Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Kolega zde stavi „ekonomii produktivni spotreby“ jako neco srovnatelneho (dokonce „vyraznejsiho“) nez prumyslova revoluce nejspise inspirovan prednaskami prof. Ivo Budila. Zni to efektne, ale v argumentaci se michaji ruzne roviny a nektere teze jsou jednoduse prestrelene.
Arthur Cecil Pigou: prebytek spotrebitele neni „spotreba jako investice“. V pasazi o Arthuru Cecilovi Pigouovi (1877–1959) dochazi k typickemu mateni pojmu. Prebytek spotrebitele je nastroj welfare economics (ekonomie blahobytu) pro mereni zmen blahobytu pri zmenach cen, dani, monopolu apod. – analyticky prostredek, nikoli „investicni teorie spotreby“. Pigou jej pouziva v ramci hodnoceni blahobytu, nikoli jako argument, ze „spotrebni prilezitosti jsou investicni prilezitosti“. Doporucoval bych autorovi stranek The Economics of Welfare (1920). Samozrejme lokalni vlastenecky text v teto reci myslim neexistuje.
Kdyz uz se ma Pigou uvadet jako predchudce, pak je fer rict to presne: Pigou skutecne pise o spotrebe, ktera je zaroven investici do produktivni kapacity cloveka (typicky vyziva, vzdelani, vycvik, pece o zdravi, zejmena u deti). To je legitimni linie -ovsem ne ekonomie produktivni spotreby. Ale to je jina kapitola nez prebytek spotrebitele. Spojit oboji do jedne genealogicke vety je prave ono michani hrusek a jablek.
Moje poznamka k tradici Cambridge: A. Pigou navazal na Alfreda Marshalla (1842–1924), po nemz prevzal katedru v Cambridge. Marshall pritom patril k ekonomum, kteri velmi jasne upozornovali na limity Marxovy konstrukce hodnoty a cen A.Marshall pritom ostre kritizoval nektere pilire Marxovy ekonomie, zejmena Marxovu pracovni teorii hodnoty (tj. upozornoval na jeji limity a na to, ze sama o sobe nevysvetluje cenotvorbu v realne ekonomice) vuci uceni Karla Heinricha Marxe (1818–1883).
„Novy dominantni sektor sluzeb“ je pravda – ale neni to revoluce teorie.
Dlouhodoby presun od zemedelstvi pres prumysl k sluzbam je ucebnicovy strukturální fakt popisovany desitky let. V klasicke linii strukturální transformace se uvadi prace Allana G. B. Fishera, Colina Clarka a take empiricke makro-prace Simona Kuznetse; v moderni podobe navazuji prehledy a modely strukturální zmeny (napr. Berthold Herrendorf, Richard Rogerson, Akos Valentinyi). Tvarit se, ze to „stara ekonomie neumi“, znamena ignorovat velkou cast standardni literatury o strukturální transformaci a sektorove skladbe ekonomiky.
Pozor na „mechaniku“ rustu sluzeb: William J. Baumol.
Rust vahy vzdelani, zdravotnictvi a care automaticky neznamena „novy motor rustu“. Cast je kompatibilni s tim, co William J. Baumol (1922–2017) popsal jako nakladovou nemoc: u personalne intenzivnich sluzeb roste relativni cena (mzdy konverguji k ostatnim sektorům), i kdyz produktivita neroste stejne rychle jako jinde. Vysledek: sektor muze „bobtnat“ v podilu na vydajich a HDP i bez toho, aby byl sam o sobe zdrojem neomezeneho produktivitniho skoku.
Nejslabsi me tvrzeni: „neomezeny rust nove kvality a zaroven setrny k prirode“.
To je extremne silna predikce. V ucebnici by vyzadovala explicitni model a testovatelne podminky (jak presne funguje vazba inovacniho potencialu, sluzeb a environmentální setrnosti; pres jaky kanal dochazi k absolutnimu snizovani zateze prirody pri rustu). Bez toho je to spis prani nez analyticky vysledek. Realny svet je podminen technologiemi, regulaci, cenami energii, strukturou spotreby a obchodem; „neomezene a setrne“ nelze prohlasit bez tvrdych predpokladu.
S usmevem „Ekonomika se vraci k cloveku“ je slogan, ne ekonomicky zaver.
To neni vysledek, ale normativni proklamace. Ekonomie je „o cloveku“ od zacatku: uzitek, blahobyt, preference, lidsky kapital, rozhodovani v case. Pokud ma byt prinos vedecky, musi stat na definicich, aparatu, predikcich a srovnani s existujici literaturou – ne na patosu o „privilegich“ a „predsudcich“ jako univerzalnim vysvetleni, proc se neco neprosazuje.
Moje shrnuti: Pokud jde o dukaz, ze „vznikla nova ekonomie“, pak to v teto podobe neobstoji. Pokud jde o pokus premenovat a spojit existujici proudy (welfare economics Arthura Cecila Pigoua, lidsky kapital Garyho S. Beckera, intertemporalni volbu a portfoliovy pohled u Miltona Friedmana) a pridat vlastni terminologii, pak je to mozna legitimni jako popularizace ci synteticky ramec. Ale ucebnice by mela rozlisovat mezi (i) tim, co uz mainstream umi a meri, (ii) tim, co je opravdu nova formalizace, a (iii) tim, co je POUZE hodnotovy manifest.