Perspektivy a financování odvětví produktivních služeb II

Radim Valenčík a kol.

2. Možnost dynamického a současně trvale udržitelného růstu

2.1. Význam odpovědi na otázku, zda je exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst možný

Význam odpovědi na otázku, zda může být růst trvale udržitelný a současně exponenciálně dynamický začneme citací z pojednání V. Klusoně O ekonomické odpovědnosti napsané v roce 2005 (Klusoň 2005, s. 445). Jedná se o jeden z příspěvků publikovaných v časopise Politická ekonomie, který se snaží o komplexnější politickoekonomickou reflexi současnosti. Ještě před tím upřesníme, co znamená exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růstu:

1. Pod exponenciálně dynamickým růstem chápeme takový, kdy dlouhodobě se zvyšuje aktuální základ o stále stejné průměrné procento (v rozmezí dejme tomu 2-4 %). Tj. může např. dojít i ke krátkodobému poklesu růstu, ale dlouhodobě můžeme růst proložit exponenciálou.

2. Pod trvale udržitelným rozvojem má na mysli takový, který v dlouhodobě myslitelném horizontu nenaráží na bariéry dané omezením přírodních zdrojů ani bariéry dané omezenou schopností přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské, zejména ekonomické činnosti.

Jeden z hlavních problémů současnosti je koncentrovaně vyjádřen v těchto větách: "Velký růst bohatství, majetku, vede k velké moci, která by měla být podložena velkou odpovědností. Je-li však majetek mezi obyvatelstvem rozdělován nerovnoměrně – často je toto rozdělení důsledkem porušení morálního zákona – je i moc rozdělena nerovnoměrně, a tato nerovnoměrnost se při růstu obyvatelstva dále zvyšuje. Pokud by se počet obyvatelstva příliš neměnil, bylo by snad možno rozdělení bohatství ve prospěch chudších vrstev alespoň poněkud upravit a při dosažení přijatelného stupně rovnoměrného rozdělení růst ekonomiky přibrzdit nebo dokonce zastavit a tím čelit ničení přírodního a životního prostředí. Přírůstu obyvatelstva to však není možné, protože právě chudí musejí důrazně požadovat stále rychlejší a rychlejší hospodářský růst, aby se jejich situace mohla alespoň poněkud zlepšit. Bohatství a moc bohatých pak roste nade všechny meze a tento růst nelze zastavit. – Moc bohatých se zvrhává době z moci a jejich odpovědnost degeneruje do neodpovědnosti. Čelíme pak paradoxu, který bychom mohli vyjádřit jako "bezmoc mocných a neodpovědnost odpovědných". Ostatně právě nedávno zveřejněné obrovské příjmy nejmocnějších představitelů některých korporací byly výsledkem největší představitelné eroze odpovědnosti, a tedy hrubým narušením morálního zákona. Velká, nerovnoměrně rozdělená moc, jako kopie nerovnoměrně rozdělovaných důchodů, se oddělila od odpovědnosti, a stala se neovladatelnou. V těchto případech dochází k velkému paradoxu moci, kdy velká moc nedokáže sama sebe ovládnout." (Klusoň 2005, s. 443)

V naší práci se budeme problematikou příčin a důsledků nerovnoměrnosti rozdělení bohatství zabývat podrobněji. Ukážeme, jaké mechanismy působí a jak působení těchto mechanismů determinuje současný společenský vývoj. V této části je pro nás citovaná pasáž významná především tím, že nepřímo poukazuje na zcela zásadní význam vytvoření představy o možnosti dynamického a současně trvale udržitelného růstu. Pokud takovou teoreticky podloženou a realistickou představu nevytvoříme, musíme počítat s tím, že v reflexi společenského vývoje (mj. i v intencích toho, co říká V. Klusoň) - a to jak odborné a vědecké, tak i politické, koneckonců pak i v rovině mediální a v rovině běžného vědomí - budou převládat scénáře počítající se stupňováním intenzity a rozsahu konfliktů, scénáře počítající s katastrofickým vývojem společnosti. A převládnutí těchto scénářů v jednotlivých rovinách společenského vědomí podstatným způsobem ovlivní společenský vývoj právě ve směru zvyšování intenzity a rozsahu konfliktů.

