Ad Kroh: Co je to kapitalismus?/3

Míša Kroh na svém blogu otevřel 5. března nesmírně zajímavé téma: Co je to kapitalismus?

Viz: https://michaelkroh.pise.cz/25-tajemstvi-kapitalu-ii-1-co-je-kapitalismus.html

Pokračuji v prezentování a komentování nejvýznamnějších myšlenek, 3. část:

M. Kroh pokračuje:

Většinově nekapitalistický je i rozsáhlý sektor veřejné správy, zdravotních a sociálních služeb. V rámci sektoru sociálních a zdravotních služeb je podobně jako ve školství nedominantní tržně kapitalistický subsystém (například soukromé domy seniorů, soukromé nemocnice a lázně atd.). Ve zdravotnictví existuje kombinovaný systém, kdy na soustavu veřejného zdravotního pojištění jsou napojeni soukromí lékaři a zdravotnická zařízení. Jejich činnost se ovšem až na velké zdravotnické holdingy a obchodní řetězce lékáren nedá charakterizovat jako kapitalistické podnikání.

Podobný charakter má síť společenských organizací, zájmových spolků, část kulturního sektoru (zde je ale také poměrně silný kapitalistický subsystém, zejména v podobě soukromých řetězců kin, galerií, obchodníků s uměleckými předměty, producentů filmů a dalších kulturních akcí atd.), církví. Některé ze subjektů tohoto sektoru vytvářejí dceřiné společnosti za účelem podnikání a generování prostředků pro veřejně prospěšnou činnost, nicméně ani zde nejde o činnost dominantní.

Významnou součástí ekonomické základny společnosti je rozsáhlý sektor drobné výroby, služeb a obchodu. Ten je napojen na výrobně kapitalistický sektor, poskytuje mu část svých služeb (například opravy spotřebičů, které prodávají obchodní řetězce, IT služby, malé stavebnictví, poradenství apod.), ale jeho hlavními odběrateli jsou rodinná hospodářství (to se týká především takových služeb, jako malých prodejen, kadeřnictví, drobné hotelnictví, služby napojené na turistický ruch atd.), stát a obce. 

K tomu moje poznámka:

Souhlasím, že některá odvětví nutně nemusejí projít startovní etapou kapitalistické konkurence spojené s formálním a reálným oddělením "práce a kapitálu", resp. fyzického, finančního a lidského kapitálu. Například drobné podnikání může sloučit všechny tyto formy kapitálu v jedné podnikající osobě či malé rodinné firmě. Ale vidět ve veřejnoprávních institucích či neziskovkách lepší alternativu? Vždyť jejich kontaminace strukturami založenými na vzájemném krytí a následné reálné podřízení jádru současné globální moci, které tyto struktury zastřešuje, je dáno právě tím, že nejsou vystaveny financování z vlastních zdrojů na základě tržních mechanismů ocenění jejich efektů.

Pokud jde o významnou část zdravotnictví a lázeňství, zde by k intenzivnějšímu technickému a tudíž i humánnímu pokroku podstatným způsobem přispělo to, pokud by i zde na bázi HCC (kontraktů týkajících se lidského kapitálu) došlo k větší konkurenci v oblasti působení na prodloužení doby produktivního uplatnění formou financování výkonů z ekonomických efektů v této oblasti.

Někteří si dnes stěžují, že zdravotní péče slouží spíše k prodloužení nominální délky života (tj. stavu dožívání), než k prodloužení reálné délky života (spojené s produktivním uplatněním). Ano. Je to právě taková distorze, k jaké vede kapitační platba na vysokých školách. Tam také místo toho, aby vysoká škola byla zainteresována na dlouhodobém uplatnění svých absolventů, nastoupil motiv maximalizace počtu studentů. V případě zdravotnictví je způsob financování nastaven tak, aby se prodlužovala nominální, nikoli reálná délka života. Takže máme dlouhé umírání bezmocných, ale starší člověk nemá ani na dobrou zubní protézu.

