Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

pravidelný čtenář: My mimopražští bychom velice uvítali záznam besedy - ale pokud možno v lepší technické kvalitě než poslední video s O. Krejčím.
Předem dík.

ondrey: Osobně jsem si položil otázku, co se stalo s evropskou racionalitou s pádem osy myslitelů před francouzskou revolucí,marxistů, s pozvolným zánikem Franfurktské školy a zhroucení marxistické doktríny v zemích komunistického bloku. Předesílám, že nejsem žádný odborník na tento problém, ale zjistil jsem že již od roku 1950 se hlavní proud rozdělil na dva dominantními druhy filozofického myšlení: kontinentální filozofie a analytické filozofie. Mezi těmito směry vzniklo několik střetů různě připravených filozofů nad jejich díly navzájem. Tento konflikt měl více než v posledních čtyřech desetiletích, významný dopad na akademické vzdělávací programy a okupaci univerzitních kateder.
Analytická filozofie se stala dominantní filozofickou školou ve Spojených státech a i převážně v západní Evropě. Kontinentální filozofie neměla jen vliv na poznání a vědu, ale i na kulturní a umělecká studia. Kořeny analytické filosofie přisuzujeme Bertrandu Russellovi (1872-1970) a Ludwigu Wittgensteinovi (1889-1951).V prvních desetiletí 20. století založena analytická tradice na univerzitě v Cambridge, jako i matematicky stejně jako jazyková soudnost (Kantova Urteilskraft) logicko-kritické analýzy. V současné době, analytická filozofie zahrnuje velmi široké spektrum, včetně několika interdisciplinárních problémů. Ale již v roce 1950 bylo přesvědčení, že analytická filosofie dosáhne
více nestranosti a obecně odhadované hodnoty logické přesnosti a "vtělené" jasnosti.
Tedy dnes víme že jak analytická tak kontinentální filosofie je dohledatelná ve svých předchůdkyních tedy německé filosofii, a dále v myšlenkám Descarta v 17. století, či konečně ve starověké řecké filozofii. Osobně s pohledem na tyto společné dějiny jsou podle mě jasně výrazné rozdíly mezi oběma školami ne vždy tak jasně identifikovatelné a vedou ke zmíněným sporům. Daleko jednodušeji tento rozdíl mezi směry vidí různě kovaní marxisté (Kant byl vyvrácen Hegelem a Hegel byl materialisticky kritizován Marxem a tím vyvrácen a s výsledkem evolučního vývoje v revoluci i jako možný konečný světonázor nastolen), kteří o tomto rozdělení díky separaci ve východním bloku Evropy nevěděli, či si ji po uvolnění a pádu rudého imperia nedoplnili. Cesta komunismu je slepá ulice v evropské racionalitě a je nutno se jí postavit. Ovšem jsou i myslitelé jako Američané Richard Rorty a Hubert Dreyfus kteří jsou přijímáni oběmi směry. Např.teze analytických filozofů vyslovená Wittgensteinem o jazyku, jako druhu hry, jejíž struktura se neustále mění, nalezla svá echa také v kontinentální filozofii. Problematiku útlaku a otroctví chce kontinentální filozofie řešit z hlediska jednotlivce tak i společnosti.V návaznosti na to je druhá otázka kontinentální filozofie přemýšlení o možnosti osvobození od útlaku. Toto myšlení má nařizovat, jak by se mohlo by dojít k volnosti. O to se zde neustale snaží autor stránek Radim Valenčík. Pro analýzu individuálních a společenských forem útlaku kontinentální filozofie či jejich vysvětlení používá někdy (heideggerovsky- hermeneutických metod} a po marxistisku (podle mě jako hřích bezstarostného mládí) i historické zločiny. Osobně si myslím, že neustálá historicky poukazovaná reprodukce útlaku nepřinese jeho utišení, či vymizení. Friedrich Nietzsche (1844 - 1900) razil koncepce genealogie (často v dějinách mýtizované) k analýze původu moci a ideologie, a zkoumal vývoj represivní tendence v západním myšlení. Ne každý je ochoten přijmout marxisty zneužité Hérakleitovo: "Smrt je dílem života" a vstoupit do stejné řeky.