V části, ve které se budeme věnovat otázce, jak je v současné době generována moc, kdo je jejím nositelem a jaké trendy v této oblasti působí, si ukážeme, proč je představa o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného vývoje tak významná z hlediska vytvoření podmínek pro to, aby vývoj pokračoval nikoli katastrofickou cestou. Jde totiž o to, že pro fungování současného typu moci (kdo je jejím nositelem a jak je tato moc rozložena) je mimořádně významné spontánní vytváření toho, co nazýváme základním globálně i lokálně sdíleným ideovým paradigmatem. Ukazuje se, že současné základní globálně i lokálně sdílené paradigma prochází určitou krizí a návazně na tuto krizi dochází k jeho modifikaci. Ta může mít různá vyústění. Představa o tom, zda je či není reálný exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný růst hraje nesmírně významnou roli. To je velká příležitost, ale i velký závazek pro teorii. V této souvislosti je nutné upozornit na to, že pozitivní odpověď na otázku, zda je možný exponenciálně dynamický a současně trvale zadržitelný růst bezprostředně souvisí s pochopením zcela zásadních proměn v charakteru ekonomického růstu. Úkolem teorie je pak velmi přesně a jasně ukázat, v čem spočívá proměna charakteru či kvality ekonomického růstu.

2. 2. Ekonomický základ trvale udržitelného a současně exponenciálně dynamického růstu

Jak jsme již uvedli, nejobecnější příčinou současných problémů je to, že doposud nedošlo k přeorientaci stávajícího setrvačného vývoje směrem ke společnosti produktivních služeb, tj. společnosti, těžištěm ekonomiky, které jsou produktivní služby bezprostředně spojené a nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Ekonomický růst může být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný, resp. dokonce musí být exponenciálně dynamický, aby byl trvale udržitelný. Základem tohoto typu růstu jsou produktivní služby. Rozhodující podmínkou přechodu k ekonomice produktivních služeb je zainteresovanost subjektů působících v oblasti produktivních služeb spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu; vytvoření zpětných vazeb mezi efekty produktivních služeb a financováním těchto subjektů, může podstatným způsobem přispět k vyšší dynamice ekonomického růstu, pozitivním změnám jeho charakteru a zvýšení kvality života lidí. K prosazení nové ekonomiky, tj. ekonomiky produktivních služeb, je nutný komplex vzájemně provázaných reforem v odvětvích sociálního investování a sociálního pojištění (zejména vzdělání, péče o zdraví a penzijního pojištění).

Na včasné teoretické přípravě reforem v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění, následné realizaci těchto reforem zcela zásadním způsobem závisí možnost dalšího bezkrizového a bezkonfliktního vývoje společnosti, který předpokládá zásadní zvýšení role produktivních služeb jako těžiště takového ekonomického růstu, který může být jak rostoucí měrou dynamický, tak i trvale udržitelný.

Neschopnost vytvořit si realistickou představu o možnosti exponenciálně dynamického trvale udržitelného růstu je gnoseologickou příčinou vzniku a šíření představ o katastrofickém či silovém řešení problémů spojených s existencí nepřekonatelných bariér růstu (formou reglementace spotřeby, omezení počtu obyvatelstva apod.). Tyto představy následně zvyšují intenzitu pozičního investování, jehož důsledkem je ekonomická segregace a oslabování institucionálního systému společnosti působením struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Návazně pak dochází k deformování reforem v oblastech systémů sociálního investování a sociálního pojištění, zneužívání jejich objektivní nezbytnosti k aktivitám poškozujícím společnost. Proto se nyní budeme věnovat vytvoření představy o možnosti exponenciálně dynamického a současně trvale udržitelného ekonomického růstu na bázi role odvětví produktivních služeb.

