Radimvalencik | Volby2017/109: K tzv. "4. průmyslové revoluci"/3

Na 21. června od 16.00 do 19.00 připravujeme

vědecké mikrosympózium na téma:

Mikrosympózium se uskuteční v rámci pravidelného teoretického semináře Ekonomie produktivní spotřeby jako součást řešení projektu specifického výzkumu VŠFS v roce 2017.

K uvedené problematice se nám podařilo vydat monografické Zvláštní číslo časopisu Marathon za rok 2017, které je celé ke stažení zde:

radimvalencik.pise.cz/...

Uveřejňuji několik ukázek, které čtenáře (doufám) přesvědčí, že si stojí přečíst vše.

Poznámky k "Bublifuku 4.0" Pavla Sirůčka

Stanislav Heczko

Jedná se o poměrné dlouhý text, nicméně velmi zajímavý a nastiňující řadu závažných otázek.

1. Jednou z nich je posloupnost průmyslových či technologických revolucí. Přikláním se k následujícímu pojetí. První průmyslová revoluce v Anglii v letech 1770 - 1815. Jádrem je Wattův parní stroj, rozvoj textilního průmyslu a rozmach hutnictví železa. Následuje éra železnic a rozvoj lodní dopravy.  Druhá technologická revoluce - technickovědecká revoluce (od 70. let 19. století do druhé světové války).  Zde se uplatnily zejména následující vynálezy - objev kontaktní výroby kyseliny sírové, žárovka, automobil, letadlo, svařování, Roentgenův přístroj. Třetí technologická revoluce - vědeckotechnická revoluce po 2. světové válce (na bázi tzv. druhé vědecké revoluce= teorie relativity, kvantová teorie, molekulární biologie). VTR se vyznačuje rozvojem syntetické chemie, komunikačnítechniky, elektroniky, jaderné energie, aeronautiky a kosmonautiky. Čtvrtá technologická revoluce - informační revoluce, spojená s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná syntéza, sluneční, větrná a geotermální energie), nových informačních technologií (na bázi vynálezu mikroprocesoru, čipu  - 1971), nových průmyslových biotechnologií (hybridonové technologie čili monoklonální protilátky, genové inženýrství, bioinformatika po roce 1975), nových metod zpracování surovin a materiálů (kryogenní technologie, koherentní záření s vysokou hustotou toku energie, vývoj supravodivých materiálů pro "bezeztrátový" přenos elektrického proudu) atd. Jedná se zde zkrátka o tzv. špičkové, vysoké technologie čili high technologies. 4IR by pak byla vlastně jednou z etap informační revoluce. V podstatě by měla uskutečnit přechod od tzv. industriálního typu technologií k tzv. superindustriálnímu až postindustriálnímu typu technologií - tj. od pásové sériové výroby k pružné automatizované výrobě, od masové výroby a spotřeby k individualizaci výroby a spotřeby, od centralizace výrobních kapacit k jejich decentralizaci, od urbanizace k deurbanizaci (a to na základě zdokonalení dopravních a telekomunikačních systémů), od technologií, kde příroda sloužila jako věčný a nevyčerpatelný "zdroj" ekonomického bohatství k technologiím, kde naopak ekonomická aktivita se musí stát základem zachování přírodního prostředí atd.

2. Nejasnosti ohledně  globálního nástupu 5. Kondratěvovy vlny (zabírající orientačně období 2003/04 - 2057/58),spočívají ale v tom, že současná formační krize nemá podobunějakého výrazného společenského kataklyzmatu typu revolučního roku 1848 či druhé světové války (1939 - 1945), takže četné nahromaděné rozpory se řeší pouze postupně a pomalu. Sociální, politický a ekonomický vývoj je proto tolik nejednoznačný či dokonce plný protikladů (proti trendů). Na kolik k vyřešení nahromaděných rozporů přispějí globální finančníkrize, jejíž počátky spadají do roku 2008, a zejména na ní navazující třetí světováhospodářská krize (od roku 2009) ukáže až čas. Teprve nalezení adekvátních východisek z obou těchto krizí definitivně potvrdí tolik vyhlížený nástup 5. Kondratěvovy vlny.  Potíž je zejména v tom, že za stávajících sociálně ekonomických podmínek důsledná aplikace nových technologií může přinést masovou nezaměstnanost, se kterou se společenský systém neumí poradit. Navíc se rýsuje nový bludný kruh kapitalistické akumulace: s nárůstem nezaměstnaností se bojuje stimulací ekonomického růstu, ekonomický růst je však tažen hlavně technologickým pokrokem, ten je ovšem kapitálově náročný a současně pracovně úsporný, přináší tedy tzv. technologickou nezaměstnanost a růst tzv. přirozené míry nezaměstnanosti (v pojetí Miltona Friedmana) - tedy vlastně nárůst stálé rezervní armády nezaměstnaných, o které psal Karel Marx.   

