Michal Blahout: Pohled očima Behaviorální ekonomie

Na průběh letošní konference a některé myšlenky zmíněné nejen v mém vystoupení jsem dostal zajímavý odkaz od svého kolegy Michala Blahout. Prezentuje v něm pohled očima behaviorální ekonomie. Uveřejňuji jej nejdříve mimo sérii z příspěvků a ohlasů v rámci seriálu o vizi, abych ukázal, jak výměna názorů může pokračovat. Rád uvítám další podnětné ohlasy.

Michal Blahout: Pohled očima Behaviorální ekonomie

První věc, kterou jste zmínil na úvod je, že nechápete proč je pro lidi těžké vystoupit ze setrvačnosti. Je to ze dvou důvodů. Jednak kvůli kognitivní snadnosti. Myšlení bolí a vystoupit ze zajetých kolejí chce značné kognitivní úsilí. Člověk musí pochopit zcela nový pohled na věc a hlavně ho zaimplementovat do svých myšlenkových pochodů. Lidská mysl je něco jako puzzle, je složená z jednotlivých myšlenek a poznatků (dílků) a to dohromady dává jistý obraz. Vpasovat do této skládačky nový dílek může být značně náročné, musí přeskládat určitou část obrazu.  

Kognitivní snadnost se pak projevuje tak, že se lidé nechtějí učit novým věcem (Starého psa novým kouskům nenaučíš) a paradoxně se tak více dřou. Raději to budou dělat starým namáhavým způsobem, na který jsou zvyklí, než se naučit nový postup či práci s novou technologií a fyzickou námahu si tak ulehčit.

Pak by se mohlo upravit staré české přísloví: "Víte, proč se líný strh? Protože byl líný naučit se něco nového!"

Dalším faktorem je kognitivní nesoulad. Když už člověk rozhodne opustit zajeté koleje, tak je často konfrontován s realitou, které je rozdílná od jeho současného pohledu na věc a to v něm vyvolá kognitivní nesoulad. Pokud je realita jiná, než se domníval, tak se musel předtím mýlit a tedy byl blbec a to si běžný člověk velmi nerad připouští.

Další věc, kterou jste zmínil je situace, že je málo lidí s dostatečným lidským kapitálem. Respektive schopných lidí. K tomu mám svoji teorii. Člověk je společenský tvor a snaží se vždy být součástí nějaké skupiny a tedy se přizpůsobuje skupinovému mainstreamu a snaží se moc nevyčnívat. Naše společnost je postavena na rovnosti. To je to, o co usilujeme, rovnost! Hlavní společenský ideál. Dříve to byla zbožnost. Lidem je neustále vtloukáno do hlavy, že všichni jsme si rovni. Když se pak setká blbec s inteligentním člověkem, tak si vedle něj připadá jako blbec, kdežto mezi ostatními blbci si tak nepřipadá. Tedy když se člověk rozhoduje, zda bude mít za kamaráda někoho schopného, vedle kterého si bude připadat neschopně, nebo někoho neschopného, vedle koho si bude připadat schopně, tak zvolí tu druhou možnost.

Znám spoustu lidí, kteří jsou neschopní, nespolehliví, jsou s nimi jen problémy a dluží snad každému a přeci jsou velmi oblíbení. Proč tomu tak je? Protože vedle takového člověka si každý připadá jako někdo na úrovni. Když je vedle někoho schopného, spolehlivého a inteligentního, tak si vedle něj připadá podřadně a to působí kognitivní nesoulad, kterého se chce zbavit. Jenže místo zapracování na sobě začne nesnášet toho schopného (klasická závist) a ještě ho v tom podpoří současný myšlenkový mainstream, všichni jsme si rovni. Myšlenkové pochody pak můžeme shrnout takto: "Když jsme si všichni rovni, tak jak si může dovolit být lepší, než já? Je to hajzl!! Za to může von!"

Podobné je to v práci či politice. Když se nějaký šéf rozhoduje koho povýšit, tak povýší spíše průměrného zaměstnance, který ho neohrozí, než někoho velmi schopného, který by ho mohl ohrozit případně zvedat laťku. Paradoxně se pak dostáváme do situace, že investice do seberozvoje se nevyplácí. A to jak společensky, tak profesně. Člověk, který se posune někam dál, začne vyčnívat nad průměrem, který ale tvoří většinu a je tak společensky vyloučen:"Tvoje zodpovědnost nám kazí legraci."