M. Kroh pokračuje:

/Příklady "nekapitalistických" profesí/... osoby samostatně výdělečně činné, což je institut fungující i za socialismu, ovšem v podstatně omezenější podobě (pro umělce, významné sportovce atd.). Když vám lékař spraví zuby či instalatér vyčistí zanešený odpad, není to kapitalismus. Stejně tak není kapitalistou váš daňový či pojišťovací poradce, i když své materiální prostředky (pracovní nástroje, účtenky atd.) čerpá z kapitalistického sektoru hospodaření a nezřídka pro tento sektor i pracuje. Pokud se sami považují za kapitalisty, mýlí se, i když se jimi mohou v průběhu své pracovní kariéry stát... Sektor drobné výroby, služeb a obchodu může prakticky beze změny přejít i do budoucího nekapitalistického systému uspořádání společnosti. Živnostenská práce bude i ve vzdálenější budoucnosti potřebná a finančně soběstačná (obvyklé úvěry na zakoupení automobilů, potřebných k podnikání jsou v tomto směru standardem, který dlužníky likvidačně nezatěžuje). Obejde se tedy bez většího finančního kapitálu, neboť jejím základem a kapitálem je osobní know-how majitele firmy (tj. již zmíněný "sociální kapitál"). Z podstaty věci tedy nejde o kapitalismus a tento sektor kapitalismus k pokračování své existence s historií několika tisíců let až na zmiňované výjimky vůbec nepotřebuje. Naopak bez něj se může rozvíjet daleko rychleji a úspěšněji.

K tomu moje poznámka:

Zubaři, právníci, instalatéři, umělci, sportovci... morální předvoj budoucí společnosti protože unikli kapitalistické konkurenci. Nechci se mnohých z nich dotknout, protože mezi nimi mám naštěstí mnoho známých, takže mám i přístup k jejich službám, ale vidět zde světlou alternativu kapitalismu?

M. Kroh pokračuje:

Dostáváme se tedy k podstatě současné společnosti, ke kapitalistickému sektoru – dominantní složce složitého společenského systému. Tvoří jej průmyslová, stavební a zemědělská velkovýroba, střední výroba, určité segmenty služeb a obchodu, hlavně finančnictví a pojišťovnictví, velkoobchodní a maloobchodní obchodní řetězce, řetězce zdravotních zařízení (nemocnic, soukromých poliklinik, lékáren), velké sportovní kluby, masová média, filmový a hudební velkoprůmysl – zkrátka vše, co potřebuje ke své reprodukci a rozvoji velký finanční kapitál. Jsou to právě peníze a masová produkce, skrze něž tento sektor ovládá zbytek společnosti. Ale nejen to, špičky velkoprůmyslu a finančního sektoru úzce prorostly do politické elity, která je závislá na jejich finanční podpoře a bez ní by neuspěla ve volbách. Významnou úlohu hraje i rostoucí zadlužení států u soukromých bank a fondů. To je novum oproti situaci, kdy národní emisní banky byly suverénem a monopolním věřitelem státu. Dluh se proto mohl "monetizovat". Dnes se vlády klepou strachy, aby nějaká soukromá agentura nesnížila jejich rating a nezvedla jim tím úrokové náklady.

Jaké jsou tedy základní rysy kapitalistického typu společnosti? Je to společnost s dominancí průmyslově organizované výroby, ve které je vztah mezi výrobcem a spotřebitelem zprostředkován trhem, přičemž obě strany vztahu vystupují jako soukromí, v rámci daných podmínek svobodně se rozhodující vlastníci. Jako soukromý vlastník tedy vystupují nejen občané, ale i skupiny vlastníků – jednotlivci, družstva, obchodní společnosti, ale i stát (pokud se jedná o státní podniky).

Ptáte se, kde je tady kapitál, buržoazie, proletariát? Průmyslová organizovaná výroba (patří do ní i další průmyslově organizovaná odvětví – stavebnictví, energetika, komunikační technologie, podstatná část zemědělství atd.) – je založena na výrobních prostředcích, které jsou obsluhovány pracovní silou a právě výrobní prostředky a peníze potřebné k zaplacení najaté pracovní síly tvoří základní složky kapitálu. A ten, kdo působí v tomto sektoru jako vlastník kapitálu, je kapitalistou, příslušníkem třídy buržoazie, bez ohledu s kým sympatizuje.

K tomu moje poznámka:

Kolik procent akcií musí člověk vlastnit, aby se stal kapitalistou? A musí k tomu být přímým vlastníkem akcií, nebo může akcie vlastnit i nepřímo, např. prostřednictvím fondů? – Nerad bych se zapletl do neužitečných sporů, ale zdá se mně, že starý mustr oddělení práce a kapitálu není ten nejvhodnější při analýze současných dějů.

