Volby 2017/226: Restart penzijní reformy?/3

ANALÝZY A KOMENTÁŘE AKTUÁLNĺHO DĚNĺ PŘED ŘĺJNOVÝMI VOLBAMI DO PS Z HLEDISKA VYTVOŘENĺ PŘEDPOKLADŮ PRO SKUTEČNÉ REFORMY

V rámci seriálu o volbách uveřejňuji dříve napsaný článek, který odstartoval sérii dalších tří navazujících článků k penzijní reformě. Daná problematika je mimořádně významná, uveřejňuji všechna tři pokračování původního článku.

V návaznosti na článek "Konec penzijní reformy”, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/4993-konec-penzijni-reformy.html

uveřejňuji rukopis (pracovní verzi) příspěvku na jednu vědeckou konferenci, která se zanedlouho bude konat na VŠE. Jsou v ní sice některé části, které jsem publikoval na svém blogu již dříve (a které se pokusím v maximální míře vynechat, ovšem jen v takové míře, aby to nebylo na úkor srozumitelnosti celku), ale je tam i řada nových a důležitých prvků, které jsou významné i z hlediska blížících se voleb a pochopení toho, o co jde.

Lidský kapitál a cesta k odstartování komplexních reforem – II. část

Model plně uzavřené a plně zásluhové postgraduální nadstavy současného průběžného systému penzijního pojištění

Nejdříve vymezíme základní pojmy plně uzavřené a plně zásluhové postgraduální nadstavy současného průběžného systému penzijního pojištění:

- Plná uzavřenost systému, znamená, že veškeré prostředky, které do tohoto systému (do této nadstavby) budou přicházet, budou tímto systémem rozděleny (nebudou sem přicházet peníze zvenku, ale ani odsud nebudou peníze odcházet).

- Plná zásluhovost systému znamená, že každý to, co do systému vložil, dostane podle pravidel, které budeme dále konkretizovat, zpět. (V tomto smyslu je jedná i o určitý typ ekvivalentnosti.)

- Systém označujeme za postgraduální nadstavbu, protože je jen pro ty, kteří dosáhli administrativně (zákonem) stanoveného důchodového věku.

- Jedná se o nadstavbu nad současným průběžným systémem penzijního pojištění. Jako taková je i tato nadstavba průběžným systémem penzijního pojištění.

- Předpokládá se určité zdanění penzijních dávek, ze kterého bude hrazena jednotná základní dávka všem účastníkům celého systému penzijního pojištění.

- Rovněž se předpokládá dobrovolnost systému (každý do něj může vstoupit či nevstoupit zcela dobrovolně) a individuální nastavitelnost systému v tom smyslu, že z něj může účastník tohoto systému kteroukoli dobou počínaje a libovolnou procentuální částkou čerpat příslušnou penzijní dávku, přičemž nečerpaná částka vstupuje opět do systému jako jeho vklad.

Na základě toho lze sestavit příslušný matematický model, který je dostupný online (Mertl, Mihola, Valenčík, Wawrosz 2016, s. 24-27).

Tento systém je určen těm, kteří mohou a chtějí být výdělečně činní i po té, co dosáhnou zákonem stanovené hranice odchodu do starobního důchodu. Do systému vkládají zákonem stanovenou částku odvodu na penzijní pojištění a následně pak i výplaty z postgraduální nadstavby, na které mají nárok (příp. v souvislosti s výše uvedeným, část těchto výplat).

Model ukazuje, že přibližně po 10 létech by měl účastník tohoto systému nárok na dvojnásobný starobní důchod oproti tomu, na který má nárok při odchodu do důchodu v 65 létech. Nárok na výplatu z postgraduálního systému se totiž zvyšuje rychlostí vyšší než exponenciální. Je to dáno tím, že dle pojistné matematiky se s každým měsícem, o který člověk odejde do starobního důchodu v důsledku ztráty schopnosti být produktivně činný později, se zkracuje i očekávaná doba jeho dožití, tj. počet výplat, na které má dle pojistné matematiky nárok.

Cílem testování modelu nebylo ukázat, že v případě, kdy si člověk uchová dlouhodobou uplatnitelnost na profesních trzích, může jeho starobní důchod dosáhnout velmi vysokých částek. Cílem bylo ukázat, že při vhodně zvolené celoživotní strategii profesního uplatnění může člověk již přibližně po třech až pěti létech postupně zapojení do postgraduální nadstavby rozvolňovat své pracovní nasazení, tj. snižovat pracovní úvazek, a to aniž by poklesl jeho příjem a aniž by se snižoval nárok na výši výplat z postgraduálního systému po té, co plně ukončí svou pracovní činnost. Dokonce lze dosáhnout souběhu rozvolňování pracovního nasazení a zvyšování příjmu formu výplat z postgraduální nadstavby penzijního systému, který mohou osoby dosahující vyšší a vysoký věk využít jak k nadstandardním produktivním službám umožňujícím uchování jejich lidského kapitálu (péče o zdraví, lázeňství), tak i k osobním obstarávacím a pečovatelským službám, které jim umožní podstatné úspory času pro tvůrčí činnost.