Ekonomika založená na produktivních službách umožňuje ekonomický vývoj, o kterém lze (s určitým zjednodušením) říci, že je současně exponenciálně dynamický a současně trvale udržitelný. Jinými slovy - přechod k ekonomice založené na produktivních službách otevírá nový prostor pro dynamický růst. Není tedy nutná restrikce spotřeby ani boj o zdroje, jde o změnu charakteru potřeb. Jde o uspokojování potřeb spojených s rozvojem, uchováním a uplatněním schopností člověka. S takovým uspokojováním potřeb, které zpětně působí na ekonomický růst jako nejvýznamnější produktivní síla.

Prostřednictvím následujících obrázků se pokusíme představu o možnosti takového růstu konkretizovat a prezentovat ji v kontextu průmyslové revoluce, která otevřela prostor pro exponenciálně dynamický růst obdobným způsobem, jako v současné době přechod k ekonomice založené na produktivních službách.

Není jednoduché si představit, jak by mohl být růst exponenciálně dynamický (ve smyslu v průměru stejných procentuálních přírůstků v dlouhodobém časovém horizontu k postupně se zvětšujícímu základu) a současně trvale udržitelný.

Obrázek 1 porovnává alternativu pokračování exponenciálně dynamického růstu (čárkovaná křivka) s alternativou degresivního růstu limitovaného omezeností zdrojů a restrikcí spotřeby (tečkovaná křivka).

Obrázek 2.1:

Vlastní výtvor (Valenčík)

K tomu poznámka: Na nejrůznějších odborných fórech jsme se v diskusích jako s většinovým názorem setkávali s tím, že dříve nebo později nebude možné pokračování růstu, který by měl exponenciální dynamiku. Ukážeme nejen to, že takový růst je možný, ale i to, že v historii došlo k posunu této dynamiky.

Na jedné straně tedy platí, že žádný setrvačný růst nemůže být současně exponenciálně dynamický a trvale udržitelný. Na druhé straně však platí, že ekonomický růst, který není setrvačný, jehož charakter se výrazně mění, může být jak exponenciálně dynamický, tak i trvale udržitelný.

Ukážeme si to na příkladu průmyslové revoluce. Nejdříve použijeme velmi zjednodušené schéma, návazně pak schéma podrobnější, které vychází z analýzy reálných dat.

Na Obrázku 2 je prezentována situace, kdy je v ekonomice založené na starém odvětví (v daném případě zemědělství) v zárodečné podobě zastoupeno i nové odvětví (např. rodící se průmysl v podobě řemesel). Pokud má růst setrvačný charakter, pak většina produkce je zabezpečována starým odvětvím (např. zemědělstvím). Úměrně tomu se zvětšuje i produkce nového odvětví. Zvyšování produkce starého odvětví však stále více naráží na přirozené bariéry, které růst omezují (v daném případě omezenou zásobu půdy a omezenou produktivitu půdy).

Obrázek 2.2:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Ekonomická revoluce spočívá v tom, že expanduje nové odvětví (např. řemesla měnící se v průmysl), stává se nejdynamičtějším, přesouvá se do něj těžiště růstu nového typu, což následně umožňuje zvyšování produktivity i starého odvětví (v daném případě v zemědělství). Omezení, na která dříve staré odvětví naráželo, jsou překonávána inovacemi produkovanými v novém odvětví. Viz obrázek:

Obrázek 2.3:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Uvedené schéma ovšem lze využít i k popisu menších změn v ekonomice souvisejících s šířením inovačních vln. Vezměme třeba ekonomiku, která je založena na průmyslové produkci, ale nevstoupila do ní ještě elektronika:

- Staré odvětví = skoro celá průmyslová ekonomika.

- Nové odvětví = zárodky logistických prvků mechanického typu (od Pražského orloje, přes Wattův regulátor až po analogické počítače řídící palbu lodních děl).

