Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

maxim 2: Pane docente, neměl byste zapomínat, že i Vámi navrhovaný systém financování VŠ je také určitá forma kapitační platby (celkový příjem se odvíjí od počtu studentů).

Tržní prostředí typicky negeneruje masovou kvalitu, ale spíše velké množství levného šuntu pro masy na jedné a malé množství drahého a kvalitního luxusu na druhé straně (pro ty, co si ho mohou dovolit).

karelmayer: Nemohu než opět poděkovat docentu Valenčíkovi za upozornění na teoretický odkaz Josefa Hellera. Pro mne, jako ne-teoretika, člověka, který se pohybuje v praxi nejpraktičtější, je to vždy pozvánka do úplně jiného světa.

V tomto případě musím poděkovat obzvláště, protože jednotlivé kapitoly zpracované Josefem Hellerem jsou brilantní analýzou protosocialismu a plně souzní i s mým, možná laickým hodnocením. Ale není smyslem tohoto mého komentáře pochlebovat (byť dodatečně) autorovi, ale zamyslet se a upozornit na některá úskalí, která i v této jeho práci jsou obsažena.

První poznámka se týká úplného závěru pojednání „K diskusím o třídně sociální struktuře socialismu“, kde Josef Heller uvádí: „Nepodaří-li se nám tyto nánosy odhrnout, ztratíme možnost získat pro věc zásadní přeměny společnosti nové generace a zůstaneme už provždy buď izolovanou a skomírající sektou nebo sborem ke všemu ochotných pragmatiků. Nedopusťme, aby se tak stalo“. Jako by na mne opět dýchl duch voluntarismu. Pokud na jedné straně tvrdíme, že zrození socialismu (a snad i komunismu) je objektivní proces, prokázaný v teoriích klasiků, pak nechápu, proč se socialismus (a snad i komunismu) nezrodí, pokud se pro věc zásadní přeměny společnosti nezískají nové generace a zůstaneme (není jasné kdo – komunisté?) jen sektou nebo sborem ke všemu ochotných pragmatiků. Takže jsme zase někde ve dvacátých letech minulého století, kdy „intelektuální elita“ musela „vychovat proletariát pro socialistickou revoluci“?


Druhá poznámka se týká budoucnosti. Ono se vždy lépe hodnotí minulé období, ostatně historie je jen současným výkladem věcí minulých. Jakmile má dojít na budoucnost, je to vždy trochu obtížnější. Pokud je ale teorie správná (což je samozřejmě otázka), pak by i alespoň rámcový popis budoucnosti a cest k ní měl být správný.

Protosocialismus založený na proletářské, nejlépe celosvětové socialistické revoluci, se ukázal vedlejší (možno lépe říci i slepou) větví vývoje. Proletariát se nám jaksi transformoval v nějakou obtížně definovatelnou třídu kongitariátu (dle slovníku cizích slov: pracovníci informačních technologií a proletariát 19. století). A přitom jaksi ztratil své revoluční, proletářské nadšení. Sám Josef Heller dospívá k názoru, že se v protosocialismu nezrodila žádná nová třída, která by mohla být „hegemonním subjektem dalšího revolučního pohybu“. Josef Heller dále pokračuje tvrzením, že proces k socialismu je nemožný „bez rozvoje samosprávného, zaměstnaneckého vlastnictví a vzniku třídy samosprávných vlastníků“. Bohužel tato představa, že budoucnost je v nějakém družstevním vlastnictví (JZD Slušovice - náš vzor má podobnou konotaci jako Sovětský svaz – náš vzor) nebo v zaměstnaneckém vlastnictví (snad lidový kapitalismus, kdy zaměstnanci vlastní „akcie“ své firmy) jsou bohužel jen plodem akademického snění. Každý, kdo alespoň pár let pracoval ve výrobě, se musí zděsit. Celý tento model je naprosto odtržený od reality a předpokládá, že všichni zaměstnanci budou celý život pracovat v jedné firmě a zde budou jako uvědomělí samosprávní vlastníci usilovat raději o finančně náročný vývoj nových výrobků, místo toho, aby usilovali o co nejvyšší mzdy.

