Penze jako evergreen

Eva Zamrazilová napsala do Hospodářských novin esej "Máme posledních 15 let na řešení, co s důchody. Jinak penzijní systém stáhne ke dnu celé veřejné finance", viz:

https://archiv.ihned.cz/c1-66479860-nepromarneme-sanci-zachranit-duchody

Připomenu, že autorka předsedá Národní rozpočtové radě, viz:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eva_Zamrazilov%C3%A1

Esej (či spíše apel) obsahuje některé zajímavé údaje, propočty a myšlenky. Uveřejňuje barevně odlišené se zvýrazněním nejdůležitějšího (tučně) a se svými poznámkami (červeně):

Naše země patří mezi nejméně zadlužené státy EU. Dluh sektoru veřejných institucí se navíc v posledních letech v poměru k HDP snižoval, a tak jen málokdo myslel na to, že by už poměrně brzy mohlo být hůř. Jenže se potýkáme se stejným problémem jako prakticky všechny vyspělé země světa. Stárneme.

Podle demografických prognóz poroste podíl lidí starších 65 let. Za půl století bude do této skupiny patřit každý třetí obyvatel Česka. A počet lidí v produktivním věku − tedy těch, kteří se na příjmech veřejných rozpočtů podílejí odvody a daněmi nejvíce − bude naopak klesat.

K tomu: První tvrzení vyplývá z demografické prognózy, druhé je sporné. Pokud by se řeklo "za jinak neměnných podmínek", mohla by to být pravda. Jenže jde právě o to podmínky změnit. To lze různě. Nejpřirozenější, nejlidštější, nejméně konfliktní a nejrealističtější řešení je: Zabudovat do stávajícího průběžného penzijního systému dostatečně účinné motivace k selektivnímu dobrovolnému prodloužení doby produktivního uplatnění. Jde to? Jde to! Dokonce s dvojím efektem. K tomu, aby část populace mohla prodloužit dobu dobrovolného produktivního uplatnění, nestačí jen rozhodnutí toho, koho se to týká, ale i to, jaké podmínky mu budou vytvořeny v oblasti péče o základní předpoklady jeho uplatnitelnosti (zdraví, vzdělání, fyzická i psychická kondice, schopnost jednat se svým okolím, ale i okolí samotné apod.). Služby umožňující dobrovolné (a tudíž ne plošné, ale selektivní) prodloužení horizontu produktivního uplatnění člověka mohou být ufinancovány právě z efektů, které prodloužením doby produktivního uplatnění vznikají. Pokud budou mít možnost působit v konkurenčním prostředí, stanou se oblastí, ve které budou probíhat inovace, a mnohonásobně vzroste jejich efektivnost. Především však vytvoří významný ekonomický sektor, který bude schopen zaměstnat osoby uvolňované moderními technologiemi z jiných oblastí produktivní činnosti. Je pozoruhodné, jak tuto jednoduchou věc všichni ti, kteří (mnohdy oprávněně) poukazují na nutnost včasné reakce na demografické a případně i technologické výzvy, přehlížejí.

Nejde přitom o nová zjištění. O stárnutí tuzemské populace se mluví dvacet let a k posunu ve vizi, jak tomu budou čelit veřejné finance, prakticky nedošlo. Rozdíl je pouze v tom, že jsme o 20 let blíže vážnému ekonomickému problému, který má potenciál zasáhnout životy nejen nás, ale i našich dětí a vnoučat. Jde o neudržitelnost důchodového systému.

Státem spravovaný první pilíř, na němž stojí živobytí většiny důchodců, přitom stejně jako veřejné finance na první pohled nevykazuje trhliny. Loni skončil podruhé v řadě v přebytku, když do něj přiteklo o 22 miliard korun více, než stát na důchodech vyplatil. Také v případě nemocenského pojištění byly loni příjmy vyšší než výdaje. Někteří politici proto říkají, že jsou rozpočty systémů sociálního zabezpečení stabilní a není třeba se obávat černých scénářů. Momentálně opravdu žádné výrazné otřesy nehrozí. V delším horizontu jsou ale rizika bohužel více než zřetelná.

K tomu: Předběžná opatrnost není nikdy na škodu. V tomto smyslu je varování ze strany E. Zamrazilové zcela na místě.