Technologický pokrok (od vynálezu relé, přes elektronku, tranzistor, integrovaný obvod k mikročipu) umožňuje masivní (do té míry opravdu netušenou) expanzi logistických prvků v ekonomice, vznik mikroelektronické logistiky otevírající nový prostor pro ekonomický růst:

- Úsporou vstupů (prostoru, času, energií).

- Dosahováním technologických parametrů, které před tím nebyly možné (přesnost, fungování technologie bez přímé účasti člověka, a to nejen při výzkumu Vesmíru).

- Generováním nových potřeb lidí, jejichž uspokojování předpokládá existenci logistiky založené na mikroelektronice.

Podobně bychom mohli charakterizovat inovační vlny spojené s biotechnologiemi, laserovou technologií apod.

Uvedené schéma lze využít při znázornění změny naprosto zásadní pro současnou dobu: Přechodu k ekonomice založené na produktivních službách, tj. službách spojených s nabýváním, uchováním a uplatněním lidského kapitálu. Zde základní předpoklady nejsou ani tak technologické, jako systémové:

- Vývoj příslušných produktů finančních trhů, které by umožnily vytvořit zpětnou vazbu mezi ekonomickými efekty produktivních služeb a financování těchto služeb.

- Prolomení bariér působících proti přirozenému směřování společnosti k vyšší míře rovností příležitostí (bariér daných pozičním investováním).

2.3. Analýza dynamiky hospodářského růstu v dlouhodobém historickém období

Na Obrázku 2.4 je zachycen vývoj produktivity práce od začátku našeho letopočtu:

Obrázek 2.4

Vlastní výtvor (Mihola)

Vidíme, že G(HDP/L), (tj. tempo růstu na jednotku práce - moje poznámka), začíná významně narůstat v počátcích průmyslové revoluce a roste až do současnosti. Jeho růst se ale zmírňuje a ustálí se na průměrném meziročním tempu 1,4 %.

Obrázek 2.5:

Vlastní výtvor (Mihola)

Přechod k ekonomice založené na produktivních službách může nastartovat obdobný proces. Nejenže ekonomický růst má z dlouhodobého hlediska exponenciální charakter, ale je ve skutečnosti ještě rychlejší. V tom smyslu, že v určité období se začala exponenciální dynamika tohoto růstu zrychlovat a ustálila se (dodnes) na exponenciálním růstu, který odpovídá průměrnému meziročnímu tempu 1,4 % tempo růstu na jednotku práce (tj. absolutní růst je vyšší v důsledku přírůstku zásoby práce). K tomuto vzestupu tempa růstu, které velmi dobře popisuje graf 7 prezentující zvyšování průměrných dlouhodobých přírůstků, dochází právě v období průmyslové revoluce. Přitom po celé období průmyslové revoluce se příslušná dynamika mírně, ale přece jen zvyšuje. Mnohem pravděpodobnější než to, že se tempo růstu začne snižovat, je naopak to, že nás čeká obdobný vzestup, k jakému došlo v průběhu průmyslové revoluce, kdy změnou charakteru ekonomického růstu začne růst i jeho meziroční dynamika ze stávajících 1,4 % na vyšší. To vyjadřuje následující obrázek:

Obrázek 2.6

Vlastní výtvor (Mihola)

Další analýza ukazuje, jak v době průmyslové revoluce vstoupily do ekonomiky intenzivní faktory růstu. A to tak, že nejdříve se otevřel prostor pro akumulaci kapitálu (ten sám o sobě ještě intenzivním faktorem růstu nebyl), teprve následně se akumulace kapitálu se stala prostorem pro uplatnění inovací spojených s technickým pokrokem.

Obrázek 2.7:

Vlastní výtvor (Valenčík)

Intenzita vstupu intenzivních faktorů přitom závisí na úrovni lidského kapitálu (především inovačních schopnostech lidí). Produktivní služby ze své vlastní povahy (urychlením profesní přípravy, dosažením vyšší míry inovačních schopností, prodloužením období jejich nabývání a uplatnění, zvýšením efektivnosti jejich uplatnění) intenzifikují hlavní intenzifikační faktor. Jsou tedy, názorně řečeno, faktorem růstu, který intenzifikuje intenzifikaci, tj. velmi výrazným intenzivním faktorem.

