Rodné Obřany s trochou vzpomínek/4

Během letní dovolené jsem navštívil místo svého dětství a raného mládí. Obřany. Dříve vesnice, nyní vilová čtvrt na kraji Brna. Pod Hády, v místě, kde do Brna vtéká řeka Svitava. Začátek kraje "lesů vod strání" S. K. Neumanna či "moudrých lišek" R. Těsnohlídka. Ale také záhumenků a písečňáků.

Bydlel jsem zde od svých sedmi do dvaceti pěti let. Je to moje rodiště, místo, kde jsem nejintenzivněji poznával svět.

Pořídil jsem pár foto a některá jsou pro mne památná, ale obecně vypovídající o krásách naší země.

Foto 1: Z tohoto pohledu z Prostředničky vypadají Obřany, jako kdyby byly ponořeny do lesů. Nad nimi mohutné Hády, které mají přes 300 metrů nad mořem. Hrb nalevo je nejvyšší bod, Šumbera. Je tam pomníček S. K. Neumanna i s textem jeho básně. Nádherné výhledy. Hradiska pokrytá ovocnými stromy. A dole les zasahující sem od Lesné.

Foto 2: Pozůstatek písečňáku, který byl hned za železniční tratí. Sloužil jako zdroj nekvalitního písku. Byl dost hluboký, vykopaný ve svahu, měl i podzemní prostory vzniklé hledáním kvalitnějšího písku. Později byl zaplňován odpadky – sutí, starými hrnci apod. Plasty ještě nebyly. Byl místem našich největších alotrií. Po výstupcích ztvrdlého písku jsme procházeli i ve výšce deseti metrů nad dnem písečňáků. Když někdo spadl, zachránili nás odpadky a suť dole. Hráli jsme si na Indiány a padouchy. Byla to doba Stříbrného jezera a dalších zfilmovaných Mayovek. Celé obřanské kino vypuklo nadšením, když Apači dorazili na pomoc Engelově farmě. A my ty příběhy v různých variantách přehrávali. I s vylepšením. Zdeňka Řepu jsme uvázali ke stromu jako zlého Komanče. Někoho napadlo dát mu na hlavu jabko. Laďa Lozart odkrokoval dvacet kroků a zamířil na jablko šíp. Luk byl z tlusté lískové větve, šíp z tenké, ale na konci byl pořádně přidrátovaný velký hřebík. Mysleli jsme, že jen žertuje, ale šíp už letěl. Trefil Zdeňka do kolena a zůstal tam trčet. Pochopitelně nikdo nic neprozradil, vše se ututlalo.

Pokud se dobře podíváte, v pískovci jsou drobné dírky hustě od sebe. Od nepaměti zde žijí hodné vosičky.

Foto 3: Šikál. Původně činžovní dům pro dělníky z maloměřické cementárny a obřanské Mosilany. Zkrátka pro chudé. Odsud pocházelo nejvíce spolužáků. Název pů původním majiteli. Za mého dětství oba domy vypadaly stejně. Tedy jako ten druhý. Pavlačáky se záchodem přes pavlač, malá obývací kuchyňka, malá ložnice. Teď se dívám, jak se ten první změnil. Člověk by ho ani nepoznal.

Foto 4: Typická krajina kolem Obřan. Pole a lesy. Zahrady, původně záhumenky přiléhají těsně k domům. Toto už je kousek dál směrem k Soběšicím. Obřanští v době kolektivizace rychle vytvořili družstvo, dokonce i tehdy žádoucí strojní traktorovou stanici. To jim umožnilo uchovat si velké záhumenky, takže všichni byli nakonec spokojeni. Nejslavnějším sedlákem byl pan Mašerák. Bohužel při jedné bouřce zahynul i se synem či zetěm po úderu blesku při práci na poli. Zrovna jsem šel ze školy a tu ránu si pamatuji. Byla necelé dva kilometry. V tu chvíli jsem ještě netušil, k jaké tragédii došlo.