Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Nyní vysvětlím krátce v čem se Radim Valenčík a přístup k ekonomice založené na produktivních službách mýlí. Tedy nejprve, většina lidí sleduje "pouze" vlastní zájem, jak jsem psal v minulém komentáři je to pro ně efektivní a stojí je to nejméně obětí. Autor stránek píše: Tak jen jedna poznámka k "homo economicus". Ano. Jedná se o abstrakci. O abstrakci vhodnou pro řešení toho okruhu otázek, kterými se zabývá neoklasický přístup. Z hlediska ekonomie produktivní spotřeby považujeme za vhodnější model člověka, ve kterém chápeme jeho prožitkovou strukturu jako rozhodovací mechanismus (ano velmi správný postup viz v komentáři dále) a původ prožitků odvozujeme od zpřítomňování prožitého při vztahování se k budoucímu. A na toto pojetí člověka pak navazuje vize přechodu ke společnosti, jejíž ekonomika je založena na produktivních službách umožňujících nabývání, uchování a uplatnění lidského kapitálu...
Nyní krátce o rozhodování.Pokud známe všechny skutečnosti vstupující do rozhodnutí s jistotou, je maximalizace otázkou funkce, jejíž maximum chceme uskutečnit v podstatě technickou procedurou. Jenomže co víme s jistotou? Ve většině rozhodovacích procesů pokládáme okolí za stabilní a konstantní a jako předmět rozhodování vyčleňujeme podmnožinu světa: slunce vyjde, probudím se, uvařím si kávu a pojedu do práce. Ve skutečnosti jsou i zákony pohybu nebeských těles pouhými hypotézami, které se nemusí naplnit. O tom, jestli se probudím, rozhoduje velké množství proměnných, z nichž některé naprosto nemá ani Radim Valenčík pod kontrolou. No a káva, to už je úplné dobrodružství: zapomněl jsem ji koupit, neteče voda, nejde elektrika, došel cukr, všechno jsem vylil a už spěchám. Takže se musím očekávaně připravovat a to nemusí být vždy efektivně využito s očekávaným vítaným subjektivním efektem.
To že věci vnímáme jinak, je zřejmé, opět jde o energetickou bilanci - v katastrofické situaci bychom museli většinu sil, ne-li všechny, věnovat na přežití a výsledná efektivnost by se blížila nule. Tedy autorův často zmiňovaný subjektivní užitek z chytání ryb by mi k okonostmi nucenému přežití nepomohl. Nicméně rozhodování v podmínkách jistoty vlastně neexistuje. Tím se otevírá veliký prostor pro vysvětlení, co se tedy děje v běžném rozhodování.
Očekávaná hodnota
Předpokládejme, že se mám rozhodnout mezi dvěma statky (např. opravdu statky, nebo nevěstami, nebo automobily.). Znám jejich hodnoty a pravděpodobnost (už ne jistotu), že budou na prodej, že budu milován, že budou na trhu v den D apod.
Jedním z modelů, který se nabízí, je součin hodnoty uvažovaného statku a pravděpodobnosti jeho výskytu. Rozhodovací pravidlo praví: zvol tu variantu, jejíž očekávaná hodnota, daná tímto součinem, je nejvyšší. Toto pravidlo není respektováno. Lidé kupují losy a další komodity, jejichž pořizovací hodnota je vyšší než hodnota očekávaná, a naopak pojistné smlouvy nabízejí plnění nižší než tato hodnota. Proto je pravidlo očekávané hodnoty modifikováno.
Subjektivní užitek
Od dob Bernoulliho se diskutuje o tom, zda a jak se mění užitek (subjektivní hodnota bohatství) s nárůstem množství peněz, které jedinec vlastní. Bernoulli se domníval, že pocit bohatství neroste lineárně, ale s každou další jednotkou klesá (princip klesajícího mezního užitku). Protože je tato funkce vysoce individuální, tedy subjektivní, nabízí zastáncům ekonomiky založené na produktivních službách veliký prostor.
Subjektivní pravděpodobnost
Jako rozhodovatelé snažící se o dosažení optimálního řešení jsme přes všechny dobré úmysly zatíženi některými systematickými chybami. Lidé soustavně přeceňují pravděpodobnost výjimečných událostí, jakou právě je výhra losu, hráči vždy předpokládají, že vyhrají.

Subjektivně očekávaný užitek
Přijmeme-li spolu s Edwardsem, že obě veličiny, užitek i pravděpodobnost, mohou být subjektivními kvalitami, pak dostáváme model "subjektivně očekávaného užitku" SEU (Subjectively Expected Utility.) Tato dvojí subjektivita se ukázala jako téměř neprůchodná. Obtíže měření a formulace konzistentní funkce užitečnosti nakonec vedly k postupům, které s pojmem racionality vůbec nepočítajíž (Edwards, 1961).
Rozhodování a čas
Předchozí uvedené modely rozhodování byly mimo čas. Ani Homo economicus si z definice neklade otázku po vývoji sledovaných proměnných v čase. Jenomže nejsme jen v abstraktním řezu ekonomickým životem, ale žijeme v čase. Prakticky vše se mění, "nevcházíme dvakrát do téže řeky". Problém ani tak není v čase samotném, ale v konstrukci ekonomických proměnných, systému ekonomiky. Získáváme čas např. úvěrem - teď hned lze provést to, na co bychom museli shromažďovat prostředky. Získáváme v čase - úroky z vkladů jsou odměnou za nepoužití daných prostředků pro naše vlastní účely. Ale taky ztrácíme - inflace (nyní zanedbatelná, ale v době hyperinflace zdrcující) snižuje reálnou hodnotu našich prostředků. Čas představuje zvláštní, neuchopitelnou komoditu - nelze ho skladovat, lze ho pouze více či méně smysluplně investovat. Čas spotřebovaný na určitou činnost, to je jen jiné vyjádření pro rychlost uskutečnění této činnosti. Kdo je - za jinak stejných podmínek - rychlejší, může svůj náskok zpravidla využít - čas tedy skrývá potenciál činnosti.
