Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karel mayer: Děkuji za komentáře uvedené v 10. části cyklu, zejména ty, které reagují na můj komentář.

Profesor Sirůček popisuje ve svém materiálu současný stav vývoje společnosti jak naší, tak v širším okruhu evropské, možná i světové. Kritika mnoha jevů provázejících tento vývoj je obecně vnímána napříč generacemi a jistě může oslovit relativně velký počet „voličů“. Podstatný není ale popis těchto jevů, z velké části vnímaných a popisovaných subjektivně, ale jejich podstata a skutečná významnost.

Ke cti profesoru Sirůčkovi lze přiznat, že se nijak netají svou ideologií, svým přesvědčením, i když nejsou explicitně pojmenovány. Již jeho úvodní motto „Republice více práce, to je naše agitace“ z prvního dílu jasně ukazuje jeho ideovou ukotvenost. Toto radostné období budovatelské práce však trvalo jen několik poválečných let a další léta se jaksi někam ztratila. Až nyní jsme v nějakých problémech, které se objevily jakoby z čista jasna, bez jakékoliv podmíněnosti historickým vývojem.

Profesor Sirůček je názorově spjat s myšlenkovým okruhem, který bychom mohli nazvat „levicový konzervatismus“, na rozdíl od „pravicového konzervatismu“ zřejmě nejkvalifikovaněji prezentovanému Institutem Václava Klause. Pro oba konzervatismy je charakteristická zahleděnost do minulosti, u levicového na šťastná léta budování základů socialismu, u pravicového na jakýsi zidealizovaný kapitalismus volné soutěže. Koneckonců profesor Sirůček ve 12. díle již přímo vyzývá k provedení jakési konzervativní přestavby, a to i s pravicovými konzervativci.

Zatímco pravicový konzervatismus IVK je kultivovaný a v podstatě nebrání individuálnímu ani národnímu rozvoji, levicový konzervatismus profesora Sirůčka již nenabízí vůbec nic. Jeho apel na zachování češtiny a hotových peněz, omezení zahraničních vlivů, centrálně řízené a tedy zřejmě znárodněné výrobní závody, které budou garantovat zajištění celoživotní práce bez jakýchkoliv požadavků na zvyšování kvalifikace, všem zajistí práci, která bude vykonávána s radostí atd. atd. něco připomíná.

Studie profesora Sirůčka byla zpracována jako pokus rehabilitovat práci. Název studie „Práce = kompas i kotva“ byl mnohoslibný a studie se mohla skutečně podívat na Práci (s velkým P) a její místo na počátku 21. století. Výsledkem je však pouze ideologické plácání (ať se na mne autor nezlobí), bez jakéhokoliv alespoň elementárního širšího společenského přínosu. Má-li být využita jako podklad pro politické aktivisty na stranických skupinách, jejichž členové jsou nekvalifikovaní nebo dokonce nekvalifikovatelní, pak je vše v pořádku.

Propojování světa v jednu velkou společnost (globalizace) je objektivní proces vyplývající ze sociálního, technologického, kulturního, ekonomického a jistě i dalšího rozvoje lidstva. Můžeme si o tom myslet cokoliv, můžeme to zpochybňovat, můžeme to kritizovat, ale to je tak asi vše. Problémem levice je to, že se k této objektivnosti stále nedokázala postavit dostatečně odpovědně, a tudíž nebyla schopna předložit vlastní, veskrze moderní, aktuální koncept. Ten nemůže být založen na nesmyslném boji s multikulturalismem, homosexualismem, migrací nebo podobnými průvodními jevy globalizačního procesu. To, co je podstatné, je adekvátní reakce na globalizaci. Levice by měla mnohem aktivněji presentovat své názory v globálních, světových institucích a organizacích a pokud neexistují, iniciovat jejich vnik. Pro toto však musí existovat globální levice, nebo alespoň levice proto-globální, např. levice celoevropská. Pokud se budou národní levicové politické representace scházet jako ad hod členové jakéhosi parlamentního (EP) klubu, nic se nepodaří. Obyvatelstvo Evropy musí mít možnost volit celoevropské politické strany a evropská levice jako jedna z nich musí být schopna nabídnout evropský levicový program.