Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Přijetí světa, jaký je, a odmítání zavedených hodnot vzdělávání = postmoderní paradox.

Po mé první reakci na příspěvek profesora Sirůčka, která se týkala čtvrté průmyslové revoluce obecně. Jsem si s chutí a pochopením přečetl i díly další, postupně zveřejňované autorem stránek. S částí 4. jako účastník školství plně souhlasím, jelikož na něm participuji navzdory trendům od svých 6 let až za čtyřicátý rok svého života a to hlavně v českých podmínkách či v posledních letech evropských.
Zablokování společnosti nejenom ve školství, o němž se mluvilo na letošním 20. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání, je zjevné a už je uskutečněno. Společnost poté může "běžet" jako dobrý mechanický stroj, anebo se zcela porouchat, k čemuž často dochází v rámci tzn. krizí, když sebevýkonnější stroj následkem opotřebování nebo zanedbání již neodpovídá potřebám nebo tužbám těch, kdo s ním byli do té doby spokojeni. Nuže, abych se vrátil k výše nastíněnému paradoxu, jedná se právě a jen o tohle. Sociální mechanismus, jenž je nyní dokonale zaběhnutý, obsluhovaný kompetentními, seriózními a z valné části nezainteresovanými lidmi, tento mechanismus se zadřel. Lví podíl na tom mají autorem stránek vymezené struktury vzájemného krytí porušování obecně přijatých zásad, kterými se již zde řadu let zabýváme. Možná je tomu tak proto, že všemohoucnost, to, co literatura nazývá "totalitární násilí", se v určitém okamžiku zvrátí do "nemohoucnosti". "Plnost" začíná být porézní. Dokonalost odhaluje své nedostatky. Současné české reformistické fantasma již nemůže zakrýt, že šedá zóna představují rovněž určité sociální či individuální složky, a že v důsledku toho, podobně jako návrat vytěsněného, se s netušenou silou totality znovu vynořují. Přenechme zde slovo spisovateli, jenž si klade otázku, zda tato společnost nedosáhla bodu nasycenosti: "Jak pan profesor Sirůček na vzdělávacím systému demonstruje, je vidno, že postmoderní společnost, tak „dobře“ řízená našimi diplomovanými technokraty, vtěsnaná mezi své docela nové ochranné stěny, upadá v očích nejen mladé generace tato společnost nudou? Odporu ke vzdělání a získávání hard skills potřebných k ekonomické soutěži s globální konkurencí."
A neohlašuje neustálé putování kdysi zarostlých hipíků a dnes mnohých tzv. neohipsterů, či věčných studentů - oněch eleuzínských poutníků poselství šedesátých let - nějaký exodus, jednu z těch nepředvídatelných a nečekaných migrací, jejichž tajemství znají všechny živočišné druhy, chránící se takto před smrtí?"
To je vskutku to, oč v dnešní běží. Uzavřenost, fungující v průběhu celé moderní doby, vykazuje na všech stranách autorem v části 4 skvěle popsané známky slabosti. Nesejde ostatně příliš na tom, skrze koho se tato slabost projevuje: hippies, neohipsteři, tuláci, básníci, bezprizorní mládež, nebo dokonce turisté či trampi polapení v okružních cestách naprogramovaných prázdnin. Jisté je, že znovu nastupuje "cirkulace". Je neuspořádaná, ba dokonce vířivá, neušetří nikoho a nic. Rozbíjí všechna pouta i ustavené meze a ve všech oblastech, v nichž se vyskytne (v oblasti politické, ideologické, profesní, afektivní, v oblasti kultury i v oblasti kultů), se boří bariéry. Její tok nemůže nic zastavit. Ve všech hlavách dochází k pohybu či vření. Nenechme se však mýlit: tento pohyb není podle mě nikterak v mysli většiny vědomý. Stejně jako v případě každé opravdové revoluce se jedná o mlčenlivý fenomén, o vlnu přicházející zdola, jež se zvláštním způsobem projevuje v sobě následujících náhlých náporech a vyvolává dojem určité podivné nehybnosti. Bez obtíží se v ní spojují bouře a zklidnění. Přijímání světa takového, jaký je, a odmítání zavedených hodnot se v ní nacházejí v dobré a bezrozporné kantovské shodě. Kantem uvažovaná zkušenost je výsledkem dlouhé práce na které se podílí smysly, rozum, způsob zpracování, kategorie, pojmy, ideje – to vše dohromady dává zkušenost. Tedy úplně zcela odlišného jak se staví v příspěvku profesora Sirůčka účastníci současného
vzdělávacího systému. Pouze připomenu úvodní výrok jeho Kritik der reinen Vernunft „Ale ačkoli všechno naše poznání začíná zkušeností, neznamená to, že všechno povstává ze zkušenosti. Zkušenost je výpovědí o našem zakoušení.“ Všechny tyto věci jsou charakteristické pro paradoxní situace,v nichž Johann Wolfgang von Goethe viděl známku rodících se kultur. Jde vskutku o změnu tónu, o aspirování na určité "jinde", a obvyklým otázkám a konvenčním odpovědím, na něž jsme byli zvyklí, se tuto aspiraci nedaří uspokojit.
