Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karelmayer: Asi docenta Valenčíka nepotěším, ale patřím k těm, kteří s názory Otakara Krejčího nemají prakticky žádný problém (možná proto, že nejsem teoretický akademik, ale člověk z praxe). O. Krejčí hovoří mým jazykem, jeho argumentaci rozumím. Myslím si, a ať se na mne docent Valenčík nezlobí, jeho definice socialismu „Nová definice socialismu musí nalézt globální spojení mezi nastupující umělou inteligencí a novým vztahem člověka k přírodě. Musí být vizí sdílené budoucnosti založené na stále se měnící spravedlivé rovnováze svobody a rovnosti, na důstojné práci a míru – a na následném pocitu spokojenosti členů společnosti" je pro mne uchopitelná. Dovedu si pod ní něco představit a jsem schopen k ní získat aktivní pozitivní vztah.

Naproti tomu definici docenta Valenčíka: „Jde o společnost, v niž svobodný rozvoj každého je podmínkou rozvoje všech. Jde o společnost, v niž se svobodný rozvoj každého stává nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu“ sice (možná) rozumím, ale jak ji uchopit mi není vůbec jasné. Ale znovu připomínám, nejsem teoretik. Problém je, že politika (a politický program) se nedělají pro úzkou skupinu intelektuálů (pokud nejde v lepším případě jen o dva, tři sympatizanty), ale pro početnou sociální skupinu, nebo dokonce třídu, a ta jí musí rozumět.

To, že levice, zejména sociálně demokratická (poměry v komunistické straně jsou pro mě naprosto nečitelné) nemá žádný moderní program, je celkem pochopitelné. V minulosti největší teoretičtí velikáni dávali svoje teorie dohromady často v těch nejhorších životních a sociálních poměrech (bída, vyhnanství, exil, někdy dokonce vězení), kdy měli dost času a dost „vnitřního hněvu“. Chtít nějakou teorii od dnešních „myslitelů“, kteří patří ke skupině mladých sociálních demokratů, kteří nikdy v životě nepracovali tak, jako jejich potenciální voliči, je naprosto nereálné. Jejich jediným zájmem je přežít do nejbližších voleb nebo stranického sjezdu a čím méně je rozptylují složité teoretické otázky, tím lépe. Oni přece musí řešit složité politické čachry-machry, hledat a nacházet kompromisy. Dnešní politika je o účelovém oportunismu, nikoliv o zásadách, pro jejichž prosazení jsem schopen trpět nebo dokonce riskovat svou politickou budoucnost.

Takže přestaňme snít o nějaké dokonalé teorii, o nějaké dokonalé společnosti, kdy si všichni nezištně pomáhají a tím dosahují ohromujícího ekonomického růstu a začněme se zabývat tím, co dnešní a zejména budoucí potenciální volič (možná, že úplný začátek by měl být právě u toho, kdo je tím „levicovým voličem“) od své politické representace očekává nebo bude očekávat. Ale jasně, a srozumitelně.