Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karel mayer: Docent Valenčík s odhodláním jemu vlastním se pustil do velmi nesnadného hodnocení let následujících po roce 1968/9 do roku 1989. Jako základ pro svá východiska si zvolil dva příspěvky – Petra Pitharta a Rudolfa Hegenbarta. Kterému výkladu historie dává přednost je z jeho komentářů zřejmé.
Přesto, že Petr Pithart mě hluboce zklamal svou politickou angažovaností v lidoveckém táboře, jeho popis normalizace pokládám za naprosto přesný, včetně jeho kritického hodnocení jednotlivých protagonistů Obrodného procesu. Ten, kdo se pohyboval v reálném světě, byl po celou dobu dvaceti let před Listopadem nepřetržitě konfrontován s „normalizací“. Normalizace, jako politika apriorní likvidace jakéhokoliv nerežimního názoru byla všude přítomná a trvalá. Kdo tvrdí opak, byl zřejmě režimně extrémně konformní.
Naproti tomu Rudolf Hegenbart mne nezklamal. Vždy jsem jej pokládal z Gorbačovova člověka a zřejmě i jednoho z těch, kteří stáli za oponou Listopadového převratu. Že do celé akce někdo „hodil vidle“ a vše dopadlo jinak, je druhá věc. Myslím, že základním postulátem pro pochopení jeho postoje je jeho tvrzení, že „garantem vývoje socialismu byla vedoucí role komunistické strany a naše garance ze strany Sovětského svazu“. Kam až nás dovedla vedoucí role komunistické strany za normalizace a kde skončil Sovětský svaz, dnes ví již snad každý.
Perestrojka a glasnost jako ideové paralely Obrodného procesu vedly nejen k naprosté devalvaci myšlenky socialismu v tradičním slova smyslu a rozpadu Sovětského svazu, ale téměř k likvidaci samotného Ruska, a vytvořily podmínky pro nové (podle některých signálů mnohem nestabilnější) geopolitické uspořádání světa. Idealismus snílků je velmi nebezpečný. Politiky nelze hodnotit podle jejich vizí, ale podle toho, co po nich zůstane.
Chápu, že je velmi bolestivé, zejména pro člověka hluboce věřícímu (a tedy málo pochybujícímu), vyrovnat se s vývojem, který jaksi nezapadá do přijatého schématu. Přitom možná dnešní realita není zas až tak vzdálená od tohoto schématu. Jaký by asi byl rozdíl mezi prodejem Škodovky koncernu VW za „normalizace“, respektive tím, co snad mělo přijít po ní, a tím provedeném po Listopadu. A co víc mohl Obrodný proces v hospodářství přinést, než soukromé (tedy zprivatizované) služby. Že v tomto systému by ale byla vedoucí role komunistické strany nerealizovatelná, že individualizace ekonomických zájmů by musela najít odraz i v pluralitě politické, je jasné. Takže o jakém socialismu se tedy vlastně bavíme?