Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karel mayer: Docent Valenčík, jak je pro něho typické, opět nalezl zajímavý příspěvek na jím hojně publikované téma, a to levice a její program. Je skutečně škoda, že autor článku Michael Kroh přistoupil k tématu spíše ideologicky než skutečně analyticky. Některé jeho závěry o krizi EU a jakýchsi přelomových událostech, které mají následovat, postrádají jakoukoliv argumentační sílu, popis současných změn ve společnosti (gender, menšiny) je již za hranicí seriózní diskuse. V tomto směru s docentem Valenčíkem nelze než souhlasit.
Osobně mám ve zvyku si vždy v každém příspěvku najít něco pozitivního, najít tam něco hodného zamyšlení a využití. A myslím, že i v tomto příspěvku Michaela Kroha lze něco najít a má to vztah k levici a jejímu programu.
Prvním zásadním poznatkem je, že dnešní doba je naprosto jiná než doba, kdy se k moci dostaly síly naplňující revoluční představu socialistického společenského vývoje. S tím bude mít „oficiální“ levice, tedy sociální demokracie a zejména komunisté, velký problém. Dnešní mladá generace neví a ani nechce nic vědět o dobách slávy těchto stran a ostatně stejně jako jejich předchůdci tehdy (dnes už jen hodně staří důchodci) se dívá primárně do budoucna. Používá moderní komunikační prostředky, sebevědomě se vyjadřuje ke společenskému vývoji (stejně jako kdysi mládež Gottwaldova v Únoru 48 a po něm), nebojí se budoucnosti. My starší a staří (jsem ročník 54) se můžeme tak pouze pousmát a přát jim, aby si při tom moc nenatloukli. Jak říká jeden můj ještě starší dobrý známý „to, co jim vyprávíme, jsou jen zkazky starých zbrojnošů“. A závěr? Kde jsou ti mladí, proč oni nepřicházejí se základními programovými postuláty. To se jim politická práce scvrkla pouze na rychlý výtah k pohodlnému životu? Nebo jsou to skutečně „noví“ lidé, kteří pracují „inkognito“ pro ostatní ze zájmu, nezištně, z pocitu dobře vykonané práce a pro tuto činnost jim stačí pouze „desatero“?
Druhou zajímavou myšlenkou je otázka světového míru. Odhlédnu-li od ideologické vypjatosti článku, jde skutečně o zásadní otázku. Těžko můžeme budovat „společnost produktivních služeb“ za situace, kdy nemalá část vytvořených hodnot směřuje do něčeho tak lidsky nesmyslného, jako je zbrojení a tedy zabíjení. Chceme-li se blížit sociálně spravedlivějšímu světu, musíme trvale zvyšovat výdaje do vzdělávání, zdravotnictví, osobní bezpečnosti, efektivního státního aparátu, soudnictví. Statistické údaje by to měly prokazovat. Aby to ale bylo skutečně možné, musí se maximálně podporovat veškeré aktivity směřující k uklidnění mezinárodní situace, k hledání takových řešení mezinárodních rozporů, které neobsahují potenciál válečného konfliktu.