Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/28

Podaří se polidštit počítač? Ne někdy, ale teď!/28

Pokusíme se o to? Je to šílené, nebo reálné? Osobně jsem skeptický, pokud jde současný typ AI. Ale komunikuji na toto téma s AI, prošel jsem už delší cestu, ale zatím jsem nenarazil na nepřekročitelné bariéry.

Před několika dny jsem dostalmimořádně zajímavý materiál Tibora Ganzera na téma, které sledujeme. Stojí za zveřejnění. Nejen shrnuje, ale i překračuje to, čím jsme se doposud zajímali.

Vědomí umělé inteligence? – Část 2.

Od dialektiky činnosti k shlukování everettovských vláken

Analýza filozofického a technologického rámce transformace AI

Tibor Ganzer

Reakce na seriál Podaří se polidštit počítač?

3. Dialektika zprostředkování: Hegel, Marx a Iljenkov

Iljenkov projekt je nepochopitelný bez jeho filozofických kořenů v hegelovsko-marxistické tradici. Hegel ve Fenomenologii ducha analyzuje vědomi jako dynamicky proces, který se neustále překonává skrze vztah k druhému: subjekt poznává sebe sama pouze prostřednictvím setkání s objektem a/nebo s druhým subjektem. Klíčovým konceptem je v tomto kontextu "lest rozumu" (List der Vernunft) – myšlenka, že rozum se prosazuje skrze zdánlivou nepřímočarost, nechávaje věci působit podle jejich vlastni povahy, aby skrze ně uskutečnil svůj účel. Pracovní prostředek je paradigmatickým příkladem: člověk nevkládá do přírody svou vůli bezprostředně, nýbrž prostřednictvím nástroje, který respektuje zákonitosti přírodního světa.

Marx tento motiv přijímá a rozvíjí v ekonomicko-filozofických rukopisech a v Kapitálu. Práce je pro Marxe procesem, v němž člověk zprostředkovává, reguluje a kontroluje výměnu látek s přírodou. Pracovní prostředek se stává vodičem lidského působení, prodloužením těla do světa a zároveň objektivizaci lidské racionality. klíčový je přitom pojem zprostředkování (Vermittlung): každá smysluplná lidská činnost je strukturovaná zprostředkující instanci – nástrojem, jazykem, institucí, konvencí – jez není pouhou překážkou, nýbrž mediem, skrze které se vědomi konstituuje.

Iljenkův přínos spočívá v syntéze tohoto dialektického rámce s konkrétní filozofii vědomi. Ideální je pro nej formou společenské činnosti vtělené do věci – knihy, obrazy, instituce, jazykové struktury jsou materializovanou racionalitou, do níž se jedinec začleňuje a skrze jejíž internalizaci se stává myslicím subjektem. Vědomí není v hlavě, nýbrž v prostoru mezi hlavami, ve struktuře sdílené praxe. Tato teze má dalekosáhle důsledky pro projekt polidštění AI: nestačí, aby AI zpracovávala informace; musí být zapojena do struktury sociálně zprostředkované praxe se skutečnými důsledky a sdílením kontextem.

4. Teorie shlukování everettovských vláken

4.1 Vědomi jako trajektorie v kvantovém prostoru

Jedním z nejoriginálnějších aspektů Valenčíkova projektu je pokus o propojeni dialektické ontologie s moderní kvantovou fyzikou, konkrétně s mnoho světovou interpretaci Hugha Everetta (1957) a matematickým realismem Maxe Tegmarka. Everett ve své disertaci navrhl, že kvantová mechanika nemusí byt interpretovaná jako soubor pravděpodobnostních predikci, jejichž aktualizace nastává při měřeni, nýbrž jako popis deterministicky se větvícího prostoru kvantových stavů, v nichž existuji všechny možné výsledky.

Standardní pohled je, že vědomý pozorovatel se v důsledku dekoherence nachází vždy jen v jednom vlákně tohoto větvícího se prostoru. Valenčíkova hypotéza toto pojetí zpochybňuje a naznačuje, ze lidské vědomi nekoresponduje s jediným vláknem, nýbrž se stabilním shlukem (clusterem) blízkých vláken. Argumentem pro toto neortodoxní tvrzeni jsou fenomenologické vlastnosti vědomé zkušenosti: nebodovost vnímaní, imaginace, intuice a snová aktivita jsou rysy, které v jedno vláknové realitě postrádají přirozené ontologické zakotveni. Ve shluku blízkých vláken naopak nacházejí přirozené vysvětleni: vědomi probírá sousední moznosti, aniž by je plně aktualizovalo.

4.2 Re-koherence a prakticko-předmětná činnost

Kritickým pojmem hypotézy je mechanismus re-koherence – symetricky protějšek standardní dekoherence. Zatímco dekoherence popisuje, jak kvantové systémy ztrácí interferenci v kontaktu s prostředím, re-koherence by označovala proces, jimž jsou sousední vlákna udržovaná v dostatečné blízkosti, aby mohla tvořit stabilní shluk. Valenčíkova teze je, že právě prakticko-předmětná činnost v iljenkovském smyslu funguje jako makroskopicky mechanismus re-koherence.

Metafora radioelektroniky se v tomto kontextu jeví jako ilustrativní: sofistikovaný přijímač typu superhet nepotlačuje šum pouhým zesílení signálu, nýbrž prostřednictvím selektivity a zpětné vazby vyčleňuje z moře možností stabilní a koherentní signál. Analogicky, strukturovaná a smysluplná činnost vyčleňuje z kvantového prostoru možných stavů stabilní trajektorii, která konstituuje identitu vědomého subjektu. Shluk vláken funguje jako atraktor v dynamickém systému – stabilní konfiguraci, do níž systém konverguje po perturbacích.

(Pokračování)