Další problém, který byl nakousnut je způsob hodnocení vysokých škol. Zde se zase projevuje kognitivní snadnost. Hodnotit kvalitu je velmi kognitivně náročné. Je třeba stanovit si hodnotová kritéria, které se pak aplikují a vyhodnocují, musí se dělat průběžný feedback a revidovat postupy. Je velice náročné změřit kvalitu napsaného textu či schopnosti absolventa. Na druhou stranu je velmi snadné měřit počet článků a absolventů. Počet docentů a profesorů působících na škole bez ohledu na to, zda mají nějaký vliv na kvalitu či nikoliv. Co si budeme povídat, není profesor jako profesor a ani pět docentů nezajistí kvalitu jako jeden Petr Wawrosz. Počet se snadno zjišťuje, snadno chápe a snadno prezentuje, proto jsou na to úředníci zaměřeni. Přičemž úředníci jsou průměrně inteligentní. Viz předešlý odstavec.

Pak jste na konferenci mluvil o tom, že když je pedagog za přednášku placen, má tendenci své vystoupení zkracovat, kdežto když ho dělá zdarma, tak naopak natahovat. Tady jste narazil na klasický příklad konfliktu společenských a tržních norem. Když člověku za něco platíte, jedná podle tržních norem, tedy odvede práci odpovídající peněžnímu ohodnocení. Jasná reciprocita, stejná hodnota za stejnou hodnotu. Ovšem když něco dělá zdarma, tak jedná podle společenských norem, kde neplatí přímá reciprocita. Když druhému pomohu, tak to dělám bez nároku na peněžní odměnu, ale získám užitek z dobrého pocitu, jednak že jsem někomu pomohl a jednak pohledávku na pomoc v budoucnosti.

To se ukázala na případu v Americe, kdy nadace na pomoc důchodcům dostala peníze a rozhodla se je utratit tak, že důchodcům zaplatí právní poradenství. Tedy oslovila právníky s tím, že jim nabídla za každou hodinu poradenství 30 dolarů. Tedy právník dá hodinu poradenství důchodcům zdarma a za to pak od nadace dostane 30 dolarů. Nesehnali ani jednoho právníka, který by se tohoto účastnil. Ovšem když je oslovili s podobnou nabídkou, jenže místo práce za 30 dolarů na hodinu požadovali výkon zcela zdarma, tak právníky sehnali. Za 30 dolarů to nikdo dělat nechtěl, ale zadarmo ano. Protože když nabízeli 30 dolarů, tak lidé jednali v tržních normách a to se jim neplatilo. 30 dolarů bylo málo. Na trhu vám nikdo nedá nic zadarmo. Kdyžto když se jednalo o pomoc zdarma, jednali v rámci společenských norem, kdy vám někdo dá něco zadarmo. Jednali zcela racionálně. Když by si účtovali 30 dolarů, tak by získali užitek v podobě 30 dolarů (statky, které by si za to mohli koupit). Kdežto když pomáhali zdarma, tak si mohli nárokovat hédonistický pocit sebeuspokojení, že někomu pomohli a ten představuje větší užitek, než 30 dolarů.

Říkal jste, že byste rád napsal knihu, kde by se propojila behaviorální ekonomie a teorie her. To bych velmi uvítal a rád bych se na ní podílel. Sám mám v plánu po dokončení doktorátu napsat knihu s názvem: Tak trochu jiná ekonomie a pohled na svět. Ta bude rozdělena do tří částí. První část bude mít název: Za vším hledej člověka, kde první kapitola bude věnována klasickému pohledu na jednání člověka, v druhé kapitole rozeberu jednání člověka z pohledu behaviorální ekonomie a ve třetí kapitole představím teorii her. Druhá část bude mít název: Já jsem stát. V této části rozeberu úlohu státu, k čemu ho máme, jaká je nejlepší forma a pak v jednotlivých kapitolách představím, jak dle mých názorů řešit současné problémy, vzdělání, obrana, důchodové a sociální zabezpečení atd... Zde budu využívat poznatky z první části. No a třetí část má zatím pracovní název Spoilery a teorie, kde trochu popustím uzdu fantazii a filozofování.