K férovému rozdělení společenského bohatství

Proč se neřeší problém férového rozdělení bohatství ve společnosti jako vodní problém?

Tak zní otázka!

Na první pohled je tato otázka stejně nesmyslná jako otázka "Proč je v noci tma?". Kdo ovšem zná půvab problému nerozsvícené noční oblohy, ví, že odpověď na ni nejenže není triviální, ale snaha o pochopení problému a hledání odpovědi na něj vedlo k největším kosmologickým objevům (Petr Zamarovský o tom nedávno napsal vynikající knížku[1]). Patrně stejné je to i otázkou položenou v první větě tohoto příspěvku.

Podívejme se na námi položenou otázku podrobněji. Budeme chápat ekonomický systém jako systém subjektů, z nichž každý disponuje určitými investičními příležitostmi, které mají určitou míru výnosnosti. Předpokládejme následující:

1. Investiční příležitosti jsou využity podle míry výnosnosti nezávisle na tom, komu patří.

2. K realizaci investičních příležitostí jsou využity všechny investiční prostředky, které v ekonomickém systému existují.

3. Využití kterékoli, investiční příležitosti, pro kterou v souladu s prvními dvěma podmínkami existují investiční prostředky, neovlivňuje míru výnosnosti kterékoli jiné investiční příležitosti, pro kterou v souladu s prvními dvěma podmínkami existují investiční prostředky.

Pokud by byly splněny tyto předpoklady, pak by:

1. Bylo možné problém férového rozdělení bohatství ve společnosti řešit jako vodní problém s kompenzací.

2. Férové rozdělení bylo založeno na maximální sumě výnosu z investičních příležitostí.

3. Cena za jednotku investičního prostředků (úrok či jeho obdoba) byla určena výnosem z poslední využité jednotky investičních příležitostí.

Rozdělení by bylo férové v tom smyslu, že by každému umožnilo realizovat své investiční příležitosti (včetně těch, které jsou spojeny s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu, tj. lidských schopností) nezávisle na výchozích majetkových poměrech (naplnilo by podmínku rovnosti příležitostí pro plnohodnotný život každého, přitom by splňovalo i podmínku individuální racionality). Současně by toto rozdělení bylo plně efektivní (ve smyslu kolektivní racionality, resp. paretovského optima).

Nyní lze vznášet vůči navrženému řešení hádanky dějin desítky vysvětlení, proč to takto nejde, obdobným vysvětlení toho, proč je v noci tma (tj. že v noci nesvítí slunce, že sluncí je příliš málo, že slunce jsou příliš daleko, že si jednotlivá slunce při svícení na naši zemi vzájemně překážejí, že paprsky sluncí nemohou projít přes různá znečištění atd., což jsou všechno mylná vysvětlení).

V našem případě bude namítáno:

1. Lidem jde o užitek ve smyslu prožitku a nikoli o výnos z investičních příležitostí, kterými disponují. – Je tomu naopak, lidské prožitky se fylogeneticky i ontogeneticky odvíjejí od ocenění příjmu z efektivního využívání investičních prostředků a investičních příležitostí.

2. Neexistují dostatečně rozvinuté mechanismy umožňující příslušné kompenzace vlastníkům investičních prostředků, kteří je svěří k realizaci cizích investičních příležitostí. – To je sice pravda, ale tyto mechanismy lze v různých oblastech postupně vytvářet a zdokonalovat, přitom právě reformy v těchto směrech narážejí na největší odpor.

3. Předpoklad znalosti míry výnosu investičních příležitostí je v mnoha případech (právě těch, které souvisejí a rozvojem, uchováním a uplatňováním lidských schopností) příliš silný, v praxi si příslušné ocenění míry výnosnosti lze jen stěží představit. – Zde opět závisí na postupném vytváření podmínek formou právě těch reforem, které se nejobtížněji daří nejen prosadit, ale i prezentovat v rámci veřejné diskuse.   

Atd. – kromě výše uvedených námitek zformulovaných na určité úrovni zobecnění existuje i mnoho dalších, buď laických, nebo souvisejících se zpolitizováním zajímavého a důležitého problému, který je svou povahou teoretický.

A jaká je teoretická odpověď na úvodní otázku? – Využití jedněch investičních příležitostí může omezovat využití jiných investičních příležitostí.

Pokud je tomu tak, je nutné uvedený problém pojmenovat a následně popsat (nejlépe vhodným matematickým modelem či soustavou modelů).

Podle nás se jedná o problém investování do společenské pozice, resp. pozičního investování, který lze popsat systémem modelů typu vícebodového rozšíření Nashova (S, d) vyjednávacího problému.

Praktické využití? – Jednak to už v současné době umožňuje obecnou orientaci v tom, o co jde, jednak s dalším pokrokem bádání v dané oblasti bude možné lépe a přesněji popsat konkrétní situace, ke kterým dochází a bude docházet.

