Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

kz: Poznámky k článku RV – „O co dnes jde a co lze ovlivnit“
Obecné poznámky
• Myslím si, že velmi důležitým aspektem je konformita vůči vnějšímu prostředí, resp. přímo vnímání toho, co označuješ za špatnost, jako špatnosti. To, myslím si, je především o jádru problému u hráče, který zmiňuješ na konci článku – o interním (duševním) vypořádáním se se situací a interní obhajobu vlastních rozhodnutí.
• Samotný přístup hráče k „obecně přijatým zásadám“ totiž nemusí být jen takový, že akceptuje tuto společenskou etiketu (záměrně nepíši etiku, neboť i toto slovo má, podle mne, již značně posunutý význam). Může se vůči ní vymezovat, a to nejen pro interní obhajobu svého rozhodování, ale také proto, že může tím způsobem být schopný ovlivnit názor jiných lidí. Jinými slovy, dalším faktorem je „veřejný názor“, a jsme u filosofické podstaty problému. Domnívám se totiž, že společenská etiketa prošla již takovým množství pokřivení, že je vnitřně značně rozporuplná.
Hypotézy o „obecně přijatých zásadách“ z vnějšího pohledu
(zjednodušené, lze kombinovat)
• Určujícím faktorem je závist. Potom platí, že ten, kdo získal výhodu ve formě majetku nebo postavení za podmínek, kterých většina veřejnosti není schopna dosáhnout či za stejných podmínek nedokáže dosáhnout obdobně pozitního výsledku, je obecně přijatou zásadou pracovní zásluhovost. Tato hypotéza má dvě varianty. Hráčova strategie vůči vlastní prezentaci je potom podložena buď zdáním zasloužené zásluhy nebo skrytím výhod.
• Určujícím faktorem je přisuzování symptomu postavení příčiny. V takovém případě jde, pokud jde o současnou kauzu, o domněnku, že samotné získání státních výhod pro jednotlivce (ať už jde o „podíly ze státních investic“ či získané mocenské postavení) okrádá posuzujícího občana. Přitom však platí, že ten, kdo posuzujícího občana obírá o moc nad sebou není hráč, který získal postavení, ale regulace (tj. silou zákonodárné moci podepřené výkonnou mocí vnucené pravidlo). Totéž platí o hmotných výhodách: Ten, kdo získá z veřejných prostředků prospěch, přece posuzujícího občana o nic neokrádá, neboť je placen z některé formy daňového výnosu (klasické zdanění, zadlužení – budoucí zdanění či implicitní zdanění např. inflační daní). Občana o jeho majetek obírá opět zákonodárná moc opřená o výkonnou moc (ať je z pohledu společenské estetiky „sebezkaženější“), ne člověk, který umí „využít penězovod“. V obou případech je tedy zlem násilí páchané na jedinci a jeho majetku, nikoliv těžení z důsledků již spáchaného násilí (odtud příčina-symptom). Stejnou tendenci lze pozorovat směrem k obyvatelům, kteří dokáží (z jejich pohledu) efektivně čerpat např. sociální dávky (velmi dobře se přizpůsobili podmínkám, nazývat je „nepřizpůsobiví“ je protimluv).
• Určujícím faktorem je mocenský boj. V tomto případě se předpokládá, že vnější pozorovatel vlastně ani žádný názor nemá, protože se o politiku zajímá jen povrchně. Samotné obecně přijaté zásady (např. ty, které jsou uvedené v předchozích odstavcích) jsou jen způsobem jak změnit mínění o hráčích veřejností, jsou-li tito hráči na mínění veřejnosti závislí. To považuji za velmi důležité i s ohledem na současnou aféru. Jde o to, že vnímání politika veřejností je mnohem citlivější téma než vnímání nepolitika, neboť právě politik je v důsledku všeobecného rovného volebního práva závislý na způsobu, jakým jej majoritní veřejnost vnímá.
K modelu
Obecně tedy dost závisí na tom, co normální je a co normální není, jak uvádíš v 1. bodu charakteristiky konceptu. Jak sis asi všiml, už poměrně dlouhou dobu (a zdaleka ne sám) pracuji na změně paradigmatu, aby došlo k odstranění druhé mnou uvedené hypotézy o obecně přijatých zásadách.
Chápu, že model je třeba popsat tak, aby vedl na matici o dvou sloupcích a ideálně dvou řádcích. Nicméně seskupením zbytku skupiny do „jádra“ dochází k podstatné ztrátě informace o zapojení ostatních členů, skutečná simulace hry proto musí být paralelizována a skupinový hráč tak vždy musí být dopočítán. A právě to je, myslím si, odpověď na otázku v závorce u bodu 3 modelu (jak popsat změnu parametru výplat).
