Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Dnes k svátku autora stránek přiložím malou analýzu chování Miloše Zemana:
Strategické hry jsou v zásadě považovány za nekooperativní, i když je známo, že některé z nich nabízejí reálnou možnost spolupráce mezi oběma hráči. V našem případě to spočívá v tom, že hráči koordinují své volby strategií. Pokusím se dnes pomocí teorie her analyzovat často antagonistické chování Miloše Zemana na jednom herně-teoreickém schématu a vysvětlit, kde získává, ale kde zároveň ztrácí. Výměnu informaci mezi hráči můžeme, zejména pokud je oboustranně vědomá a úmyslná, také považovat za jistou formu spolupráce. Především ale je poskytování a vyhledávání informací případně šíření desinformací nezanedbatelnou složkou strategického chování a v tomto smyslu na tyto stránky patří. Problematika úlohy informací ve strategické hře je široce rozvětvená, poměrně složitá a v řadě otázek ještě neustálená. Navíc se v ní v ještě větší míře než jinde setkává matematická teorie her s problémy nematematických oború, jakými jsou psychologie, socilogie, politologie a snad i některé další. Proto se v následujících řádcích zaměříme na její poměrně úzký úsek, který je patrně nejbližší teoreticko- hernímu způsobu myšlení. Půjde nám pouze o to, kdy se manipulace s informacemi Milošovi Zemanovi vůbec vyplatí a jaké náklady (reputace prezidenta Klausova protektorátu) jsou při tom ještě přijatelné (nebo přiměřené).
Zemanova nabídka informací
Ke hře přistoupíme z pozice hráče tedy Miloše Zemana. V původním zadání hry může vybírat z množiny svých strategií S1 a očekává, že protihráč se zachová racionálně. To v dané situaci zna-
mená, že svou volbu strategií omezí na nějakou podmnožinu množiny S1 - označme ji S*2, která zahrnuje nejlepší odpovědi na strategie z S1. Co to je "nejlepší", to může záviset na přístupu a dispozicích obou hráčů. Zemanovu situaci budu prezentovat na dvou hráčích, tedy jak se vede debata a neskáče se Babišovsky do řeči. Můžeme se třeba, abychom věci nekomplikovali, uchýlit ke standardnímu garančnímu přístupu a předpokládat, že množina S*2 obsahuje garanční smíšené strategie hráče. Hráči hrajćí spolu s Milošem se tedy budou chovat garančně a mohou počítat s garančními výhrami.
Z předchozího se dá vyvodit, že pokud množina S*2 zahrnuje garanční strategie hráče 2 proti (proti všemu, co může hráč Miloš Zeman udělat), V neantagonistických hrách se může stát a nezřídka i stává, že garantované výhry v1, v2 jsou zbytečně pesimistické a že se hráči svým garančním postupem vlastně "pojišťují" proti takovému chování protihráče, ke kterému se on vlastně ani nechce uchýlit, protože je nevýhodné i pro něj (Tak si já představuji nejen Miloše Zemana, ale i všechny, kteří v minulosti hrozili červeným jaderným tlačítkem, nebo obavaným červeným telefonem který doporučoval zakladatel teorie her velký John von Neumann již proti SSSR použít). V námi popsané hře se to stalo hráči 2, který volí nejlepší odpověď na všechny strategie hráče představovaného Milošem Zemanem, i když může mít právo se domnívat, že Miloš Zeman některé z nich (a to třeba i ty, které jsou pro garanční řešení formálně významné) ve skutečnosti nebude chtít použít. Což taky dost často Miloš Zeman činí. Toho by mohl hráč Miloš Zeman (v našem případě se omezíme na něj, obecně se tak mohou chovat oba hráči) využít a ujistit svého protihráče o tom, že některé své strategie nepoužije. Jinými slovy, Miloš Zeman informuje hráče 2 (de facto kohokoliv s kým jedná) o tom, že bude vybírat své strategie pouze z nějaké množiny S*1 ⊂ S1. Podobně jako v předchozím kroku má právo očekávat, že hráč 2 s ohledem na tuto informaci, bude volit svou strategii z nějakého užšího výběru, to znamená z množiny S2* ⊂ S2 . Jestliže se hráč 2 bude chovat "rozumně" ve smyslu naší garanční představy o rozumném chování, pak může hráč Miloš Zeman očekávat ze hry garanční výplatu v podobě užitku. Pokud tomu tak bude, znamená to, že se hráči Milošovi Zemanovi vyplatilo poskytnout hráči 2 informaci o svých úmyslech, reprezentovanou množinou smíšených strategií S*1. Rozdíl hodnot pak dokonce ukazuje horní mez pro náklady spojené s poskytnutím informace.
Právě popsaný postup, je-li formálně zapsán, vypadá trochu zamotaně. Ve skutečnosti je ale velmi prostý. Hráči Milošovi Zemanovi se vyplatí poskytnout informace o vlastních úmyslech, jestliže protihráčova očekávaná reakce zvýší hráčův tedy v součastnosti prezidentův zaručený zisk. Z podstaty věci, jak z interpretace, tak nakonec i z formální analýzy modelu, vyplývá, že v případě antagonistických maticových her nemůže poskytnutí informace vést k žádoucímu výsledku - větší výhra jednoho hráče znamená o to větší prohru protihráče. To prokazuje, že dlouhodobě Milošovi Zemanovi antagonismus obecně představující soupeření dvou neslučitelných nebo oponujících si subjektů neprospívá a on s ním ztrácí. Jeho stylizovaný souboj zastánce dolních deseti miliónů a proti zbytku ČR je nejpoužívanějším příkladem antagonismu, který ale on velmi často používá. I když se právě předvedený model může zdát trochu odtažitý, zahrnuje širokou škálu reálných situací v kterých se Miloš Zeman již ocitl a neustále v nich chybuje. V měřítku velkých střetů zájmu do nich patří takové věci jako jednostranné prohlášení o nepoužití jaderných zbraní v politice, nabídka příměří ve válečném ukrajinském konfliktu, "tiché" kartelové dohody s dohodou o cenách zboží (které většinou přimějí antimonopolní úřady v EU k nevlídné reakci),v Zemanových makroekonomických predikcích a podobně. V menším měřítku se podobné příklady hledají hůře už, jelikož se v nich antagonismus vyskytuje o něco častěji. Nicméně i v onom menším měřítku by se nějaké příklady tedy Zemanovi přešlapy již našly.