Příloha: Konkrétní příklad toho, jak se projevuje poziční investování

Znovu a znovu místo řešení stability a dlouhodobé udržitelnosti penzijního systému založeného na motivacích směřujících k tomu, aby lidé měli zájem i možnost dobrovolně prodloužit dobu svého produktivního uplatnění, bude docházet k blokování reforem v daném směru; místo toho se budou nabízet "řešení" směřující k destrukci průběžného systému a ještě větší společenské segregaci. Kdo umí přemýšlet, pochopí, o co jde. Přebral jsem rukopis vynikající reakce J. Šulce na další z připravovaných lumpáren.

Komentář k rozhovoru s Danuší Nerudovou

(Lidé pečující o děti či své rodiče si zaslouží vyšší penzi - PRÁVO 8.4.2018 strana 7) 

Jaroslav Šulc    

Z dobře vedeného rozhovoru redaktora J. Svobody s předsedkyní čtvrté důchodové komise "Za spravedlivé důchody" Danuší Nerudovou musí mít čtenář, krmený hororovými zvěstmi na téma "jak nebude na důchody", převážně dobrý pocit. D. Nerudová se nebojí otevřeně říci, že rozhodování o budoucích případných úpravách existujícího důchodového systému bude sice v prvních kroků záležitostí expertů na důchodovou problematiku, resp. odborníků, kteří budou odpovědni za předložení odborně obratitelných variant, ale konečné slovo budou mít jako vždy zákonodárci.

Především jejich ambicí by mělo být schválení tak kvalitně připravených novel příslušných "důchodových" zákonů, aby vydržely aspoň jedno následující volební období Sněmovny.

A právě v tomto směru vyvolává jedna teze D. Nerudové rozpaky, spíše však údiv. To v pasáži, kde říká, že "to, co se stalo s druhým pilířem, byla obrovská chyba, ten se rušit neměl".

Z čistě lidského hlediska se tímto výrokem musela nemile dotknout přinejmenším těch členů její současné komise, kteří působili v předchozí Odborné komise pro důchodovou reformu, vedené prof. Martinem Potůčkem. Ta dostala v Mandátu ve třetím cíli od vlády ČR naprosto jasné zadání: provést nejdříve zhodnocení dosavadního fungování důchodového spoření (tj. do roku 2014) a poté zpracovat analýzu dopadů a rizik různých variant ukončení systému důchodového spoření (v tehdejší označení druhého pilíře v podobě opt out).

Připomínám, že zájemcům o vstup do druhého pilíře bylo zákonem přijatým těsnou většinou poslanců umožněno dobrovolné placení 2 % ze základu mzdy navíc, tyto peníze odesílat na svůj účet u privátní penzijní spořitelny a spolu s tím bylo možné na jeho účet vyvádět další 3 % z jeho odvodu na sociální pojištění. Tyto peníze by jinak povinně směřovaly na společný penzijní účet zaměstnanců a OSVČ vedený u České správy sociálního pojištění.

Člověk s průměrným příjmem by z tohoto 3% odvodu dostával v penzi zpět zhruba 350 – 400 korun, tedy zhruba polovinu danou náhradovým poměrem. Avšak plátci s podstatně vyššími příjmy by dostali ve starobní penzi jen asi čtvrtinu či ještě mnohem méně. A naopak – lidé s dříve podprůměrnými příjmy by v důchodu získali asi 60 až 80 %. Prostě tak – před a po zrušení druhého pilíře – funguje v českém důchodovém systému solidarita bohatých s chudými v praxi.

Ale reformní opt out měl tuto málo doceňovanou solidaritu omezit, protože tato část odvodu (2 % + 3 %) se již takto přerozdělovat neměla, neboť a byl slib ji vracet plátci v plné výši (dokonce ještě i možná zhodnocenou). Přesně ale všechny tyto peníze, vyplacené účastníkům druhého pilíře, by v systému chyběly pro všechny ostatní důchodce.

Je třeba připomenou D. Nerudové, že takto nastavený druhý důchodový pilíř byl výhodný jen v jediné kombinaci: že do něj vstoupí mladý a hodně vydělávající člověk (většinou muž). Pro všechny ostatní to byla prodělečná záležitost – jen by se všichni – povinně – skládali na tu příjmovou smetánku, těch cca 86 tisíc zájemců, kteří do něj vstoupili.

Ten systém byl přece nemravný od samého začátku. Byla obrovská chyba, že v této podobě mu dala tehdejší pravicová vládní koalice vůbec možnost vzniknout. Jako člen Potůčkovy komise cítím dodnes zadostiučinění, že se nám rychle podařilo najít legislativně čistý způsob, jak ho – velmi konsensuálně – sprovodit ze světa.