Vývoj intenzity a extenzity světového vývoje od počátku letopočtu je zachycen na horním grafu. Je z něj zřejmé, že významný nástup intenzivních faktorů odpovídá období průmyslové revoluce. Do té doby byl vývoj podstatně mírnější, takže význam dynamických parametrů byl při tomto nepatrném růstu produktu podstatně menší. Tento vývoj se blížil vývoji čistě extenzivnímu.

Obrázek 8:

Vlastní výtvor (Mihola)

Vstup lidských schopností, které se "přetaví" v technický pokrok, je faktorem intenzivního růstu a umíme ho už vyjádřit a na základě toho si ho i představit. Produktivní služby intenzifikují proces celkového využití lidských schopností (formou jejich efektivnějšího nabývání, lepšího uchování i uplatnění) a působí na intenzifikaci intenzivního faktoru. Budoucí rozložení podílu extenzivních, intenzivních a super intenzivních faktorů růstu může mít podobu uvedenou na obrázku. K tomu podrobněji v navazující subkapitole.

Žijeme v době, kterou lze považovat za počátek přechodu k ekonomice, ve které bude dominantním sektorem sektor produktivních služeb (služeb umožňujících nabývat, uchovávat a uplatňovat lidský kapitál). Dominantním se tento sektor stává z následujících důvodů:

1. V tom smyslu, že produkuje rozhodující množství statků (produktivních služeb sloužících k uspokojování schopnostních potřeb).

2. V tom smyslu, že nejvíce ovlivňuje uspokojování potřeb a utváření jejich struktury (tj. nejvýznamnějšími potřebami člověka se stávají schopnostní potřeby, potřeby uspokojované rozvojem a realizací jeho schopností).

3. V tom smyslu, že v tomto sektoru nejintenzivněji probíhají inovační procesy.

4. V tom smyslu, že se do tohoto sektoru přesouvá těžiště ekonomické akumulace (tj. v tomto sektoru se nejvíce hromadí fixní kapitál, který má podobu lidských schopností a lidských vztahů).

5. V tom smyslu, že v tomto sektoru vzniká nejvíce čistého přebytku, který se stává zdrojem akumulace fixního kapitálu působícího v tomto sektoru.

2.4. Povaha lidských inovačních schopností, intenzivní a superintenzivní faktory růstu

Velmi důležitá je podložená představa o možnosti takového růstu, který by byl současně dynamický (konce exponenciálně dynamický v tom smyslu, že jeho procentuální přírůstky dlouhodobě oscilují kolem určité konstantní hodnoty), a současně trvale udržitelný. To je reálné, pokud:

1. Podstatnou součástí růstu (toho, co se do něj "počítá") jsou produktivní služby bezprostředně spojené s nabýváním, uchování a uplatněním lidského kapitálu (tj. to, co umožňuje kvalitní a současně plnohodnotný život).

2. Tento lidský kapitál působí na zvýšení intenzity těch inovačních procesů, které radikálním způsobem snižují množství naturálních vstupů do procesu výroby (nové technologie apod.) a tím osvobozují ekonomický růst od bezprostřední závislosti na bariérách spojených s omezeností přírodních zdrojů a omezeností schopnosti přírodního prostředí absorbovat důsledky lidské činnosti.

V této souvislosti je nutné zmínit to, jakou povahu mají lidské inovační schopnosti. Vycházejí z charakteru působení člověka na přírodu. Člověk vzájemně zprostředkovává, uvádí do vzájemné souvislosti a podmíněnosti procesy ve svém prostředí, přitom tak, aby realizoval svoje cíle. Vytváří přitom pracovní nástroje, které se v průběhu dějin stávají stále složitější a mění se v technologie. Technologie jako takové jsou založeny právě na vzájemném zprostředkování přírodních sil.^[1]A jako takové jsou výsledkem základní lidské schopnosti (toho, co dělá člověka člověkem): Vložit mezi sebe a přírodu část již přetvořené přírody a tím zvyšovat účinnost svého působení na přírodu.

