Radimvalencik | Ad Kroh: Co je to kapitalismus?/2

Míša Kroh na svém blogu otevřel 5. března nesmírně zajímavé téma: Co je to kapitalismus?

Viz: michaelkroh.pise.cz/...

Pokračuji v prezentování a komentování nejvýznamnějších myšlenek, 2. část:

M. Kroh pokračuje:

Jádrem společnosti je rodina. Důležité z našeho hlediska zkoumání je rodinné rozdělování dle potřeb ze společného koláče. V rámci normálně fungující rodiny dostává každý její příslušník podle svých potřeb bez ohledu na svůj podíl na vytvořeném bohatství a zdrojích obživy... Dominantní kapitalistický sektor rozděluje společnost dle příjmů, nicméně dále do vztahů uvnitř rodiny s výjimkou obrany proti patologickým jevům příliš nezasahuje. Proces rozdělování rodinného bohatství probíhá sice v prostředí ovlivněného kapitalismem, nicméně relativně autonomně a podle jiných než tržně ziskových pravidel, a to i v rodinách kapitalistů. Sektor rodinného hospodaření tedy je nejvýznamnějším nekapitalistickým sektorem v rámci současného typu společnosti. Americký ekonom David Graeber poznamenává v této souvislosti trefně, že komunismus netřeba vymýšlet, protože zde již existuje a je základem veškeré lidské pospolitosti (GRAEBER, David. Dluh. Prvních 5000 let. Nakladatelství BizBooks. Brno 2012, s. 73 – 79).

K tomu moje poznámka:

Nepovažuji tento bod za meritorní, ale přece jen otázka: Není i v rámci rodiny, například výchovy v dobré rodině, důležitá otázka zásluhovosti a s tím spojených výchovných stimulací? A to i v případě rozdělování ze "společného koláče"? Opravdu si nemyslím, že platí: "V rámci normálně fungující rodiny dostává každý její příslušník podle svých potřeb bez ohledu na svůj podíl na vytvořeném bohatství a zdrojích obživy." Spíše bych řekl, že v rodině, která se snaží vychovávat své děti tak, aby se z nich nestali paraziti, je přiměřeným způsobem a vhodnými metodami uplatňován princip zásluhovosti. Staří členové rodiny si v normální rodině užívají podle toho, jak vychovali své děti a postarali se v procesu jejich dozrávání o jejich startovní podmínky, děti jsou podílem na bohatství rodiny odměňovány i podle toho, jak se připravují na své životní poslání...

K tomu přistupuje i další problém: Neměly by být rodiny v dobře fungující společnosti stimulovány nejen k tomu, aby si pořídily děti, ale také k tomu, aby je dobře vychovaly z hlediska občanských kvalit a profesní uplatnitelnosti? Například tím, že část prostředků, které děti v produktivním věku odvádějí do solidárních systémů (např. zdravotního či sociálního pojištění) by mělo být převedeno přímo na účet jejich rodičů? – To samozřejmě naznamená "průnik kapitalismu do rodiny či do výchovy". Ale jen vyjádření určité skepse, pokud jde o adoraci rodiny jako eldoráda bezzásluhovosti a vydávání prostředí bezzásluhovsti za světlý zítřek komunismu.

M. Kroh pokračuje:

Na sektor rodinného hospodaření dle potřeb úzce navazuje vzdělávací systém. Již moudrá císařovna Marie Terezie zavedla v polovině 18. století povinnou školní docházku, aby se veškeré obyvatelstvo Habsburské říše naučilo číst, psát a počítat. V té době nebyla bezplatná, ale rodiče museli přispívat na plat učitele a školní pomůcky. Dnes jsou všechny stupně vzdělání, včetně vysokoškolského, formálně bezplatné, jakkoli rodiče musejí vynakládat nemalé prostředky na vybavení pomůckami, oblečením, na různé mimoškolní aktivity atd. Těm, kteří jsou finančně lépe vybaveni, může navíc posloužit plejáda soukromých škol, od základních až po vysoké. Existence soukromých škol ale neznamená, že se vždy jedná o exkluzivní zařízení, většina z nich není po stránce pedagogické výše než školy veřejné. Vzdělávací sektor je tedy většinově rovněž nekapitalistický, nicméně v jeho rámci existuje kapitalistický tržní subsystém. Ten však není dominantní ani v nejvyspělejších kapitalistických státech. Jeho nejpočetnější zastoupení spočívá v agenturách, které zabezpečují postgraduální a rekvalifikační vzdělávání v podobě kursů IT, tzv. "měkkých dovedností", finanční a daňové gramotnosti, účetnictví a celé řady dalších praktických dovedností. Jde většinou o malé podniky založené na individuálních znalostech a dovednostech majitelů a lektorů. Funguje zde konkurence a trh, nicméně zmíněné firmy nejsou až na výjimky závislé na úvěrech z finančního sektoru, nevytvářejí se zde monopoly a velké řetězce. Jde o segment, který může vstoupit bez problémů do budoucího nekapitalistického společenského systému.

K tomu moje poznámka:

Tady jsme u jádra pudla. Reakci na uvedenou pasáž předznamenám komentářem, který jsem dal v diskusi k článku M. Kroha na jeho blogu:

"Zásadní otázka: Která odvětví musí projít "startovním" obdobím technologického pokroku v podobě kapitalistické výroby a která nemusejí? Otázka je položena z hlediska toho, co říkal Lenin: Nový systém musí zvítězit nad starým především vyšší produktivitou.