A právě tento nový duch doby a tato neuchopitelná atmosféra nás mohou přimět k tomu, abychom v bloudění či nomádství spatřili v mnoha ohledech exemplární sociální hodnotu. Můžeme si rovněž vzpomenout na Martina Heideggera a jeho sugestivní úvahu o pojmu "aletheia" u Řeků , pojmu, který se překládá slovem "pravda" a jenž nás vyzývá k tomu, abychom mysleli na skrytost, jak to naznačuje Hérakleitův zlomek 123, o který se Heidegger opírá: "přirozenost se ráda skrývá".
To všechno zůstává zatím na rovině narážek, ale jasně to naznačuje obecnou tendenci období, které díky určitému cyklickému návratu hodnot, jež jsou sice zapomenuté, ale stále stejně přítomné v antropologických strukturách imaginárnosti, už není postaveno na prométheovské pýše triumfujícího aktivismu, ale upíná se především na kontemplaci toho, co jest. Bloudění spojené s poznáním nových zkušenosti se stává pro mnohé alternativou k oficiálnímu vzdělávání, stává se výrazem jiného vztahu k druhému a ke světu, vztahu méně ofenzívního, něžnějšího, tak trochu hravého a samozřejmě tragického, spočívajícího na nahlížení pomíjivosti věcí, bytostí i jejich vztahů. Jde o tragický životní pocit, jenž se nadále bude zasazovat o to, abychom se v přítomnosti těšili ze všeho, co se dává k vidění, ze všeho, co se dává k prožití v každodenním životě, a který najde svůj smysl ve sledu okamžiků, cenných samotnou svou prchavostí. K tomu mnozí jedinci současné vzdělávání nepotřebují. Je možné, že tuto formu sociální a individuální intenzity, tuto atmosféru okamžiku, nejlépe charakterizuje právě onen relativní hédonismus, prožívaný ze dne na den. Tedy jevu, který v české společnosti za podpory komercionalizace všeho dravě rozkvétá. Dá se dokonce říci, že postmoderní hybný člověk je blouděním proniknut skrz naskrz. Ve snaze o zdomácnění tohoto termínu je možné mluvit o mobilitě. Mobilita vznikla z oněch každodenních migrací práce či spotřeby. Jsou tu rovněž migrace sezónní: turismus či cestování, návštěvy škol a jiných vzdělávacích zařízení u nichž, jak lze předpokládat, dojde k významnému rozvoji v rámci Industrie 4.0,která zásadně promění jejich formu. Dále je tu také sociální mobilita či masové přesuny obyvatelstva, zapříčiněné ekonomickou nerovnováhou. Tohle všechno není zajisté banální, jelikož se s těmito fenomény denně střetáváme nicméně se v tom skrývá nezanedbatelná dávka dobrodružství, které není každý ochoten podstoupit. Takové dobrodružství může být zamýšlené, převzaté či trpěné, ale o to zde nejde. Můžeme je chápat jako současnou modulaci oné touhy po "jinde", jež se pravidelně zmocňuje jednotlivců i širokých mas ne jenom mezi mladými lidmi neochotnými se institucionálně vzdělávat.
Při setkání s tím, co převládalo v ekonomii já (tedy konceptu homo economicus) a v ekonomii světa, převážně zastoupenou ziskuchtivým individualismem, proto být-mimo-sebe představuje způsob, jak se otevírat světu i druhým. Rozmanité současné "extáze", ať už jsou jakéhokoli typu: technické, kulturní, hudební či afektivní, v tomto smyslu znovu stvrzují prastarou touhu po cirkulaci. Po cirkulaci zboží, mluvy, sexuality, po cirkulaci zakládající celý sociální celek a umožňující mu setrvat v jeho bytí: touhu po dění.
Abychom tuto dynamickou zakořeněnost docenili, je samozřejmě nezbytné uplatňovat myšlení, které není pouze racionalistické či realistické, jako tomu bylo během celé moderní doby. Možná je dokonce nutné uvědomit si přesycenost analýz založených na reprezentaci věcí a naučit se držet prosté "prezentace" toho, co jest ,tedy toho co nabízí současné obzvláště české vzdělání. Reprezentace je většinou obyčejnou projekcí, kdežto prezentace se přidržuje toho, co se dává k vidění. Ne snad že by taková nutnost byla postačující k rozvoji nových generací, je však dobrou propedeutikou k doceňování sociálních i individuálních fenoménů a situací, které nelze již rozpoznat v existujícím stavu věcí, ale opírají se o to, co jest, aby tak aspirovaly na to, co by být mohlo.
Tím se jasně vymezuje povaha naší hypotézy: touha po bloudění ve svých různých způsobech představuje jeden ze základních pólů veškeré sociální strukturace. Lidé vzdělaní v prvních stupních vzdělání si osvojí mateřský i cizí jazyky a chtějí se vydat na cestu jiného poznání, než jim vymezují oficiální instituce, či je většinou pouze navštěvují a pouze plní, co je od nich očekáváno. Buď jako na obdiv stavěná exoterická hodnota, anebo naopak v modu ezoterické tajemnosti. Je to touha nejenom mladých po vzpouře proti funkcionalitě, proti dělbě práce, proti přehnané specializaci kterou ale hlásá i Industrie 4.0, činící z každého z nás pouhé kolečko v průmyslovém mechanismu, jakým by společnost technokratů Industrie 4.0 ráda byla. Rozšiřme obzory Industie 4.0 pokrokovými myšlenky již niní v době, kdy si determinuje místo v naší společnosti. Skrze tuto vzpouru se vyjadřuje ona nutná zahálčivost, onen význam, jaký má pro lidskou toulavost prázdnota a ne-činnost.