Viděl jsem se v zrcadle. Hambatej. Strašný pohled!

Tak jsem dnes udělal výškový rozdíl přes 700 metrů. Při příkrém sestupu po štěrkové cestě jsem vykládal historku o tom, jak jsem půl den šetřil částečně naplněnou půllitrovou petku s vodou, kterou jsem nesl v zadní kapse kraťasů, přestože jsem měl pekelnou žízeň, ale cesty ještě hodně zbývalo. A ve chvíli, kdy jsem se konečně chtěl napít, mně podklouzly nohy, padl jsem na zadek, rána jako z děla a petka pod mou vahou doslova explodovala.

Ve chvíli, když jsem došel k pointě, mě znovu podklouzly nohy (a to jsem si fakt dával pozor). Tentokrát mě to však stočilo do vývrtky a já padal dopředu. Pokus o parakotoul v mém věku byl úspěšný jen částečně, takže jsem trochu ťuknul hlavou o kámen. Pochopitelně hned krev. Hned jsem si to převázal šátkem a asi dvacet minut přitlačil rukou. Spoléhal jsem na to, že všechny potenciální mininepřátele zlikvidovalo sluníčko, které pražilo. Pak rána přestala krvácet a v pohodě jsem došel zbytek nádherné, ale namáhavé cesty.

Pojedl, hodinku si zdřímnul a udělal si ještě něco přes dvacet kilometrů od penzionu u Tržiče k Sávě a zpět.

Pak do sprchy. Chci se podívat na ránu na hlavě. Šok! Pohledu na sebe v zrcadle, když jsem hambatej, se vyhýbám. Tentokrát nebylo zbytí. Hrůza! Jako ten starej pavián s bríškem. Rána naštěstí vypadá víc než dobře. Zarostlej jako Tom Hanks v Trosečníkovi, ale ne tak pěknej. Vypelichanej a šedivej. Chlupy na obočí delší, než měl Brežněv. A bradavky naběhnuté potem a třením o triko, že bych mohl po porodu kojit. Podle břicha by se dalo čekat, že to už brzo přijde.

No hrůza. Už jsem pochopil, proč se nosí sako, které toho hodně skryje.