Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

jkaleta: Volání na poušti pana Valenčíka je mi velmi sympatické, ale zároveň trochu frustrující, protože bych rád, pokud by to, co předávám dále bylo považováno prostě za filosofii - objektivní verbální popis reality, který si každý může ověřit, nikoliv Kaletův názor.
Protože nemám žádnou zpětnou vazbu, kde je problém, tak to zkusím říci extrémně polopaticky. Bude to velmi únavné, protože musím předvést jak abstraktní princip, tak konkrétní, sociální aplikaci. (tj. zhustím pár knih a pár let samostudia do jednoho článku)
Přijmout tyto věci do současné podoby mi trvalo cca 5-10 let (pro autora mnohých z těchto myšlenek to bylo 20 let), takže bych žádné přijetí neměl očekávat, pouze to dávám sem na oči veřejnosti.

(zajímavým důsledkem použití filosofie je zrušení pravidel "teorie her", která je mi bytostně odpudivá. Teorie her platí především tam, kde neexistují žádné zásady a existuje pouze moc a násilí. Mnohé deskové hry, založené na geopolitických konfliktech, jsou matematicky velmi předvídatelné a navíc jejich tématem je jaderný holocaust všeho odlišného. Modelovat podle toho lidské jednání lze, ale jde o redukci lidských možností na nejnižší společný jmenovatel, což je filosofická prohra.)


Jsem pro různé pokusy ovlivňovat světové dění ve velkém měřítku, ale nespoléhám na to jako spolehlivou pravidelnou činnost. Pokud mám sázet na jistotu, pak takovou, že grázlokracie musí odněkud vycházet.
Lidé jsou neschopni dokonale náhodného jednání. Kdyby některý orgán v našem těle (včetně mozku) jednal náhodně, nepřežijeme ve zdraví. Chováme se tedy nenáhodně. Nenáhodné chování musí mít větší podíl logických akcí, než nelogických.

Zásady jsou metody k produkování logického chování. Porušování zásad je porušením logiky a konzistence chování. Zásady umožňují předvídatelnost chování. Předvídatelné chování umožňuje se vyhnout násilí. Kdo se násilí vyhnout nechce, ten se bude spíš snažit chovat nepředvídatelně - porušovat zásady, aby měl výhodu překvapení.
Proto existuje motivace předstírat, že mám zásady, ale potom je porušovat podle potřeby. Bez zásadovosti je nemožné šířit zlo ve velkém měřítku, protože jakýkoliv větší projekt potřebuje spolupráci.

Pan Valenčík hovoří o porušování všeobecně přijatých zásad. Já ale nevím, jaké zásady to konkrétně jsou. Co jsem zjistil, tak občanská kultura obecně je typická třemi charakteristikami.
- Lidé úporně tvrdí, že mají zásady. (tj. že je dobré mít zásady)
- Lidé tyto zásady mění stejně rychle, jako chobotnice barvy a texturu. ( i v reálném čase vteřin v rozhovoru)
- Tj. lidé absolutně žádné zásady nemají, ale jsou si vědomi jejich moci a tuto moc chtějí pro sebe.

Zásady mají důsledky. Když řeknu A, musím říct i B. Když řeknu, že lidský jazyk je nespolehlivý, tak bych k tomu neměl použít lidský jazyk. Když řeknu, že kapitalismus a průmysl je zlý, tak to neznamená jen demonstrovat na Šumavě, ale také nepoužívat počítač a Facebook k organizaci protestů. Fakt, že lidé obojí vůbec provádějí, znamená, že porušují zásady. Ale jak?

Zásady jsou obecné a lidé poslouchají zásady, proto se chovají obecně. Lidé téměř nikdy neporušují zásady otevřeně. Porušují je tak, že si najdou další zásadu, která se jim momentálně
hodí, aby se vyhnuli nepohodlným důsledkům (nemožnost používat Facebook k agitaci, apod.).

