Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

karel mayer: Už na první příspěvek Radima Valenčíka k situaci v KSČM jsem chtěl reagovat. Nakonec jsem dospěl k závěru, že jde o jeho jakýsi obecnější vstup do politické situace v zemi, byť s dobře čitelným a silným osobním akcentem. Tento druhý příspěvek ale ve mne vzbuzuje dojem, že mu nejde jen o nostalgickou vzpomínku, ale již přímo o resuscitaci dříve hojného komunistického nadšení, víry ve šťastné zítřky. Problém ale je, že vždy v minulosti šlo především o import ze zahraničí. Po první světové válce z Ruska, jako odraz říjnové revoluce (a bylo přijímáno převážně intelektuály toužícími po aktivní účasti na destrukci nespravedlivého československého kapitalismu representovaného baťovským botostrojem) a po druhé světové válce ze Sovětského svazu jako odraz jeho aktivní účasti na osvobození Československa (a přijato relativně velmi širokou částí obyvatelstva jako projev díku). Ani v jednom případě nešlo o autentický projev české (nebo československé) populace vycházejí z jejích vnitřních potřeb a očekávání. Všechny projevy hledání cesty k naplnění vlastní vize byly hned v počátcích umlčeny (tím nemám vůbec na mysli Srpen 68, sami jsme se o to vždy postarali). A jaká je situace dnes – stejná. Sovětský svaz jsme nahradili Evropskou unií, v níž stejně, jako před čtyřiceti – padesáti lety, nejsme schopni přijít ani se špetkou vlastního názoru. A opět to dělají naši lidé. Tak jako v minulosti, tak ani dnes nám v tom, kromě nás, nikdo nebrání. Ale vraťme se zpět ke KSČM. Pokládám veškerá očekávání spojovaná s touto stranou za předem odkázaná ke zklamání. Strana, která jednou nohou vězí v excesech padesátých let a druhou nohou v hospodářském a politickém marasmu předpřevratového (1989) období, která za třicet let od převratu nebyla schopna nabídnou nic, než kolaboraci s mocí (Filip) nebo stesk po starých časech (Skála), nemá nic, co by nabídla dnešní české, zejména mladší populaci. Ta fandí Pirátům (legalizace drog, naivní boj s korupcí apod.) a až panicky se bojí komunismu (vždyť je to totalita, kdy se holky vdávaly po střední škole a kluci museli na vojnu, kdy se musel ve škole poslouchat učitel, kdy se při vyučování muselo disciplinovaně sedět v lavicích a nebylo možné se hezky válet po koberci, kdy se museli biflovat slovíčka a učit se násobilce, znát letopočty a k nim se vážící historické události, doba, kdy (jak nepředstavitelné!) neexistovali mobily, kdy nebylo možné používat internet při zkouškách, atd., apod.). A přitom je to tak jednoduché. Česká společnost se cítí evropskou, chce tedy zachování Evropské unie. Chce ale Evropu sebevědomou, schopnou zajistit bezpečnost a pořádek, dodržování historií ověřených principů, klasickou, obecně uznávanou zastupitelskou demokracii s respektem k národním specifikům. Přesně to, co dnešní evropský vrcholový establishment při svých sociálních experimentech není schopen nabídnout. To ale „komunisté“ neřeší, těm jde o minimální mzdu a růst důchodů. Osobně jsem zvědav, zda (a pokud ano, kdy) se najde český politický subjekt či politický leader schopný tuto výzvu přijmout. Tam je budoucnost a je úplně jedno, jestli ji budeme říkat „komunismus“ nebo „globalizace“ nebo jenom prostě „Naše Evropa“.