebo možnost rychlé změny člověka.

Úspěch v politice, v níž se uvádějí do pohybu masy lidí – což je mimo jiné případ voleb – vyžaduje spojení programových hesel a kolektivní emoce. Obé ke svému vzniku potřebují romantický prvek s nadějí na brzkou změnu. Když bolševici převzali moc, zrušili v Petrohradu kriminální policii v domnění, že v novém režimu přece nebude zločinnost. Jen víra v to, že poslední bitva vzplála a po ní dojde k radikální změně, vedla k sebeobětování. Pravdou ale je, že kriminalita nezmizela, ke stvoření mravně dokonalejšího člověka nedošlo. Zrodil se ale jeden ze základních důvodů programové nejistoty na levici: stojí za to bojovat za dočasná drobná vítězství, která příští vláda stejně zruší a základní sociální nespravedlnost se nezmění? Dostavil se pocit bezmocnosti, z něhož se rodí apatie.

To není okrajový problém: manifestovaným či skrytým jádrem každé politické doktríny je svébytné pojetí člověka. Tady je programová chyba klasické radikální levice – neúplná definice člověka, která uvízla v podvědomí téměř všech autorů programů evropské levice. Marxismus na úrovni politických programů předpokládal, že člověk je výsledkem prostředí, a to především ekonomického postavení. Vývoj výrobních sil vede ke změně výrobních vztahů, což má za následek vznik kolektivisticky uvažujícího člověka. Je to jednoduché, jen je nutné odstranit pár překážek včetně těch nechápavých.

Dnes psychologové uvádějí, že 60 až 70 % lidské osobnosti je výsledkem dědičnosti, která se míchá s vlivem prostředí. Proto se nemohl objevit nový člověk. Na konci minulé éry evropského socialismu rituály nahradily politiku, romantismus se vytratil, místo solidarity na individuální úrovni nastoupila byrokracie. Oddanost ideálu vykazovala především menšina lidí, kterým je vlastní osobní skromnost, pohrdání honbou za majetkem, určitá forma askeze – což bylo jak v rozporu s původním ideálem, tak i chováním značné části kádrové nomenklatury. Systém sice stále měl sebeobranné nástroje, jako je policie či armáda, ale ztratil vůli k přeměně, která jediná mohla umožnit další rozvoj. Takto, prohrami v zemích byrokratického socialismu, byl vykopán hrob kdysi tak významných komunistických stran Itálie, Francie, Španělska...

I proto se tolik komsomolců po více než sedmdesáti letech budování socialismu v Sovětském svazu nadšeně zapojilo do privatizace a pro řadu lidí v postsocialistickém Československu zůstaly restituce podstatou lidských práv. Tyto lidi nepohání přesvědčení, že práce je matkou pokroku. Nevyznávají mravní kodex budovatele komunismu, ale ani Desatero. Žene je pocit vlastní nadřazenosti plus animus dominandi, hobbesovská touha po moci. A přesvědčení Adama Smithe, že vytoužený zisk se rodí ze sobeckého podnikání. Využívání ostatních lidí není pro ně vykořisťováním. Ovšem neustrnuli a dále se zdokonalují – organickou součástí jejich podnikání se stalo usilovné vyhledávání a dobývání dotací z veřejných zdrojů."

Asi se najde dost těch, kterým se i toto bude líbit. O. Krejčí přichází se starou obehranou písničkou, že hlavním omylem levice vycházející z Marxe je přílišný optimismus, který přehlíží to, že lidé jsou zlí a hloupí (geneticky predeterminovaní k tomu, aby takoví byli), takže jsou naprosto nevhodní a nepoužitelní pro vize apelující na roli vzdělanosti, racionality, ideálů apod. Proto, jak už jsem uvedl, je podle něj potřeba Marxe rozředit Darwinem a Freudem.

V návaznosti na to O. Krejčí volá po "nové definici socialismu" (cituji):

"Nová definice socialismu musí nalézt globální spojení mezi nastupující umělou inteligencí a novým vztahem člověka k přírodě. Musí být vizí sdílené budoucnosti založené na stále se měnící spravedlivé rovnováze svobody a rovnosti, na důstojné práci a míru – a na následném pocitu spokojenosti členů společnosti."

Pokud by se držel přírodně historického pojetí dějin, pokud by vycházel ze současné reality, mohl by dlouhodobou vizi odvodit od starého známého:

Jde o společnosti, v niž svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech.

Jde o společnost, v niž se svobodný rozvoj každého stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu.

To platí rovněž či přesněji tím více to platí ve společnosti, kde technologický pokrok dospěl k průmyslu 4.0, digitalizaci, umělé inteligenci (pozor, neplést s tou přirozenou inteligencí, která na rozdíl od umělé má schopnost přesahu stávajícího poznání). Podrobněji, jak je to s tím, zda je či není člověk takový, abychom za přirozené směřování vývoje společnosti mohli považovat společnost, v niž svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech a v níž

se svobodný rozvoj každého stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu, lze najít mj. v naší monografii "Perspektiv a financování odvětví produktivních služeb" (EUPRESS 2014) v částech "Člověk a jeho potřeby (východiska ekonomie produktivní spotřeby) / Lidský kapitál –ekonomie a štěstí / Jak funguje a jak se vyvíjí náš systém prožitků či požitků / Existenciální základy ekonomie produktivní spotřeby" (s. 61 až 77), celé ke stažení zde:

https://www.vsfs.cz/prilohy/konference/lk_2014_perspektivy.pdf

Nyní bude zajímavé sledovat, jaká řešení O. Krejčí navrhuje.

(Pokračování zítra)