Myslím si proto, že celou hru lze popsat pomocí parametrů, které platí pro jednotlivé hráče, sadou funkcí pro přepočet na parametry skupinového hráče a umět definovat „vzdálenost od středu jádra“, která určuje „přitažlivost“ skupiny pro jednotlivé členy. Tak se systém bude umět vyvíjet v čase a hráči v něm se budou moci také střídat.
K parametrům
Řekl bych, že u každého hráče je zapotřebí parametrizovat
• důsledek odkrytí jeho skutečného jednání (dvě roviny)
o SO: samotná obhajoba jednání (skousnutelnost pro jeho příznivce: 0 – 1)
o ZM: závislost hráče na veřejném mínění (0-1)
• VY: „vydíratelnost“ (tj. kolik důkazů pro jeho odhalení mají ostatní) – absolutní číslo
• SV: „schopnost vydírat“ (tj. kolik důkazů má na ostatní) – absolutní číslo
• MO: moc (bez aktivního i pasivního vydíracího potenciálu, ten je schovaný ve hře) – absolutní číslo
Parametry „vydíratelnost“ a „schopnost vydírat“ jsou agregované, ve skutečnosti jde o neorientované ohodnocené spojnice mezi jednotlivými hráči. Pro jednoduchost předpokládám, že uvnitř skupiny „je vidět“ jen mezi přímými účastníky iterace, tj. ten, kdo v rámci iterace provede „lumpárnu“ zvýší svoji vydíratelnost a ostatní ve skupině, kteří se iterace zúčastnili, stejnou měrou zvýší „schopnost vydírat“ toho konkrétního hráče. Z toho, co jsem napsal, je zřejmé, že v každé iteraci má každý hráč víc než dva stavy:
• dostane nabídku k účasti a zúčastní se
• dostane nabídku k účasti a nezúčastní se
• dostane nabídku k účasti a „napráská“ to veřejnosti
• nedostane nabídku k účasti a tedy se nezúčastní
Obecně to tedy vede na paralelně hrané hry s agregujícím hromadným hráčem „jádro“. Hra jako celek musí mít daný parametr „hranice členství v jádře“ jako funkci parametrů hráče a důsledky na parametry „vydíratelnost“, „schopnost vydírat“ a „moc“ pro každé rozhodnutí ve hře. Vydíratelnost samotná přitom bude pro každého hráče normalizována samotnou obhajobou jednání (1-SO) a závilostí na veřejném mínění (ZM).
Parametry „jaderného hráče“ tedy budou muset být něčím jako střední hodnotou parametrů členů jádra, kde VY bude vynásobena (1-SO) x ZM.
Také si myslím, že VY, SV a MO musejí postupně vyprchávat. Vhodnější než odečítání nějaké hodnoty (konstanty?) mi připadá násobení nějakým vyprchávajícím kvocientem (čím je věc starší, tím je méně účinná pokud jde o vydírání, podobně moc také postupně slábne jako ji každý postupně „utrácí“). Tento kvocient budu označovat OK (oslabující kvocient).
První návrh matice (pro paralelní simulaci)
Při každé iteraci se přepočítají VY, SV a MO tak, že se vynásobí OK. Každá iterace má zároveň úroveň odměny (O), která odpovídá vydíracímu potenciálu.
Pro každou paralelní hru se spočítá pro jaderného hráče:
• VY = AVG((1-SO) x ZM x VYhráč)
• SV = AVG(SVhráč)
• MO = AVG(MOhráč)
samostatný hráč jaderný hráč
Dostane nabídku – zúčastní se SV += O (pro každého)
VY += O
MO += O zahrnuto vlevo (VY jako odraz SV)
Dostane nabídku – nezúčastní se SV += O (pro každého) zahrnuto vlevo (VY jako odraz SV)
Nedostane nabídku bez akce bez akce vůči tomuto hráči

Každý hráč také může ostatní „napráskat“. Došlo-li ve kterékoliv paralelní hře k „napráskání“, od MO každého hráče, který se hry účastnil, se odečte jeho (1-SO) x ZM x VY, jejich SV vůči ostatním účastníkům tohoto kola se nastaví na nulu a jejich VY se také nastaví na nulu.
Mám z toho jeden rychlý neověřený závěr: Pokud dojde ke vzniku státních tajemníků (novela zákona o státních úřednících), vzhledem k jejich moci budou automatickými kandidáty na účast v takových hrách, budou mít velký vydírací potenciál a především malý důsledek na MO v případě napráskání (tj. budou špatně vydíratelní). V důsledku tedy převezmou moc a volby budou ještě větší fraškou než dnes. Vlastně jde o důsledek zobrazený hezky v Jistě, pane ministře (premiére). Na korupci nebude vidět, moc budou mít de facto úředníci a můžeme být v klidné, skryté a „spokojené“ totalitě.