Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Moje reakce na text autora stranek k Myersonovi a soucasne globalni moci:
Autor stranek ve svem textu tvrdi, ze tam, kde jsou institucionani systemy a statni reprezentace “kontaminovany” propojenim struktur poziocniho investovani se strukturami vzajemneho kryti porusovani obecne prijatych zasad, neni mozne aplikovat Myersonovo reseni problematiky dodrzovani pravidel. Toto tvrzeni je ovsem v primo zasadnim rozporu s tim, co Myersonova teorie skutecne rika.
1. Myerson nenabizi recept pro “ciste” instituce
V interpretaci autora stranek se Myerson objevi jako nekdo, kdo ma jakousi normativni “metodu”, kterou lze pouzit jen tam, kde instituce nejsou “kontaminovane”. To ale neodpovida tomu, co mechanism design a Myersonovo dilo delaji.
Roger Myerson nepredklada navod: “udelejte X a akteri zacnou dodrzovat pravidla”. Misto toho:
chape instituce jako mechanismy – soubor pravidel, kdo co vi, jake zpravy muze posilat a jaky z toho plyne vysledek,
zkouma, za jakych podminek jsou pravidla incentivne kompatibilni – tedy kdy se akterum vyplati rikat pravdu a pravidla dodrzovat,
a ukazuje i pripady, kdy za danyh mocenskych a informacnich podminek zadne takove pravidlo (mechanismus) neexistuje.
Jinymi slovy: …teorie Rogera Myersona neni “resenim pro zdrave instituce”, ktere se zhrouti, jakmile jsou instituce zkorumpovane. Je to naopak nastroj, jak formane zachytit i korupci, klientelismus a vzajemne kryti porusovani norem jako soucast mechanismu – a ukazat, jake rovnovahy z toho nutne plynou.
2. “Kontaminace” neni duvod teorii zahodit, ale naopak ji pouzit
Autor stranek tvrdi, ze pri vysoke mire “kontaminace” uz neni mozne Myersonovo reseni aplikovat. Z hlediska mechanism designu je to presne naopak, soudruzi:
-jestlize existuji struktury “vzajemneho kryti”, znamena to, ze urcite skupiny akteru mohou:
• sdilet informace mimo formalni pravidla,
• koordinovat se na porusovani norem,
• ovlivnovat sankcni mechanismy ve vlastni prospech,
• to vse lze zapracovat primo do modelu jako:
• koalicni moznosti,
• asymetrii v informacich,
• asymetrii v pristupu ke sberu renty a k trestajicim nastrojum.
Podle me Myersonovsky receno: nejprve popiseme, kdo ma jakou moc, jake informace a jake moznosti se domlouvat “za zady” ostatnich – a pak se ptame, zda vubec existuje mechanismus, v nemz by bylo v rovnovaze vyplati se pravidla dodrzovat. Pokud takovy mechanismus neexistuje, neni to “selhani Myersonovy teorie”, ale diagnoza struktury moci.
Spravna formulace by tedy nebyla, ze “nelze aplikovat Myersonovo reseni”, nybrz neco v tomto duchu:
Za dane struktury moci a moznosti koalic lze s vyuzitim mechanism designu ukazat, ze neexistuje mechanismus, ktery by v rovnovaze vedl k dodrzovani obecne prijatych norem. Myersonuv analyticky aparat nam prave umoznuje formalne zachytit meze institucionani reformy v “kontaminovanem” systemu.
3.Pomylena etafora “soucasne globalni moci” neni totiz mozny hrac v myersonovskem modelu
Autor stranek dale mluvi o “soucasne globalni moci ve stadiu degenerace” a o “disparatnim hnuti odporu”. To muze byt publicisticky atraktivni, ale z hlediska Myersonovy teorie je to prilis neurcite. Je videt, ze si puvodce myslenky nedal ani tu bazalni praci s tim stanovit zakladni predpoklady….!
Mechanism design pracuje s:
-konkretnimi hraci (vlada, regulator, banky, korporace, volici, soudci…),
-jejich payoffy (co kazdy chce maximalizovat),
-a hlavne jejich strategiemi a informacemi.
“Soucasna globalni moc” neni jednoznacne definovany hrac, ale soubor ruznorodych akteru. Pokud chceme byt vuci Myersonovi ferovi, musime presne rici:
-kdo jsou akteri (napr. mezinarodni financni instituce, konkretni staty, jednotlive oligarchicke skupiny),
-jake maji moznosti konani - ve vztahu pro tvorbu strategie (ala reset Klause Schwaba, kterym se tu casto hrozi)
-jaky pristup k informacim a sankcnim nastrojum,
-a jake koalice mohou tvorit.
Teprve pak lze mluvit o aplikaci mechanism designu na “globalni moc”. Bez toho je Myerson v textu autora stranek spise jen autoritativni odkaz, ktery se hodne cte, ale neni skutecne pouzit. Pak vznika opravnena obava, ze jde zase o vytahovani fragmentu z praci Karla Marxe, nebo Rogera Myerson.