Od srpna 69 k listopadu 89 a volby v říjnu/8

Včera jsem slíbil, že předvedu svůj pohled na otázku socialismu a společenského vlastnictví. Tak se do toho pustím, i když tuším, že mnozí se mnou nebudou souhlasit. Protože se rád dívám na několik tahů dopředu, avizuji dvě příčiny, které k nesouhlasu mohou vést:

1. Ideologizace uvedeného problémů, někteří se domnívají, že je nutné postavit se buď na jednu či druhou stranu, že pravdu mají buď ti, co v socialismus věří, nebo ti, co ho odmítají.

2. Setrvačné vidění světa, které se nedokáže vymanit ze stereotypu.

Začněme tím, že se vrátíme tam, kde (dle mého názoru) chyba vznikla. Pozorně si přečtěte a promyslete, co je zde napsáno, zda s tím souhlasíte či nikoli, v čem ano a v čem ne:

"Společenská formace nikdy nezaniká dříve, než se rozvinuly všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru, a nové, vyšší výrobní vztahy nikdy nenastupují dříve, dokud se materiální podmínky jejich existence nevylíhly v lůně staré společnosti samé. Proto si lidstvo ukládá vždy jen takové úkoly, které může vyřešit, neboť při přesnějším zkoumání se vždycky ukáže, že úkol sám vzniká jen tam, kde jsou materiální podmínky k jeho řešení už dány nebo kde jsou alespoň v procesu vznikání.

V hrubých obrysech je možno označit asijský, antický, feudální a moderní buržoazní výrobní způsob za progresívní epochy ekonomické společenské formace. Buržoazní výrobní vztahy jsou poslední antagonistická forma společenského výrobního procesu, antagonistická nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly vyvíjející se v lůně buržoazní společnosti vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu. Touto společenskou formací tedy končí předhistorie lidské společnosti.

"

Najde např. zde: https://www.sds.cz/docs/prectete/eknihy/km_pkkpe.htm

Trochu vzdělanější čtenář okamžitě rozpozná Marxovu "Předmluvu ke Kritice politické ekonomie" z roku 1859 (tj. práci z jeho pozdějšího a současně vrcholného období).

Pro zajímavost stojí za zaznamenání, že K. Marx doprovází celou předmluvu (není dlouhá, zájemce ji najde v mnou uvedeném odkazu a rozhodně stojí za přečtení) citátem z Dantovy "Božské komedie":

"Zde sluší nechat lsti i zmatků

umrtvit strach svůj a být odhodlaný."

Běžně byla za minulého režimu problematika, která je obsahem citované pasáže, interpretována takto:

Máme následující společenské formace – prvobytně pospolnou (kde se ještě nevyvinul institut soukromého vlastnictví), otrokářskou, feudální (či asijskou, která může být v některých zemích určitou evoluční alternativou), buržoasní (kterou vrcholí vývoj soukromého vlastnictví) a komunistickou (která začíná znárodněním, kterou končí předhistorie lidstva spojené s etapou formací založených na soukromém vlastnictví, přičemž první fází této formace je socialismus).

Pokud se dobře podíváte na to, co říká v citované pasáži K. Marx, tak je to trochu jiné než kanonizovaný ortodoxní výklad. Už proto, že kanonizovaný ortodoxní výklad zdůrazňuje význam změny vlastnických vztahů a zvláštní roli připisuje odlišnému vzniku socialismu – nejprve dobytí politické moci jako předpoklad nastolení společenského vlastnictví, pak teprve vše ostatní.

Pokud bychom se striktně drželi citovaného Marxova textu, mohli bychom vložením prvního odstavce do druhého získat následující:

Nová společnost, kterou začíná vlastní historie lidstva(má se na mysli komunismus, jehož první fází je socialismus – moje poznámka, R. V.)vzniká tak, že se nejprve rozvinou všechny výrobní síly, jimž poskytuje dost prostoru předcházející formace(tj. buržoasní – moje poznámka, R. V.), a teprve pak nastupují nové, vyšší výrobní vztahy, tj. až po té, co se vylíhnou materiální podmínky jejich existence v předcházejícím systému.

Odlišil jsem tuto formulaci vyčtenou z K. Marxe (a jinak opravdu jeho slova nelze chápat) barvou. Tmavomodrou barvou, protože z hlediska ortodoxního marxismu se jedná a revizionismus jako vyšitý.

Tento revizionismus je ovšem zcela oprávněný. K. Marx měl tak trochu tendenci směšovat buržoasní a průmyslovou revoluci. V jeho pojetí to splývalo, i když v mnou citovaných pasážích poměrně přesně rozlišuje: Nejdříve se mění díky celkovému pokroku technologií způsob výroby. Na bázi řemesel, které byly jen doplňkem zemědělské výroby, se začíná rozvíjet průmysl – nový dominantní a expandující sektor. To způsobuje tak výrazné změny v ekonomické základně, že postupně se mění i výrobní vztahy, převahu nad vlastníky půdy získávají vlastníci kapitálu (kteří se personálně mohli rekrutovat i z vlastníků půdy, viz třeba u nás Salmové, kteří se z feudálů stali jedněmi z nejdynamičtěji se rozvíjejících kapitalistů), na této nové ekonomické základně jsou pak postupně probojovávány v oblasti právní, politické a ideové oblasti změny, které novému dominantnímu ekonomického sektoru slouží.

A jsme u zásadních otázek:

Co když K. Marx, patrně v důsledku lidsky pochopitelné "intelektuální netrpělivosti" (kdo z těch intelektuálů, kteří se s nasazením všech sil o něco snaží, něčím podobným netrpí?!) chtěl najít řešení, které se může odehrát již v jeho době, a to ho vedlo k některým nedůslednostem?

Co když právě tento moment byl tím, co ho vedlo k odlišné interpretaci socialistické (komunistické) revoluce od všech předcházejících revolucí, tj. zásadních proměn společnosti, které zpravidla probíhaly v dlouhém časovém období?

A co když řešení odvěkého problému skutečné emancipace, resp. rovnosti lidí ve smyslu osvobození člověka od důsledků majetkové nerovnosti existuje, ale co když je odvěké snění o skutečně lidské společnosti reálné, ovšem na jiném základě?

Po této porci revizionismu se pokusím zformulovat svůj pohled v příštím pokračování.

(Pokračování)