Napříč Vysočinou: Na cestě do Rožínky

Naskytla se mně příležitost projet napříč celou Vysočinou. Konkrétně od Čebína do Deblova, tedy v prostoru mezi Brnem a Chrudimí. Čas mě nehonil a tak jsem si některá místa vychutnal. Znovu jsem si ověřil, že jakkoli je Vysočina rozmanitou a velmi rozsáhlou oblastí, má celá svůj zvláštní půvab.

Foto 1: Ještě jeden výhled z blízkosti Babylonu u vesnice Kaly a jedu směrem na Rožínku, městečko uranu.

Foto 2:  Menší uranový důl hned u silnice.

Foto 3: Tady je sám velký Karel Havlíček Borovský. Jednou jsem v nádražní restauraci potkal asi 80. letého pána, který zde přes třicet let pracoval. Ruce poseté černými puklinami v kůži od uranu. Vybíral kdysi smolinec rukama. Jako mladý kluk řekl něco agitátorům, kteří do jeho vesnice přijeli združstevňovat. Snad padla i facka. Dvanáct let natvrdo. Ale práce v dole se mu zalíbila. Chtěli ho propustit dřív za dobré chování a vynikající pracovní výkony, ale zůstal. Když se dozvěděl, kolik peněz má na kontě (a to si musel vězení zaplatit se vším všudy), nechtěl tomu ani věřit. Vystudoval na inženýra a pracoval v dole až do důchodu. Dokonce ještě přesluhoval. Říkal, že nejdůležitější je zůstat u šachty a každý den se tam jít načicht vzduchu ze šachy. Kdo se odstěhoval, do dvou let prý umřel na rakovinu.

Foto 4: Původně tvrz, přestavěná na renesanční zámek Pernštejny, kteřá již nechtěli bydlet v kameném hradě. Roku 1808 zámek vyhořel, pak byl přebudován Nepomukovým synem hrabětem Vilémem Mitrovským. Dnes je nešetrně zrekonstruován a je v něm škola. Škoda. Hned vedle je velká atrakce pro ději - muzeum hrůzy z bývalé sýpk. Kýč, ale děti jsou fascinovány.

(Pokračování)