Pokud se v odpovědi na tuto otázku zmýlíme, můžeme vidět "lepší budoucnost" v tom, že "lepší sektory", ty, které jsou bezprostředně spojeny s působením na člověka a ovládáním lidí (to je třeba i vzdělání či média) právě tím, že neprojdou "očistou" či "dekontaminací" procesem kapitalistické konkurence, ovládnout retardační síly spojené s úpadkem společnosti (síly odvíjející se např. od struktur založených na vzájemném porušování obecně přijatých zásad, které jsou nyní "zastřešeny" jádrem současné globální moci). Budeme pak překvapení, jakými gaunery je reprezentováno to, co jako NEKAPITALISTICKÉ honosně nazýváme "veřejnoprávním" či "neziskovým"."

Nyní postupně:

1. Když už jsme u historie, tak Marie Terezie zavedla v polovině 18. století povinnou školní docházku na základě požadavku kapitalistické výroby, totiž proto, aby kapitalista nemusel náklady na vzdělání pracovní síly platit ze svého, ale z veřejných rozpočtů, na jejich naplňování se podílí i nekapitalisté. K tomu přispělo i to, že kapitalistickými motivy vedené prusko-rakouské války ukázaly, že negramotným vojákům se špatně velí...

2. V logice toho, co M. Kroh píše, bychom jako velké vítězství mohli oslavovat "nekapitalistickou" veřejnoprávní televizi (ČT) či Sorosovy nekapitalistické neziskovky jako zásadní pokrok při přechodu ke komunismu.

3. Především však nelze nevnímat současný dramatický úpadek vysokého školství, který je způsoben jeho demotivací podle následujícího (byť i explicitně nevyřčeného): "Naberte studenty, naberte každého, naučte je nemyslet a od státu (daňových poplatníků) vyinkasujete z pozice "veřejného" statusu vysoké školy kapitační platbu."

Jak skvělé a nekapitalistické! – Já si naopak myslím, že vysoké školy by měly být financovány podle toho, jak se uplatňují jejich absolventi, podle výše jejich příjmů. Pouze tam, kde služby, které poskytuje absolvent, mají charakter nedělitelného statku (jako například astronom), by měl stát podpořit příslušnou vysokou školu, aby byla motivována k poskytování vzdělání v dané oblasti.

4. Vzdělání je nepochybně sektor budoucnosti, sektor, který bude expandovat a snad se stane dominantním, resp. bude hrát vůdčí roli v odvětví produktivních služeb zaměřených na rozvoj, uchování a uplatnění schopností člověka. Zejména univerzitní vzdělání. Teď však spíš umírá a je způsobem "nekapitalistického" financování tlačeno k tomu, aby produkovalo snadno manipulovatelné nedovzdělané poskoky současné moci. Už dávno neslouží k podpoře vertikální mobility, tj. rovnosti příležitostí ve smyslu nezávislosti společenského vzestupu člověka na jeho výchozích majetkových či příjmových poměrech. Situace se radikálně změnila na přelomu milénia, kdy například Soros, do té doby financující projekty k podpoře vertikální mobility a stimulaci vysokých škol ke kvalitě vzdělání, rezignoval na svoji vizi řešení narůstajících problémů formou zvýšení vertikální mobility zejména formou kvalitního vysokoškolského vzdělán a začal podporovat neziskovky, výsledkem kterých je vnášení prvků destability do společnosti a vytváření nepřizpůsobivých enkláv. Původní vertikální mobilita, která znamenala možnost společenského vzestupu nezávisle na výchozích majetkových poměrech, byla překryta jinými formami odlišností (aby ty hlavní, majetkové, ustoupily do pozadí). Co k tomu Sorose vedlo – zklamání, stáří, kombinace jednoho i druhého, nebo jen poslechl "pánův hlas"?

5. Je potřeba mít hodně malou představivost, aby člověk neviděl obrovský prostor pro inovování univerzitního vzdělávacího procesu z hlediska zvyšování kvality přípravy absolventů a možnost přechodu k produkci v podobě permanentně informačně vybavovaných absolventských sítí, které iniciují vznik tvůrčích mezigeneračních týmů, základu inovačního potenciálu společnosti. Lze dynamiku inovací a šíření inovačních vln v oblasti univerzitních vzdělávacích služeb nastartovat, aniž by působil faktor konkurenčního prostředí a aniž by univerzity byly financování přímo z ekonomických efektů jejich vlastní produkce?

6. Mj., když si přečtete mnou zmíněného F. Braudela ("Dynamiku kapitalismu", je to malá knížečka, zjistíte, že současní správci či spíše reální vlastníci takzvaně "veřejných vysokých škol" se chovají přesně jako cechovní reprezentace řemesel, z nichž později vzešel průmysl. Snaží se chránit rigiditu sektoru, bránit inovacím, zglachjšaltovat podmínky procesu výroby i produkci, zkrátka dosáhnout toho, aby se to, co představuje budoucí těžiště ekonomiky, podřídilo retardačním silám držby privilegií.

Poznámka na závěr této poznámky: K tomu, jak překonat kapitalismus, jak proběhnou změny, pokud mají být úspěšné, se dostanu, až si vyjasníme některé obecně oblíbené omyly ve smyslu spisovatele Ludvíka Součka.

(Pokračování)