Z modelu a jeho testování vyplývá, je, že zavedení postgraduální nadstavby současného systému penzijního pojištění je kromě jiného schopno:

- Zabezpečit neomezenou udržitelnost systému průběžného penzijního pojištění s dostatečně vysokými penzijními výplatami.

- Vytvořit podmínky pro aktivní stárnutí a plnohodnotné naplnění života i ve vyšším a vysokém věku, a to jak zdrojově, tak i vytvořením příslušných motivací.

- Umožnit postupně bezbolestně, bez rizik a plynule reformovat celý současný systém penzijního pojištění tím způsobem, že se hranice 65 bude posunovat postupně níž a níž podle současných (případně vhodně modifikovaných) pravidel předčasného odchodu do důchodu.

Hlavním smyslem modelu však není výše uvedené, jakkoli i to je velmi významné, ale především to, že ukazuje reálnou možnost vytvoření ekonomické základny pro expanzi produktivních služeb umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu. Nejde tedy zdaleka jen o to, jak zabezpečit lidem ve vyšším a vysokém věku důstojnou životní úroveň a plnohodnotné uplatnění, ale především o to, že uplatněním těchto lidí (ke kterému postgraduální nadstavba motivuje) je vytvořena velmi silná a masivní poptávka po produktivních službách a současně i zdroje pro jejich financování, které vznikají na čistě ekonomickém základě. Jedná se nikoli o jedinou, ale významnou a snadno dosažitelnou konkrétní formu přeměny rozvoje schopností člověka v nejdynamičtější faktor ekonomického růstu a změnu charakteru tohoto růstu.

Mezigenerační komplementarita, týmová práce a inovační potenciál společnosti

Jednou z hlavních námitek vůči navrhovanému přístupu k reformě penzijního systému směrem, který by motivoval člověka k prodloužení období dobrovolného produktivního uplatnění, je, že prodloužením doby produktivního uplatnění člověka se omezují příležitosti k uplatnění mladých lidí. Pokud tuto otázku přeformulujeme do odborné terminologie a tak, abychom vyjádřili podstatu toho, o co jde, zní takto: Je mezi zaměstnáním osob různých generací (tj. starších a mladších) substituční, nebo komplementární vztah?

Obecná odpověď na tuto otázku neexistuje. Vztah mezi zaměstnáním starších a mladších osob, mezi zaměstnáním příslušníkům různých generací může být jak substituční (a potom bude působit vytěsňovací efekt), tak i komplementární (a potom může působit nasávací efekt v tom smyslu, že čím více a čím déle se daří uchovat uplatnitelnost starších osob, tím větší příležitosti pro zaměstnání mladších osob se tím nabízejí). Závisí na typu produktivní, resp. výdělečných aktivit.

Obecně platí, že při setrvačném vývoji je mezi zaměstnáním starších a mladších osob substituční vztah. Je to dáno zejména tím, že pracovní výkony jsou více či méně rutinní a individuální. K jejich výkonu mají lepší předpoklady lidé mladší.

Při vývoji, který se vyznačuje vysokou inovační intenzitou, který je spojen s šířením inovačních vln vyšší intenzity a vyšší hustoty, tj. při tom vývoji, který je založen na lidském kapitálu, převažuje mezi zaměstnáním starších a mladších osob komplementární vztah a nastává zde nasávací efekt. Je to dáno zejména tím, že nezbytným předpokladem přípravy, vhodného zacílení a realizace inovací jsou z povahy věci výkony nikoli rutinního (tj. tvůrčího) charakteru, ale zejména tím, že naprosto nezbytnou se stává týmová práce, a to právě taková týmová práce, ve které se plně projeví komplementarita výkonů nejen různých odborností, ale i různých generací. Roste význam mezigeneračního přenosu odborných zkušeností a také roste význam těch inovačních schopností, které člověk nabývá postupně v průběhu své profesní dráhy, které vycházejí z dlouhodobě systematizovaných a v praxi ověřovaných poznatků.

Z hlediska požadavků, které klade tzv. Průmysl 4.0 lze říci, že nejbližší budoucnost ve fungujících ekonomikách bude patřit, nejen týmům, ale týmům složených ze tří až čtyř generací tj. mezigeneračním či spíše transgeneračním (obgeneračním) týmům. Týmům, které budou založeny na efektivní spolupráci až čtyř generací. To si uvědomuje každý, kdo se podílel na realizaci nějaké skutečné významné inovace.

Proto komplexní řešení otázky prodloužení horizontu produktivního profesního uplatnění těch osob, které jsou schopny celoživotně nabývat poznatky v návaznosti na průběžně získávané zkušenosti a které se chovají zodpovědně i z hlediska uchování svého lidského kapitálu, má pro tu ekonomiku, která se rodí ze současných podmínek, má mimořádný význam.

Čtenář toho příspěvku si nejnázornější představu o tom, co je to komplementarita v transgeneračních týmech zaměřených na realizaci inovací vyššího řádu udělá mj. i v souvislosti s otázkou, co je předpokladem společenského využití, tj. uplatnění v praxi, poznatků, které jsou publikovány v odborných periodicích evidovaných v uznávaných databázích. Ke konečnému efektu uveřejněných myšlenek dochází v současné době poměrně zřídka, přes řadu zprostředkování, nepřímo, na základě shody okolností. A to i v případě myšlenek velmi kvalitních, s vysokou mírou přesahu oproti stávajícímu poznání, vyložených kvalifikovaně a v plné návaznosti na stávající poznání. Při současném způsobu fungování vztahu mezi teorií a praxí, teorií prezentovanou v odborném tisku a společenskou praxí se mnohdy dokonce vyskytuje substituční vztah mezi inovativností a uplatnitelností poznatků. Čím vyšší inovativnost, tím obtížnější uplatnitelnost. Je to dáno zcela přirozeně fungováním vědy v podmínkách velmi málo rozvinuté týmovosti, resp. neexistenci týmů založených na generování inovací, a to jak ve sféře výroby či průmyslu, tak i služeb, včetně služeb poskytovaných veřejnými institucemi.

V ekonomice, která bude založena na uplatnění výrazných inovací v oblasti průmyslu spojených s využíváním možností Průmyslu 4.0, ale i inovací ve sféře institucionální podpory ekonomiky, bude týmovost, vycházejí z generování inovací, základem její výkonnosti. A v takovýchto podmínkách nikoli setrvačného vývoje bude výrazně růst poptávka po transgeneračních komplementárních týmech. Tomu se bude muset přizpůsobit i celý systém školství, zejména vysokoškolského.

S trochou nadsázky lze říci, že výchova k týmovosti v našem vzdělávacím systému končí na úrovní mateřské školy a z univerzitního prostředí se výrazně vytrácí. V minimální míře jsou rozvíjeny formy interdisciplinární spolupráce studentů na univerzitách, meziročníková týmové spolupráce se ve většině oborů prakticky nevyskytuje.

Přechod od nízkoinovativní ekonomiky individuálních partikulárních výkonů k ekonomice založené na systematickém generování a šíření významných inovací prostřednictvím interdisciplinárních a transgeneračních týmů bude sice docházet k úspoře práce (jako ostatně všech zdrojů), současně však výrazně poroste poptávka po produktivních činnostech dvojího druhu:

- Činnosti v oblasti produktivních služeb zaměřených na nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu (které se stanou těžištěm ekonomiky podobným způsobem, jako kdysi průmysl v době průmyslové revoluce zaujal místo dominantního sektoru oproti zemědělství).

- Činnosti v oblasti osobních služeb (obstarávání a pečování), které povedou k úsporám času v mimopracovní době těch, kterým budou tyto služby poskytovány, a k efektivnějšímu trávení volného času (jak z hlediska relaxace či nabývání společenských kontaktů apod.).

Změny, před kterými stojíme, mohou být velmi výrazné a jejich obrysy si můžeme představit jen velmi přibližně. Na druhé straně je to jen o něco málo víc než 50 let, kdy vyšla zásadní práce Richty Civilizace na rozcestí (1966). V ní najdeme mnoho dodnes relevantních anticipací té ekonomiky, ke které jdeme. A není náhodou, že tato práce byla výsledkem týmu, který byl nejen interdisciplinární, ale i trasngenerační, ve kterém byli odborníci generačně starší než Richta, ale i generačně a obgeneračně mladších. Pokud porovnáme tehdejší představy s tím, co můžeme říci o změnách, jejichž příležitost se nabízí dnes, není obraz budoucnosti tak nejasný, jak by se mohlo někomu zdát.

Jde o komplexní proměny nejen v ekonomickém, ale i celém společenském systému. Jejich společným jmenovatelem je důraz na to, aby naplnění reálného bohatství života člověka v podobně plného využití možností rozvoje a uplatňování jeho schopností bylo současně nejvýznamnějším faktorem, určujícím dynamiku a kvalitu ekonomického růstu. Ekonomika založená na těchto základech se bude vyznačovat vysokou intenzitou a převratností inovací, povede k výrazným úsporám zdrojů všech druhů (surovin, energií, času, práce), současně však bude generovat poptávku po lidských schopnostech a jejich diverzitě, takže nikdo, kdo se bude do ekonomiky tohoto typu chtít zapojit, nebude nepotřebný, nebude nucen žít v trpěné enklávě saturované z veřejných zdrojů. Změny v oblasti penzijního systému, které navrhujeme, mohou být jedním z důležitých podnětů, které k zásadním proměnám ekonomiky povedou. Právě proto, že přispívají k vytvoření reálného ekonomického základu, na kterém se projeví ekonomický efekt služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu.
(Pokračování)