Věříme, že zásady jsou dobré. Porušovat zásady (otevřeně) je zlé. Bezzásadovost je v běžném jazyce prakticky totéž, co nemorálnost. Když selžou zásady, je tu vždy poslední alternativa k dosažení svého - násilí a moc. Moc je univerzální, násilím se dá dosáhnout čehokoliv, co už vytvořil někdo zásadový, proto je moc parazitní. Zloděj je parazit. Nejbohatší zloděj je v takovém světě, kde nikdo nelže a nekrade - jediný zloděj je nejbohatší zloděj.

Podstatou moci je tedy určit obecnou morální zásadu (to může udělat kdokoliv, stačí tvrzení) a pak si z té zásady zařídit výjimku (to udělat kdokoliv nemůže, k tomu je třeba skutečného násilí). Proto lidé častěji používají jinou taktiku. Lidé už předem zvolí zásadu tak, aby vyhovovala právě jim.

Lidé se chovají nenáhodně, nenáhodnost je logicky konzistentní. Logika je zásadová a zásady jsou základ morálky. Lidé jsou tedy v podstatě dobří, chtějí být dobří a udělají téměř cokoliv pro to, aby získali obecný status toho, "být dobrý".
Dobrý člověk může používat násilí proti zlým věcem a lidem, to je obecně přijímaná zásada.

Kdo má moc určit to, co je "dobré" a zároveň se tím neřídit nebo to určit podle své potřeby, má moc ovládat lidi pouhým jazykem a má schopnost proti nim používat násilí.

Příklady:
Jsem bohatší? Platit jídlo a nájem je dobré. (mohu používat násilí proti těm, které živím)
Jsem starší? Věk je dobrý. (mohu používat násilí proti mladším lidem)
Jsme geneticky příbuzní? Přírodní věci jsou dobré. (já jsem vůdce rodinného klanu, jako vůdce smečky)
Jsem zrovna nemocný? Nepřírodní věci jsou dobré. (mohu používat násilí vůči bacilům)
Jsem chudý? Demokracie je dobrá. (mohu poslat ozbrojené exekutory na neplatiče daní)
Jsem muž? Patriarchát je dobrý. (neposlušné ženy je třeba potrestat)
Jsem žena? Radikální feminismus je dobrý. (mohu bít muže v 50 % případů domácího násilí a tito muži budou mít jenom malý zlomek podpory, jaké se dnes dostává ženám)
Jsem kněz? Teokracie je dobrá. (desátky, respekt, ministranti)
Jsem profesor? Matematika je dobrá, každý by se povinně měl učit matematiku. (zdravím pana MD)
Jsem odlišně sexuálně orientovaný? Je dobré být na to hrdý. (jdu na Prague Pride a možná dostanu příspěvek od města)
Jsem muslim? Právo Šaría je dobré. (stačí se podívat do médií)
Jsem mocný? Spravedlnost je dobrá. (a mohu si určit, co je to spravedlnost)
Jsem bezmocný? Milosrdenství je dobré. (a uniknout bez následků za své zločiny)

Grázlokracie tedy není vrcholový jev mocenské elity, ale je to něco, s čím se setkáváme prakticky celý život, jen v menším měřítku. Jestli má nějaké řešení začínat u nás, pak bude začínat tím, že se sjednotíme na dvě velké skupiny.

- Lidé, kteří mají zásady a dodržují je, i když se jim právě nehodí některé důsledky, jsou zásadoví.
- Lidé, kteří zásady porušují, nebo je dynamicky volí tak, jak se jim zrovna hodí, jsou bezzásadoví.
- Pak existují ještě lidé, kteří nevědí o čem je řeč, nebo hlavní jsou pro ně příbuzenské a kulturní vazby místo pravdy a zásad. To je zcela v pořádku, stačí to jen přiznat.

