Netušil jsem, jak snadno se může člověk dostat do vězení. Trest ještě není definitivně stanoven, ale vypadá to na osm týdnů nepodmíněně. Jaro v háji (tedy přesněji, jaro bez toho, aby mohl člověk zajít do háje, na stráň, do lesa...). Tak se aspoň pokusím zpříjemnit si odpykání trestu vzpomínkami na pěkné zážitky, úvahami a také postřehy z toho, jak jsem se do vězení dostal a postřehy i pocity z výkonu trestu v podobě domácího vězení. Místo obojku mám proklatě těžkou sádru a dvojitou zlomeninu, která se bude muset operovat.
Vše začalo naprosto nevině. Nedělní procházkou. Ne v horách. Na tom nejschůdnějším místě v Praze. Na asfaltové cestičce podél Berounky od soutoku s Vltavou. Klidnější a bezpečnější místo k procházce nenajdete. A to jsem už letos u Orihuely v jižním Španělsku lezl po skalách, kde byl obtížnější výstup než na Rysy, a ušel jen ten den asi 45 km. A v loni jsem bez úhony nachodil téměř 2000 kilometrů.
Koukám, jak je krásná Závist, nad kterou právě vychází Slunce. A pak už cítím, že je to špatné. Poklouzla mě noha na malém kousku ledu, který jsem kvůli estetickému zážitku přehlédnul. Cítím, jak padám, ale blbě. Už na začátku pádu jsem viděl, že to nebude dobré. A při dopadu jsem slyšel hnusný zvuk křupání a trhání. Opravdu je to dobře slyšet a dokonce stereo. Rozeznal jsem dvě místa, odkud zvuky pocházejí. Pod kolenem a v kotníku. Bolest jsem cítil mnohem menší. Ale noha necitlivá. Pomalu hýbám prsty na nohou. Jde to. I nohu v koleni ohnu. Dokonce i kotník je lehce ohebný. Na první pohled a omak to nevypadá tak špatně. Pokouším se vstát spíše symbolicky. Vím, že na jedné noze to nesvedu a nikde blízko mě nic, čeho bych se přidržel.
Klid, říkám si. Mohlo to být horší. O život zatím asi nejde. Máš mobil a můžeš zavolat sanitku nebo spíše syna, aby pro tebe přijel. Je celkem teplo. Neumrzneš a ani se asi nenachladíš. Navíc je to cyklotrasa a vycházková trasa, každou chvíli se někdo objeví. A taky jo. Za chvilku zde byl starší pár na kolech. Zvedli mě na nohy. Dokázal jsem stát a dokonce i trochu jít. Tak to asi nebude zlomené, řekl jsem si.
Nechcete nějak pomoci? – optali se.
Ne - odpověděl jsem v bláhové naději, že necelý kilometr dojdu až k autu sám.
Opravdu?
Opravdu.
S tím jsme se rozloučili.
Hned po prvních metrech bylo jasné, že jsem se přecenil. Noha začala bolet víc a víc, skoro už se na ni nedalo došlápnout. A mně se v hlavě honily chmurné myšlenky na to, co všechno budu muset zrušit. Pořízení portrétního foto u špičkového fotografa. Pondělní porada. Večerní jednání s doktorandem o článku na zahraniční konferenci a o obsahu jeho disertační práce. Úterní výuka. Přednáška v Brně v Masarykově demokratické akademii o Civilizaci na Rozcestí Radovana Richty, na kterou jsem byl pozván jako přednášející, kterou jsem avizoval svým přátelům, se kterými jsem se měl v Brně vidět, a na kterou jsem moc těšil. Stále jsem však ještě doufal, že nějak do Brna dojedu. A ve středu přednáška Jirky Miholy o Zlatém řezu na našem semináři... Tyto myšlenky byly více traumatizující, než bolest tam dole.
(Pokračování)
A ještě pár foto, které jsem pořídil před úrazem
Podívejte na tyto krasavce. Nutrie, které "zdivočely", přesněji byly vyhnány do přírody a začínají se zde zabydlovat. Jsou přítulné. Vyskytují se na mnoha místech v Praze a krášlí ji. Najdou se však zdivočelci, kteří brojí proti kožešinám (tím nutrie připravili o domácí soužití s člověkem), ale teď by je chtěli vyvraždit, že nejsou původní. Mně jsou tito maličtí dvojnásobní uprchlíci (z cizini k nám a z domova do přírody) sympatičtí.
Zbraslavský zámek za Berounkou a nad ním Slunce vycházející v oparu mezi Šancemi a Závistí. Krása, na kterou jsem doplatitl. Ale stále za to.
Tady, kousek před soutokem s Vltavou, se začal na Berounce štosovat led. Naštestí ho není moc, takže zátopy nebudou.
Ještě jeden pohled na Berounku. Zastrčím fotoaparát, pár metrů, podívám se, jak nad závistí prosvítá Slunce mraky a pak....
