Od srpna 69 k listopadu 89 a volby v říjnu/6

Dříve publikovaný článek zařazuji do seriálu o letočníh volbách:

K článku "Rudolf Hegenbart o vývoji po srpnu 68" jsem dostal podnětný ohlas, který s potěšením uveřejňuji (od svého textu odlišuji fialovou barvou):

Karel Mayer:

Docent Valenčík s odhodláním jemu vlastním se pustil do velmi nesnadného hodnocení let následujících po roce 1968/9 do roku 1989. Jako základ pro svá východiska si zvolil dva příspěvky – Petra Pitharta a Rudolfa Hegenbarta. Kterému výkladu historie dává přednost je z jeho komentářů zřejmé.

Přesto, že Petr Pithart mě hluboce zklamal svou politickou angažovaností v lidoveckém táboře, jeho popis normalizace pokládám za naprosto přesný, včetně jeho kritického hodnocení jednotlivých protagonistů Obrodného procesu. Ten, kdo se pohyboval v reálném světě, byl po celou dobu dvaceti let před Listopadem nepřetržitě konfrontován s "normalizací". Normalizace, jako politika apriorní likvidace jakéhokoliv nerežimního názoru byla všude přítomná a trvalá. Kdo tvrdí opak, byl zřejmě režimně extrémně konformní.

Naproti tomu Rudolf Hegenbart mne nezklamal. Vždy jsem jej pokládal z Gorbačovova člověka a zřejmě i jednoho z těch, kteří stáli za oponou Listopadového převratu. Že do celé akce někdo "hodil vidle" a vše dopadlo jinak, je druhá věc. Myslím, že základním postulátem pro pochopení jeho postoje je jeho tvrzení, že "garantem vývoje socialismu byla vedoucí role komunistické strany a naše garance ze strany Sovětského svazu". Kam až nás dovedla vedoucí role komunistické strany za normalizace a kde skončil Sovětský svaz, dnes ví již snad každý.

Perestrojka a glasnost jako ideové paralely Obrodného procesu vedly nejen k naprosté devalvaci myšlenky socialismu v tradičním slova smyslu a rozpadu Sovětského svazu, ale téměř k likvidaci samotného Ruska, a vytvořily podmínky pro nové (podle některých signálů mnohem nestabilnější) geopolitické uspořádání světa. Idealismus snílků je velmi nebezpečný. Politiky nelze hodnotit podle jejich vizí, ale podle toho, co po nich zůstane.

Chápu, že je velmi bolestivé, zejména pro člověka hluboce věřícímu (a tedy málo pochybujícímu), vyrovnat se s vývojem, který jaksi nezapadá do přijatého schématu. Přitom možná dnešní realita není zas až tak vzdálená od tohoto schématu. Jaký by asi byl rozdíl mezi prodejem Škodovky koncernu VW za "normalizace", respektive tím, co snad mělo přijít po ní, a tím provedeném po Listopadu. A co víc mohl Obrodný proces v hospodářství přinést, než soukromé (tedy zprivatizované) služby. Že v tomto systému by ale byla vedoucí role komunistické strany nerealizovatelná, že individualizace ekonomických zájmů by musela najít odraz i v pluralitě politické, je jasné. Takže o jakém socialismu se tedy vlastně bavíme?"

K tomu ode mě:

Původní článek, na který Karel Mayer reaguje, je zde:

https://radimvalencik.pise.cz/6065-rudolf-hegenbart-o-vyvoji-po-srpnu-68.html

Pithartův článek, který mě velmi zklamal, je zde:

https://ceskapozice.lidovky.cz/1969-az-1989-normalizacni-podvoleni-dne-/tema.aspx?c=A180827_232556_pozice-tema_lube#utm_source=email&utm_medium=text&utm_campaign=lidovky.directmail

Nedělá mi problém souhlasit s tímto tvrzením K. Mayera:

"Ten, kdo se pohyboval v reálném světě, byl po celou dobu dvaceti let před Listopadem nepřetržitě konfrontován s "normalizací". Normalizace, jako politika apriorní likvidace jakéhokoliv nerežimního názoru byla všude přítomná a trvalá."

Jako člověk, kterého dvakrát vylučovali ze strany, označovali za revizionistu (a to i v odborné literatuře), o tom vím své. Právě proto si ovšem mohu dovolit tvrdit (a v článku, na který K. Mayer reaguje, také tvrdím), že tak jako nelze 20 let od února 1948 do ledna 1968 házet do jednoho pytle "represí a procesů" (přelomu 50. let), tak ani období 20 let od dubna 69 do listopadu 89 nelze paušálně chápat jen jako období normalizace. Na přelomu 70. a 80 let se situace postupně měnila a bylo zřejmé, že se připravuje další období pokusu o sjednocení národa a nápravu excesů či deformací. Charta 77 a tzv. disent přitom nebyly jedinými zdroji tohoto sjednocování národa. Ale to je opravdu na samostatnou analýzu, o kterou se, jakmile budu mít čas, pokusím.

Za mnohem závažnější považuji otázku, kterou K. Mayer nastoluje v závěru: "Takže o jakém socialismu se tedy vlastně bavíme?" – Ta je mnohem důležitější, než to na první pohled vypadá. Pamatuji si, jak na jaře 1990 vybudil velkou diskusi a u velké části veřejnosti vyvolal negativní reakce Havlův výrok o tom, že neví, co je to vlastně socialismus. Některé pojmy mají symbolický význam. Pro pochopení podstaty společenského dění je však dobré či spíše nutné používat přesně definované pojmy, které mají reálnou interpretaci. Platí to i pro pojem socialismu. S ním mám také problém a dlouhodobý. Už v roce 1981 (hned, když mi vyšel vůbec můj první článek v českém akademickém časopisu) jsem byl obviněn, že jsem podlehl vlivu jugoslávského revizionisty M. Djilase. V té době jsem ovšem ani nevěděl, že někdo takový je (ačkoli jeho hlavní kniha "Nová třída" byla u nás vydána už v roce 1958). Zdroje nestability systému založeného na společenském vlastnictví (vzniklém formou postátnění) jsme ale skutečně viděli oba velmi podobně, i když Djilas o více než 20 let přede mnou (jeho kniha ovšem v mé době byla nedostupná a ani nebylo jednoduché se dozvědět, že existuje, přece jen jsem o něco málo mladší).

Otázka proto podle mě zní jinak: Lze vůči těm zdrojů nestability společenského vlastnictví, které objevil Djillas, najít nějakou protiváhu tak, aby mohl být systém založený na společenském vlastnictví dlouhodobě stabilní, ekonomicky efektivní a znamenat pozitivní vývojovou etapu historického vývoje, nebo je všechno dost jinak?

Pozor! To není otázka víry či přesvědčení. To je otázka zcela zásadní a plně v kompetenci lidského rozumu, resp. poctivé vědy. A není to otázka jednoduchá. Povrchní odpověď na ni ať z jedné či druhé strany vystavuje člověka riziku, že se nechá přes určitý blok ve své mysli snadno ovládat. Proto v tomto příspěvku nechávám uvedenou otázku otevřenou...

(Pokračování)