Rozhodování v čase je obtížné z těchto důvodů:
• Nevíme, co se v době budoucí stane, tedy je to vždy rozhodování s rizikem.
• Průběh času je subjektivní; máme vedle astronomického času svůj čas osobní, (tedy osudem vyměřen s Keynesovým výhledem, kdy budeme dlouhodobě všichni mrtvi) stejně tak jako další aktéři našich rozhodnutí.
Lea uvádí "axiom správné časové preference": pokud se dva výsledky liší pouze v čase získání (jistota získání je tudíž také stejná), bude preferován časově bližší výsledek (Lea a kol., 1994, s. 192). Proč? Je-li skutečně dodržen princip ceteris paribus, pak není důvod časově bližší výsledek preferovat. Je zřejmé, že čím dále do budoucnosti, tím méně máme vhled do procesů, které nastanou, a tím větší ohrožení může nastat. Ale přesto spoříme, přesto investujeme, vlastně formulujeme hypotézy o světě. Lea (tamtéž) považuje preferenci bezprostřední odměny za iracionální. Ale problematika úspor ukazuje, že odložení uspokojení souvisí se zralostí osobnosti, ale i se společenskými tlaky - spotřební styl života společnosti generuje tlaky na jedince, který se chová tak, jak by se jinak nechoval. Roli hraje i dostupnost úvěru, výše úroku, vymahatelnost dluhu a řada dalších okolností.
Racionalita a ekonomické chování
Rollo dokonce v poněkud vypjaté poloze říká, že člověk je "zvíře nemocné racionali- tou" (Rollo, 1993, s. 188). Je tomu tedy asi tak jako s demokracií. Jak řekl Winston Churchill: je to velmi špatný systém, ale nejlepší, který máme. Ale jsme na poli metodologie. Více než o konkrétní teorie a definice racionality jde o to, že síla vědy se realizuje skrze její určitou slabinu: aby mohla jít k podstatám, redukuje složitost světa, snaží se porozumět a vysvětlit, ale má pouze vysoce koncentrovaný, úzký okruh proměnných. Ekonomická praxe však taková není: podnikatel a manažer nemusí disponovat definicí racionality k tomu, aby se racionálně choval. Ba dokonce v určitých uzlových bodech, rozhodnutích, kdy musí překročit hranice daného a vstoupit na nejistou půdu vývoje trhu, mu racionalita není nic platná. Mění se na pouhou deklaraci, výzvu. Dokonce i vědomé odmítnutí předpokladu linearity a přijetí předpokladu chaosu jako klíčové charakteristiky prostředí samo nestačí. Obrazně řečeno, musí být "chaotičtější než chaos", musí opustit sféru "pachtění" a přejít do režimu "inovací". Pochopitelně že musí vycházet z faktů, z analýzy trhu, ze znalostí zákaznických preferencí atd. A klíčové, zásadní rozhodnutí je podrobeno racionální analýze. Ale řešení problémů, na které rozhodování navazuje, racionální být nemůže, protože by tak danou situaci nemohlo překročit.
Naopak velká část ekonomického chování by se při racionalitě jeho aktérů vůbec nemohla uskutečnit: podlehnutí reklamě, lákání slev a půjček, vábení hostesek a celému kolotoči, který byznys roztáčí proto, aby vůbec mohl fungovat, není příliš racionální. A racionální prodejci zcela chladně kalkulují s neracionalitou zákazníků, ale sami jsou cílem ještě rafinovanějších postupů. čili máme co dělat se spirálou, v níž se střídá a doplňuje racionalita s iracionalitou do jednoho celku a pouze ve vzájemné kombinaci má smysl a můāe vůbec existovat. Kdybychom nemohli a neuměli poukázat na projevy iracionality, nemohli bychom nadefinovat ani racionalitu. Racionalita ekonomické chování vytváří, strukturuje, ale iracionalita je jeho hnacím motorem: ekonomika dávno neuspokojuje jen základní lidské potřeby, ale mnohdy potřeby sebe sama. To není ani dobře, ani špatně, tak prostě ekonomika "dýchá" a v množství balastu, který je vyráběn, propagován, nakupován a spotřebován, jsou zároveň neseny i zásadní technologické změny, které mění svět. Jinou věcí je, že i na výrobu, propagaci a spotřebu balastu jsou investovány vzácné zdroje, āe je zatěžováno životní prostředí. Zatím to neumíme jinak a z úvah o ekonomice založené na produktivních službách výplývá,že ona to svojí podstatou nezlepší.
V komentáři byly použity myšlenky a citace ze zdroje: Lea, S. E. G., Tarpy, R. M.,Webley, P.: Psychologie ekonomického chování. Praha, Grada 1994,
Ewards,W.: Behavioral Decision Theory. Annual Review of Psychology 1961,
Rollo, V.: Racionalita a emocionalita aneb Jak ďábel na svět přišel. 1993
Marx, K.: Ökonomische Manuskripte, 1857