Tak, jak je schopen člověk na základě svého poznání nechat jakékoli přírodní procesy působit na sebe navzájem, tak si (prostřednictvím rozvoje technologií vytvořených na tomto základě) otevírá cestu k ovládání dalších přírodních procesů. Přitom se současně rozvíjí tato jeho základní schopnost, schopnost všeobecně zprostředkující činnosti. Ta (v podobě schopnosti inovovat) hraje rozhodující roli při využívání intenzivních faktorů růstu.

V konkrétnější podobě (z hlediska firmy) si pak tuto všeobecně zprostředkující schopnost můžeme představit jako jednotlivé složky lidského kapitálu, který se sestává z osobního, organizačního a zákaznického kapitálu, viz následující Tabulka 1:

Tabulka 1:

Vlastní výtvor (Barták)

Osobní kapitál tvoří pracovníci organizace, suma jejich znalostí a dovedností, emoční inteligence, vztahy a hodnoty. Ty tvoří jistý potenciál, který pracovníci propůjčují, podobně jako svůj intelekt, energii a čas, firmě. Jsou tedy investory, kteří nabízejí možnost (nikoliv nutnost) uplatnění svého potenciálu ve firmě. Jeho reálné využití závisí na osobním rozvoji zaměstnance, pracovních podmínkách, kultuře firmy, směřování k učící se organizaci a na mnoha dalších okolnostech.

Organizační kapitál zahrnuje veškeré intelektuální vlastnictví formy, její patenty, vynálezy, databáze, technologie, organizační chování. Lze do něho řadit znalosti týkající se stávajících, inovovaných či nově uvažovaných procesů uvnitř firmy (procesní kapitál, inovační kapitál, kapitál na obnovu a rozvoj).

Zákaznický kapitál představuje znalost toho, co chtějí, event. v budoucnu budou chtít, zákazníci. Znalost jejich potřeb, přání, aspirací, tužeb, preferencí, očekávání, kvantitativních, kvalitativních požadavků na stávající i perspektivně uvažované výrobky či služby představuje základ nejen pro reaktivní, ale i proaktivní uspokojování anticipovaných potřeb zákazníka.

Všechny tři dimenze intelektuálního kapitálu (osobní, organizační a zákaznický) fungují ve vzájemné interakci. Znalostní kapitál v implicitní podobě se uplatňuje při socializaci a internalizaci, v explicitní podobě při externalizaci a kombinaci znalostí.

Růst znalostního kapitálu zajišťující předstih rozvoje znalostí v organizaci vůči objemu, charakteru a dynamice rozvoje změn ve vnějším prostředí (podle Peterse - v Kopčajově interpretaci proud změn znalostí) umožňuje organizaci obstát nejen v současných podmínkách, ale zejména v budoucnu, se zřetelem k formování a zejména realizaci ambiciózních strategických záměrů, posilujících konkurenceschopnost organizace. Při vzájemné podpoře lidského, organizačního a zákaznického kapitálu se jejich vliv a význam umocňuje a dochází k synergickým efektům.

Pokud je ekonomický systém schopen zvyšovat efektivnost nabývání, uchování a využití této všeobecně zprostředkující schopnosti, můžeme hovořit o vstupu superintenzivních faktorů růstu do ekonomiky. Tuto možnost nabízí právě ekonomický systém založený na produktivních službách. V oblasti navyšování lidské schopnosti poznávat procesy probíhající v prostředí, ve kterém člověk žije, a vzájemně je zprostředkovávat (a to i formou vytváření relativně trvalých zprostředkování v podobě technologií či společenských institucí), jsou možnosti, které využíváme jen z velmi malé části. Proto otevření cesty k jejich využití bude znamenat výrazný civilizační vzestup. Na jeho prahu d

Zpět na hlavní stranu blogu