M. Kroh pokračuje:

Kapitalismus přinesl pro ostatní sektory společnosti s výjimkou feudálního a otrokářského v průběhu času dříve nemyslitelný pokrok. Postupně tak ovládl různou měrou všechny systémové části společnosti, stal se její formativní složkou. Vytvořil nové právní uspořádání, kulturu i morálku. Rozvinula se občanská společnost. Pod vlivem politických zápasů neprivilegovaných občanů i působením osvícených příslušníků buržoazní třídy se však kapitalismus za dobu své existence výrazně změnil. Dominance kapitalistického sektoru nad ostatními byla oslabena především rozvojem demokracie (zejména od doby zavedení všeobecného volebního práva), růstem významu vzdělání a dalších oblastí nekapitalistických segmentů společnosti. Přesto se současná společnost nedá označit za postkapitalistickou či industriálně demokratickou. Je to stále kapitalistická společnost, byť zejména v oblasti kultury, zdravotní a sociální péče, kvality života atd. výrazně modifikovaná ve prospěch nekapitalistických vrstev obyvatelstva.

K tomu moje poznámka:

Tady se, myslím, dopouští M. Kroh dost významné nepřesnosti, když hovoří o "feudálním a otrokářském sektoru". Měli bychom důsledně odlišovat sektor či odvětví ve smyslu oblasti produkce (zemědělství, průmysl, služby) od typu vlastnických vztahů spojených se společenským uspořádáním. Podle mého názoru totiž například sektor vzdělání či sektor péče o zdraví jako celek ještě v důsledku obtížnosti kontraktů, které by to umožnily, neprošel startovní fází, která by jej udělala samonosným, inovačně dynamickým a efektivním. V případě těchto dvou sektorů (které jsem vybral jako příklad, ale jsou i nejdůležitějšími reprezentanty odvětví produktivních služeb) je totiž nesmírně obtížné dosáhnout toho, aby byly financovány z ekonomických efektů, které přinášejí, a současně si plnily svou společenskou funkci (včetně ekonomické).

Proto třeba Marie Terezie dala přednost financování školství z veřejných zdrojů, protože i inovačně rigidní školství bylo pro zabezpečení nezbytných potřeb průmyslového rozvoje významné. Byla k tomu donucena konkurencí. Konkurencí, která měla také ekonomický základ (boj o zdroje slezského uhlí jako základu rozvoje průmyslu), ovšem formu válečnou, konkrétně prusko-rakouských válek.

Zde je na místě zásadní otázka, kterou jsem položil hned na začátku: Která odvětví musí projít startovním obdobím technologického pokroku v podobě kapitalistické výroby a která nemusejí? Otázka je položena z hlediska toho, co říkal Lenin: Nový systém musí zvítězit nad starým především vyšší produktivitou.

Na to máme patrně s M. Krohem odlišné názory. To není žádná tragédie. Řešení složitých otázek si vyžaduje trpělivost (jakkoli jsem se již mnohokrát sám přistihl, že se principu trpělivosti zpronevěřuji). Proto se pokusím co nejsrozumitelněji, nejpregnantněji a nejúderněji formulovat to, o čem jsem přesvědčen:

1. Pokud má vzniknout společnost, ve které je svobodný rozvoj schopností každého jednotlivce podmínkou rozvoje všech, pokud má být tento rozvoj schopností hlavním faktorem ekonomického rozvoje, musí k tomu být vytvořena rovnost příležitostí pro rozvoj a uplatňování schopností nezávisle na výchozích majetkových poměrech, což se neobejde bez toho, aby se dominantními odvětvími ve společnosti stala odvětví produktivních služeb (zejména vzdělání a péče o zdraví).

2. Pokud se odvětví produktivních služeb mají stát dominantním ekonomickým sektorem, musí projít fází ekonomické konkurence v tržním prostředí, která jim umožní:

- Nastartovat dynamiku inovačních procesů a šíření inovačních vln v dané oblasti.

- Dekontaminovat se od vlivů, které do těchto odvětví pronikly a které z těchto odvětví udělaly služku ekonomické a sociální segregace společnosti, resp. potlačily jejich roli v podpoře vertikální mobility.

Připouštím a předpokládám přitom, že tato ekonomické konkurence nebude plně kapitalistickou konkurencí, protože v odvětvích produktivních služeb nedochází k oddělení práce a kapitálu, fyzického a lidského kapitálu, vlastnické funkce jsou zde výrazně vázané na rozvoj lidských i profesních schopností (vzdělání, schopnost realizovat vědecké výkony, vytvářet odborný tým) apod. A to je vlastně dobře.

(Pokračování)