K tomu, aby se systém penzí dostal v posledních dvou letech do plusu, se totiž musely setkat výjimečné okolnosti. Silné populační ročníky narozené v sedmdesátých letech jsou na vrcholu pracovní kariéry, jemuž odpovídá jejich platové ohodnocení, a dosud nečelí problémům, s nimiž se na trhu práce často obtížně vyrovnávají lidé v předdůchodovém věku. Mimořádně příznivá ekonomická situace a nedostatek pracovních sil navíc v posledních třech letech nahrávaly rychlému růstu mezd, z čehož těžil nejen penzijní systém, ale celý státní rozpočet. Jenže už v průběhu roku 2018 nastal zlom v hospodářském cyklu. Ekonomika je za vrcholem. Podle odhadů sice poroste Česko v nejbližších letech dál, ale pomalejším tempem. A to bude mít na saldo důchodového systému nepříznivý dopad.

K tomu: Vidím to dokonce ještě trochu hůř než E. Zamrazilová. Globální ekonomika jde do velkých turbulencí. Jak rychle přijdou a jak budou gradovat lze těžko odhadnout. Ale lze předpokládat, že cesta – když ne tunelem, tak velmi nebezpečnou, úzkou a dlouhou soutěskou – bude hodně dlouhá.

Ano, je pravda, že ekonomika zákonitě prochází cyklickým vývojem a dobré časy se střídají s horšími. Jenže až do důchodu začnou odcházet silné populační ročníky 70. let minulého století, nezajistí pomyslnému důchodovému účtu přebytky ani budoucí další vrcholy hospodářského cyklu. Kromě toho, že vzroste počet penzistů, je podstatné, že lidé, kteří do důchodu přicházejí nově, pobírají v průměru vyšší penze než senioři, kteří na druhém konci ze systému přirozeně odcházejí. To bude pro veřejné finance představovat další zátěž, nehledě na zvyšování výdajů na zdravotnictví, které se se stárnutím populace také pojí. Z našich výpočtů vyplývá, že prudký nárůst výdajů na důchody vyvrcholí kolem roku 2059, kdy bude deficit důchodového systému překračovat pět procent HDP. To je více než stávající výdaje veřejných rozpočtů na obranu, vědu a výzkum a ochranu životního prostředí dohromady.

K tomu: Myslím, že je dobré mít výše uvedený údaj před očima. K tomu ještě J. Šulc dodává, že musíme počítat s výraznými důsledky patrně velmi dynamického uvolňování lidí z velké části současných výdělečných činností související s Průmyslem 4.0 a dalšími technologickými převraty, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/6605-teorie-dneska-jeste-k-penzijnimu-systemu-83.html

Pokud v příštích deseti až patnácti letech nedojde ke změnám daňových a výdajových politik, stáhne s sebou důchodový systém ke dnu celé české veřejné finance. Dluh sektoru veřejných institucí by se vyšplhal ze stávající komfortní úrovně kolem 30 procent HDP na šesti- až osminásobek. Otázka, zda je pro rok 2068 pravděpodobnější hodnota 180, nebo 230 procent HDP, je nadbytečná. Veřejné finance by byly tak jako tak neudržitelné a veřejný dluh by nebylo možné financovat na trzích.

Abychom si udělali představu, jak by se veřejným financím ulevilo, pokud by se podařilo držet důchodový systém vyrovnaný, zkusili jsme projekci sestavit bez započtení důchodů. Zadlužení by sice vzrostlo i v takovém případě, dosáhlo by ale "jen" úrovně kolem 60 procent HDP, což je o poznání nižší hodnota, než jaké už nyní v průměru dosahují země Evropské unie. Pokud by se tedy měli politici odpovědní za udržitelnost českých veřejných financí zaměřit jen na jednu jedinou věc, byl by to důchodový systém.

K tomu: Užitečný propočet s adekvátním finálním apelem. Pojďme se už konečně bavit o konkrétním řešení, které je na stole, viz třeba zde:

https://radimvalencik.pise.cz/6609-zvysit-vek-odchodu-do-penze-jen-nazor-diletantu.html

P. S.: V pondělí k tomu budu k problematice penzí mluvit ve Svobodném rádiu: