Volby 2017/209: O smyslu teorie/4

Reaguji na řadu dotazů, které jsem dostal k předcházejícím třem částem a ve čtvrté se pokusím odpovědět na otázku, jak problémy ve vztahu mezi teorií a praxí řešit.

1. Předně a především, udělat předmětem svého bádání to nejdůležitější:Vztah mezi rozvíjející se společenskou vědou a problémy společenské praxe (toho, o co jde) se musí stát legitimní součástí společenskovědního bádání, předmětem výzkumu. A ještě konkrétněji. Pokud hovořím o tom, že institucionální systém společnosti je výrazně kontaminován tím, co nazývám struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad, pak mimo jiné a zejména tato problematika se musí stát předmětem intenzívního společenskovědního výzkumu. Jako taková by měla být pojmenována, být předmětem bádání i vědeckých diskusí, měly by být zvažovány různé vědecké alternativy, prověřovány empirickým výzkumem a podobně. Přesně tak, jako když zkoumáme jakýkoli jiný problém. Tento krok může učinit věda sama. Bez pochopení toho, kam až to došlu, bude věda vždy o několik kroků zpět, hromadění problémů bude vědu "přebíhat" v takové míře, že si s odpovědí na otázku, co dělat, jak problémy řešit, nebude věda vědět rady. Stačí k tomu jen trochu odvahy a vlastního rozumu. A pak bude jen dobře, když se o tom, jak interpretovat různé jevy, povedou vášnivé teoretické (zdůrazňuji teoretické) diskuse. Tento krok má dva aspekty:

1.1. Jedná se o specializovanou oblast společenskovědního bádání. Jakkoli je významná a dnes se jí věda prakticky nezajímá, jedná se jen o dílčí problém a jako takový by měl být uchopen specialisty, kteří se na dané téma zaměří.

1.2. Na druhé straně, téma je natolik významné, že podmiňuje výstup velké většiny ostatních společenskovědních bádání do praxe. To znamená, že by v chápání dané problematiky na základě výsledků specializovaného výzkumu měla být vědecké obec gramotná, měla by vědět, o co jde a jak to souvisí s uplatnitelností výsledků v té či oné oblasti bádání.

2.

S tím souvisí potřeba zvrátit nepříznivý trend od individualizace a partikularizace výzkumu k týmovosti: Pokud by v technických vědách byla týmovost na úrovni té, která panuje ve společenskovědním výzkumu, pak by nebylo možné vyrobit ani šicí stroj. 99 % společenskovědního výzkumu může ovlivnit praxi jen a jen tehdy, když je součástí cíleně zaměřené týmové práce. A tu se podařilo hodně narušit a rozložit. Přitom jde o tři rozměry týmové práce:

2.1. Interdisciplinaritu (horizontální dimenzi), tj. čím je výzkum blíže k praxi, tím více si vyžaduje spolupráci jednotlivých disciplín.

2.2. Teoretickou reflexi samotné problematiky vztahu teorie a praxe v rámci týmů (vertikální aspekt). Každý dobrý tým se v rámci vnitřní dělby vědecké práce musí zabývat (a kvalifikovaně, vědecky) problematikou uplatnitelnosti výsledků. (To souvisí s prvním bodem, o kterém jsem psal v tomto pokračování.)

2.3. Mezigenerační (exogenní aspekt), tj. spolupráce více (2 až 4) generací v rámci výzkumu. Pro stabilní rozvoj společenských věd jsou důležité zkušenosti z vývoje společenské vědy, z toho, jak docházelo k novým objevům, jak se pojetí vědy měnilo, na jaké problémy narážela. Invenčnost a schopnost přesahu stávajícího poznání má mimořádně významnou oporu právě v prožitých a zažitých zkušenost z aktivní účasti na rozvoji vědy.

3. Zabudovat do prezentace výsledků vědy očekávaný odhad uplatnitelnosti výsledků: Dnes už prezentace vědy (předepsaná struktura článků či dalších výstupů) dosáhla téměř dokonalosti. Chybí v ní však explicitně (a implicitně v podstatě vymizela) předpokládaný způsob uplatnění výsledků v praxi, tj. odhad či očekávání toho, jak si autor představuje, že by se jeho výsledek mohl v praxi uplatnit – přímo (ovlivnit činnost instituce) či nepřímo (prostřednictvím využití v oblasti dalšího zkoumání). Stávající praxe rozdělení na základní a aplikovaný výzkum slouží k tomu, že se na jedné straně od praxe zcela odpoutává "bádání pro bádání" (píše se v očekávání, že napsané bude citováno, ale dál už nikdo nevidí), prakticky orientovaný výzkum je pak podřízen libovůli institucí, které rozhodují bez teorie (a dnes již prakticky jen tak, aby se i peníze na vědu staly kořistí těch, kteří se formou politického investování příslušných institucí zmocní). Toto rozdělení vědu jako takovou ničí. Proto je nutné:

3.1. Pokud jde o horizontální aspekt rozvoje vědy (tj. "bádání pro bádání") alespoň naznačit, k čemu nakonec povede, jakou představu o praktickém vyústění badatel má, či poctivě říci, že jen tuší význam, ale žádnou konkrétní aplikaci nevidí. (I to poslední je ve vědě normální – např. náš objev fenoménu "snag" nemá v současné době žádnou aplikaci, o které bychom věděli, přesto jsem přesvědčen, že dříve nebo později se takové aplikace najdou.)

3.2. Pokud jde o prakticky orientovaný výzkum, měl by se nikoli institucím podřizovat, ale navrhovat změnu chování institucí, pokud stávající setrvačné chování institucí vede k hromadění problémů.

Osobní poznámka: Studoval jsem kdysi matematiky a i dnes s ní udržuji kontakt. Dobře vím, jak i ten nejodtažitější výzkum v oblasti teorie čísel má význam při rozvoji např. šifrovací teorie, nebo nejobecnější zkoumání fenoménů v oblasti diferenciálních rovnic pro způsob lisování plechů. V matematice je dohlédnutí až do praktické uplatnitelnosti v 90 % naprosto běžně. To jen z oblasti společenskovědního výzkumu takové vidění vymizelo. A asi ne náhodou.

4.Nebát se popularizace "grygarovského typu". Když to jde ve složitých otázkách mikro- a makrosvěta, mělo by to jít i ve společnosti. Společenské vědy by měly být nesrovnatelně aktivnější ve srozumitelné, dobře popularizované prezentaci výsledků svého bádání, zvláště pokud jde o první bod toho, co v této části píšu. A nebát se ani použít prvek ironie či sarkasmu tam, kde je podložen poctivou vědou. Třeba proto, aby si politikové nemohli dovolit říkat kdejakou blbost, aniž by jim hrozilo, že ztratí tvář. I toto chce jen trochu odvahy. Samozřejmě – je třeba se vyhnout opačnému riziku: křiklounství, kdy nedostatek vědecké schopnosti, vědecké dřiny, vědecké poctivosti nahrazuje exhibice líbivých rádobykritických frází.

5. Méně rivality, více kolegiality. Jinak věda v postmodernizující době ztratí i tu pozici, kterou ještě hájí. Statečnost je i v tom podpořit statečné, a ne je podrazit. Tady se bude lámat chleba.

6. Nehledět jen do zahraničí, máme kvalitní lidi i u nás. Vidět "zdrojové poznání" jen zahraničí rozbíjí horizontální spolupráci, bez které není možné uplatnění v praxi v lokálních podmínkách. (U nás se projevilo např. ostudným opomenutím 50. výročí prvního vydání Richtovy "Civilizace na rozcestí" v loňském roce. Na druhé straně musí zůstat zachován důraz na profesionalitu: poměřovat se se zahraničím, vnímat nové trendy. (Tak jako R. Richta velmi poctivě podrobil kritice Galbraithovu teorii spotřeby (a byl za to samotným Galbraithem oceněn.)

Připomínám, že tématu vztahu teorie a praxe v současné době bude věnován letošní (kulatý) 20. ročník vědecké konference Lidský kapitál a investice do vzdělání se zaměřením na vztah mezi teorií a praxí v dané oblasti. Předpokládaný termín konání je 23. a 24. listopad.

Ještě před tím se bude konat ve čtvrtek 21. září od 16.00 do 19.00 na VŠFS pracovní seminář k obsahové přípravě dané konference, který je volně přístupný zájemcům z řad odborné veřejnosti, viz:

https://radimvalencik.pise.cz/4916-k-priprave-20-rocniku-konference-lk.html

(Pokračování – doufám stihnu dopsat tak, aby vyšlo už zítra)