Všeobecné morální povinnosti mohou být pouze negativní. Obecně řečeno, nikdo nemá povinnost být zásadový, má pouze povinnost neříkat, že zásadový je, pokud není. Kdo není zásadový, tomu vzniká negativní povinnost nepoužívat slova jako pravda, dobro, zlo, lepší, horší, povinnost, nebo právo. Takového člověka mohou zásadoví lidé za tato slova otevřeně kritizovat a vyhýbat se mu. Mohou, ale není to povinnost, neexistuje pozitivní povinnost bránit logiku za každou cenu a účastnit se každé předem prohrané bitvy.

Volit a měnit zásady můžeme, dokonce musíme, ale ne tak často, abychom se vyhnuli důsledkům. Zásady bez následků nejsou zásady. Zásady efektivně eliminují zlo - zásadoví lidé mohou dokonce i uznávat násilí jako přijatelné ale pak musí logicky přijmout, že se to vztahuje i na ně a že je proto může kdokoliv beztrestně zastřelit. Jiní, chytřejší lidé uznávají násilí jako přijatelné v sebeobraně, pokud proti nim někdo zahájil násilí jako první, kvůli nenásilným aktivitám. To je logicky zcela v pořádku a ukazuje to, že i zásadoví lidé nemusí být bezbranní a bezmocní. Pacifismus není podmínka morálnosti, naopak, zlí lidé chtějí, aby dobří lidé byli pacifisty.

Zásadovost a morálka se neprojevuje neustále, ale pouze když je volba. Kdo nic moc nedělá, nemá mnoho příležitostí k volbě. Takoví lidé ale mají stále volbu přiznat, jak na tom jsou. Kdo má málo voleb, není ani příliš zlý, ani příliš dobrý. Ale je dobré, pokud to přizná. Je dobré neposkytovat krytí bezzásadovým lidem.

Příkladem společenské bezzásadovosti je chtít nezasloužené výhody. To, že politici jednají bezzásadově a nárokují si věci, které si nezasloužili, my neovlivníme, ledaže náhodou nebo ohromným sjednoceným úsilím. Jejich faktická moc je příliš velká. Co ale ovlivnit můžeme, je mluvit o tom, kdo si svoje výhody zasloužil a kdo ne. Můžeme udělat morální mapu sebe a svého okolí. Můžeme obětovat témata hovoru o fotbale a kdo s kým kde byl, a místo toho se ptát, kdo dodržuje nějaké zásady včetně následků a kdo ne.

Nejsem křesťan, ale líbí se mi, že křesťané mají prakticky povinnost dát přednost hovoru o morálce a zásadách před světskými tématy. Doufám, že jim tento článek poskytne inspiraci. Ale na stejné věci by se měli ptát studenti jakéhokoliv humanitního oboru, od filosofie po ekonomii. Právě ta logika, kterou se zde snažím popsat, v humanitních vědách často chybí, nebo není dotažená do vážných důsledků v naší vlastní rodině. Někteří křesťané neváhají označit věci nebo lidi za boží nebo ďáblovy a podle toho se k nim chovat, v rámci zákona. Tímto dosahují skutečných výsledků, nebo by dosáhli, kdyby bůh a ďábel byli objektivně vidět, což nejsou a proto náboženství nedokáže změnit svět. Filosofie ano.

Pokud objektivně pojmenujeme, co je zásadové a co není, a podle toho si budeme otevřeně vybírat lidi, se kterými se blízce stýkáme a spolupracujeme, pak spolehlivě a nevyhnutelně dosáhneme sociální změny.
Jsou i jiné způsoby sociální změny, ale především bychom měli investovat do jistoty a pak ve zbylém čase sázet v podvodném kasíně politické akce.

Nemusím snad dodávat, že vše řečené se pohybuje co do náročnosti a odvahy asi na úrovni provozování extrémního sportu. Přesto však na světě extrémních sportovců není málo a časem se zásadovost stane normou, která nebude pro společnost nijak obtížná. Kdysi bylo těžké odsuzovat otroctví černochů, dnes je to velmi snadné. Ctnost je jako "pohyblivý bod světla", jako světelný kužel reflektoru, který musíme neustále sledovat po jevišti dějin, pokud nechceme zůstat tmáři.