3. Nové technologie mají nemalý emancipační potenciál (mohly by dokonce vytvořit vlastní materiální základnou případné rané komunistické společnosti), na druhé straně mohou přispět k faktickému zotročení lidí. Varující je to, že aplikace nových technologií se děje v podmínkách globálního kapitalismu (transnacionálního produkčního řádu). Kapitalistické vztahy přitom deformují již samotný vývoj výrobních sil (tedy samotné zaměření vědy a výzkumu a následné masové rozšíření inovací). Jde o úlohu transnacionálních společností (TNC) v tomto procesu a také státu, co by sluhy a ochranky kapitálu. To činí reálnou variantu nastíněnou Janem Kellerem, a to variantu refeudalizace společnosti, kdy ze společenských tříd se stávají společenské stavy. Na vrcholu by byla globální hyperburžoazie, pak ekonomický a politický management (na národní a nadnárodní úrovni), následně řadové pracující vrstvy a úplně dole příslušníci rezervní armády nezaměstnaných. Systém by nemohl být fakticky příliš demokratický. Tomu již dnes nahrává probíhající oligarchizace politiky (S. Berlusconi, D. Trump či A. Babiš) a snaha řídit stát jako firmu.  Formálně by mohlo jít o demokratický systém, ale fakticky nikoliv (obdobně jako ve starověkém Římě za císařství). Šlo by vlastně o diktaturu plutokratické oligarchie s nezbytnou kontrolou relativně či absolutně přebytečného obyvatelstva, včetně převýchovy či likvidace "nepřizpůsobivých" jedinců.  I různé sítě globální či národní totiž vždy někdo ovládá, řídí, kontroluje či dokonce vlastní. "Připojení k sítí" by si pak řadoví občané museli patřičně zasloužit.   

4. Současná neoliberální forma globalizace narazila na své limity. Mezi závažné sociální důsledky neoliberální formyglobalizace patří zejména nárůst sociálních nerovností, nezaměstnanosti, kriminality, nelegální migrace, terorismu, pirátství, etnických konfliktů, degradace skutečné vzdělanosti či zrychlení rozkladu tradiční rodiny. Nejenom výše naznačené vede k oslabování sociální soudržnosti a solidarity, k chudnutí, marginalizaci či nedobrovolnému vyloučení celých sociálních skupin či vrstev. Zvláště těm méně mocným hrozí vyloučení, chudoba, ztráta ekonomických práv, ekologická degradace a rozšíření násilí. A lidé se začínají pochopitelně bránit, odtud trend deglobalizace a opětovné nacionalizace. Ten ovšem může přinést nárůst mezinárodních konfliktů, včetně vojenských. Může to skončit katastrofou, podobně jako období rozmachu mezinárodního obchodu a mezinárodního pohybu kapitálu před 1. světovou válkou. Ovšem tato katastrofa by mohla být pak využita k dotažení globalizace. Např. pro realizaci těchto požadavků hnutí New Age: zavedení mezinárodního univerzálního úvěrového systému, jednotného světového daňového systému, uznání nutnosti celosvětové kontroly biologické otázky, včetně určování hustoty obyvatelstva a zdravotnictví, zřízení celosvětové centrály pro distribuci potravin, zaručení celosvětového minima svobody a životní úrovně pro každého jednotlivce či zavedení celosvětově platné povinnosti vojenské služby k obranným účelům. Byla by dále zavedena bezhotovostní společnost a ustanovena celosvětová vláda. 

5. S 4IR jsou pak spojeny praktické otázky. Třeba nakolik se dotkne kromě průmyslu i další odvětví ekonomiky (zejména služeb). Dále zda se kromě velkých firem dotkne i malých a středních podniků. Teprve konkrétní odpovědi na tyto otázky nám napoví, jaké 4IR bude mít skutečné dopady. Nicméně nastolena asi bude třeba otázka zaručeného základního občanského příjmu. Vzhledem k hrozbě masové nezaměstnanosti by levice neměla být proti němu. Tento příjem by měl být, jak píše Václav Bělohradský (Právo, 20. 3. 2017), odměnou za všeobecnou lidskou práci, o které psal již Karel Marx. V superindustriální či postindustriální společnosti produktivita práce za mzdu totiž ve zvýšení míře závisí na všeobecné lidské práci, na níž se podílíme všichni. Podle V. Bělohradského by dále v informační společnosti měla být informace veřejným statkem, ovšem to je těžké sladit s rostoucím trendem tzv. ochrany duševního vlastnictví. Digitálnídemence podle mne skutečně hrozí, je to další forma mentálního zbídačování, o kterém již dříve psali marxisté (třeba P. Holz). Osobně např. musím s manželkou určovat malému synovi (8 let), jak dlouho může být denně na počítači a chytrém mobilu. Jinak by na nich byl pořád. Zvlášť když propadl tzv. virtuální realitě čili VR. Dnes u nás chtějí volit již šestnáctiletí, což podporuje kupř. Libor Rouček. Ovšem psychologie nás učí, že teprve ve věku 21 let člověk může jakžtakž posoudit možné důsledky svých rozhodnutí.

(Pokračování)