Tak, jak pozitivně hodnotím rozbor protosocialismu a zejména naprosto přesné vědecké zdůvodnění jeho nereformovatelnosti na příkladu Pražského jara, tak zde musím s autorem naprosto nesouhlasit. A to už vůbec nepřipomínám probíhající globalizaci a tedy otázku, zda se český (evropský, světový?) kognitariát stane samosprávným vlastníkem nějaké české, soukromé firmičky, nebo rovnou „obsadí“ ústředí nadnárodní korporace.

Takže méně vzpomínek na minulost s verši staré dělnické písně na rtech „I kdybychom padli všici, vstanou noví bojovníci, rudý prapor zavlaje.“ a více zdravého rozumu.

Protože připomínku na Josefa Hellera docent Valenčík vztáhl k připravovanému programu KSČM, dovolil bych si pár slov i k tomuto programu (a svůj komentář také směřuji sem). Hned z počátku je třeba si ujasnit, že KSČM není žádnou komunistickou stranou vzývající proletářskou revoluci (společenské vlastnictví) a internacionalismus (Proletáři/kognitariáti všech zemí, spojte se!). Již v době vzniku KSČ v roce 1921 byl problém s akceptací požadavků III. Internacionály – hnát bezhlavě dělníky do boje s buržoazií a spojit se s německými a maďarskými dělníky. Požadavky na komunistický – rozuměj bolševický – charakter strany byl vždy importem z Ruska a to jak v roce 1921 tak v letech následujících po roce 1945. Po pádu ruského bolševismu (stalinismu) by nemělo nikoho překvapit hledání nového místa strany na politické scéně.

Česká společnost je historicky výrazně levicová, možná nejlevicovější v evropských rozměrech. Většina populace cítí velmi sociálně a se socialismem nemá problém, podvědomě ho akceptuje a očekává. Dokonce tři socialistické strany měly již za první republiky dostatečně silný elektorát. A i když řada levicových teoretiků je zděšena z obratu ke kapitalismu po roce 1989, měli bychom vždy vnímat, že šlo o sociálně extrémně citlivý přechod k jakémusi sociálnímu kapitalismu.

Těmito historickými socialistickými stranami byly Sociální demokrati, Národní socialisté a Komunisti. Po roce 1989 se Sociální demokracie pod vedením Miloše Zemana (kterého paradoxně za čistokrevného sociálního demokrata ani nelze pokládat) ustavila za jednu z nejvýznamnějších politických stran, schopnou obsadit nejvyšší pozice v exekutivě i zákonodárném sboru. Komunistická strana přežila šok Listopadu 1989 díky vysoké disciplíně svých převážně starších členů, kteří svůj život spojili s myšlenkou budování socialismu po roce 1948.

Nejhorší situaci měli Národní socialisté. Do revitalizace strany se naprosto nevhodně zapojila národně socialistická poúnorová emigrace, která nebyla schopna pochopit, že česká společnost prošla od roku 1948 čtyřicetiletým vývojem a zejména mladším potenciálním voličům neustálý pláč starců už nic neříkal. A pak zde byla Občanská demokratická strana, která převzala národně socialistický program a dokázala právě proto bez velkých sociálních otřesů provést transformaci.

Bohužel odchodem Václava Klause a zejména nástupem Petra Fialy se ODS od tohoto programu odklonila a stala se z ní „řídká“ mainstreamová liberálně demokratická strana. Národně socialistický elektorát musí být z tohoto vývoje zděšen a hledá nového representanta. A zde se zřejmě povedl stranickému vedení pod taktovkou „bratra“ Vojtěcha Filipa zajímavý obrat, ze kterého jsou sice stalinisté na nervy, ale občané se silnějším národním a sociálním cítěním spokojeni. Jak jinak hodnotit podporu největšímu českému kapitalistovi a neústupný boj s katolickým klérem.

Očekávat od KSČM v současné době něco víc, než obecně proklamativní program, je nereálné. Ve vysoce turbulentním světě je rozhodující schopnost okamžité reakce a ne příliš razantní názor na vzdálenou budoucnost.

Nezbývá než popřát bratrovi Vojtěchu Filipovi a jeho soudruhům úspěšné budování českého národního socialismu.

---
karelmayer.pise.cz