Srdečně zvu na debatní večer o Rusku s tímto programem:
Slíbil jsem, že ve svém vystoupení řeknu něco optimistického. Čím víc se akce blížila, tím víc jsem si z hlediska toho, co se dnes odehrává, uvědomoval, že není dobře něco neuváženě slibovat.
Co je to vlastně "optimistický závěr"? To chce přinejmenším odpovědět na dvě otázky:
1. Jak dosáhnout obratu v nepříznivých současných tendencích – nárůstu konfliktů, selhávání elit, neřešení problémů...
2. Jakou podobu má dlouhodobá vize, která umožní naši globální společnost posunout do lepší budoucnosti.
V kontextu připomínky smutného data 21. 8. a problematiky Ruska velmi nevděčný úkol.
Trochu mně však pomohly dvě okolnosti:
1. Velmi zajímavě a velmi intenzivně se rozběhla vášnivá diskuse, kterou jsme zorganizovali k přípravě 19. ročníku konference Lidský kapitál a investice do vzdělání. Jak to souvisí? Konference je zaměřena právě na přípravu komplexních reforem i akčních kroků. Ukazuje se, že o tuto problematiku je zájem. Doufám, že se mi dnes večer stručně podaří prezentovat podrobněji.
2. (V návaznosti na předešlé:) V souvislosti s 21. 8. je vhodné připomenout ještě jedno významné výročí. Totiž 50 let od prvního vydání "Civilizace na rozcestí" Radovana Richty a kol. Tato slavná práce nepochybně přispěla k intelektuálnímu étosu roku 1968. K tomu že nešlo jen o "konvergenční kompromis", ale o původní vizi lepší budoucnosti. Jakkoli je dnes zapomenuté, máme zde i dnes oporu při pochopení toho, o co jde.
Známe něco lepšího, než společnost, ve které je svobodný rozvoj každého člověka podmínkou rozvoje všech a kdy tento svobodný rozvoj člověka je hlavním faktorem společenského vývoje včetně ekonomického růstu? Z hlediska dnešní doby – společnost funkční rovnosti příležitostí s možností dynamického společenského vzestupu každého a rostoucí rolí lidského kapitálu?
Pravda, dnes máme společnost s narůstající ekonomickou a sociální segregací, bujením masivních vyloučených enkláv a odsud vyplývajícím nátlakovým sociálním nárokováním. Ovšem právě proto bychom si měli uvědomovat, kam a kudy vede cesta.
Takže optimismus? Degenerace stávajících elit bude pokračovat. Aby překryly svoje selhávání, budou se nás snažit vést jako dobytčata ke stále krvavějším, intenzivnějším, rozsáhlejším a nebezpečnějším konfliktům. Tato hrozba je současně nadějí a příležitostí. K tomu, abychom si uvědomili, že nemůžeme jen čekat, jak to dopadne. Abychom pochopili, jakou máme zodpovědnost. Jakou můžeme mít budoucnost, pokud se o ni porveme, budeme schopni se účinně bránit zlu a neztratíme orientaci v turbulencích, do kterých jdeme.
Z hlediska dnešního výročí to znamená nezapomínat na memento zlomového roku 1968, ale také se povznést nad účelová a jednostranná hodnocení, která slouží spíše k vyvolávání zlých duchů minulosti, než k pochopení poselství dějin směřujícího nás k budoucnosti.