Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: O genezi myslenky a institucionálnim rozumu
Myslenky, jakmile jednou vzniknou, prochazeji dlouhym obdobim zrani a rodí se s obtizemi. Tento proces, jak na nej upozornuje stuttgartsky rodak Georg. W. F. Hegel, neni nahodny, ale odpovida dialektickemu pohybu byti, ktere se prostrednictvim negace postupne stava pojmem. „Das Wahre ist das Ganze“, pise Hegel v Phanomenologie des Geistes – a prave tento vyrok odhaluje, ze pravda se neukazuje v izolovanem faktu, ale v celistvem vyvoji, v procesu, v nemz se myslenka stava sama sebou. Zde autor stranek, ale podlehl vlastnimu blouzneni. Kdyz chceme porozumet podstate spolecenskych instituci, musime postupovat obdobne. Prvnim krokem teoretickeho spolecenskeho vedce je, jak rika G.W.F.Hegel, odhalit „das Wesen der Erscheinung“ – podstatu jevu, ktera je skryta pod jeho empirickou podobou. Tento ukon je „Negation der Negation“: jev musi projit poprenim svych zavadejicich svet­skych atributu, aby mohl byt pochopen jako struktura, ktera je izomorfni s hlubsi racionalitou. V tomto smyslu muze spolecensko-vedni teoretik odhalit, ze exoticky fenomen realneho sveta je pouze jinou modalitou znameho principu – a tim se v jeho vedomi uskuteccnuje „Erinnerung des Geistes“, tedy navrat ducha k sobe samemu prostrednictvim poznani.
Z tohoto pohledu lze rozlisit tri zakladni momenty geneze myslenky, jez odpovidaji hegelovske triade byti, nicoty a stani se:
Myšlenka jako zarodek (das reine Sein)
Vznik myslenky je okamzik ciste neurcitosti, potenciality bez obsahu. Tato faze odpovida Hegelovu „reinen Sein“, cistem byti, ktere se jeste nerozlizuje od nicoty. V ekonomickem kontextu je to stadium, kdy idea o institucich existuje pouze jako neurcita intuice o radu a koordinaci.
Negace a diferenciace (das Nichts / die Negation)
Myslenka vstupuje do konfliktu s realitou. Zde se zrodi nutnost odliseni, rozpoznani chyb, konfliktu a rozporu – dialekticky moment negace. Tato negace neni destruktivni, ale produktivni; je to krok, ktery promenuje pouhou ideu v formu. Hurwiczuv formalismus mechanism designu lze prave v tomto kroku chapat jako negativni moment: transformaci neurcite intuice o socialni koordinaci do presne definovane struktury pravidel.
Syntese a konkretni pojem (der Begriff)
Myslenka dosahuje konkretni podoby, stava se pojmem, ktery sjednocuje formu a obsah. V tomto stadiu se objevuje institucionalni rozum – der begriffene Geist, duch, ktery sam sebe pochopil ve svem objektivnim projevu. Schotterova teorie socialnich instituci, pokracovatele a spolupracovnika Leonida Hurwicze predstavuje prave tento moment syntese: snahu spojit formální racionalitu (Hurwicz, Arrow, Reiter) s genealogickym rozmerem socialniho byti.
Tento proces odhaluje, ze teorie mechanismu je pouze jednou z modalit rozumu v pohybu – Vernunft in Bewegung – a nikoli jeho dovrsenim. Z tohoto duvodu je omylem spojovat Karla Marxe s teorii mechanism designu. Marxova dialektika je genealogicka, zamerená na vznik forem v dejinach; Hurwiczova konstrukce je teleologicka, smerujici k optimalizaci dane struktury. Marx sleduje, jak se vztahy meni, Hurwicz navrhuje, jak by mely fungovat.
Zde je fatalni selhani, jak muze vyvstat ze zpackaneho jazyka, kterym je psan tento text.
Zbaveni jevu jeho zavadejicich empirickych atributu, jak o tom mluvi Hegel, je proto nezbytne i v moderni spolecenske vede. Bez tohoto kroku zustava teorie jen povrchnim popisem sveta (blouznenim ala rodak z Husince), nikoli jeho pochopenim. Teprve kdyz projdeme procesem Aufhebung – pozdvihnuti, zruseni a zachovani v jednom – muze spolecenska teorie odhalit strukturalni podobnosti mezi zdánlive odlisnymi jevy a tim dosahnout urovne, kde se empiricke prelina s racionalnim.
Takto pojata teorie spolecenskych instituci neni odtrzena od reality, ale predstavuje nutny prvni krok k jejimu hlubsimu pochopeni. Abstrakce, kterou tento pristup vyzaduje, neni uníkem z reality, ale jejim filosofickym zrcadlem. Jak rika Hegel: „Was vernuenftig ist, das ist wirklich; und was wirklich ist, das ist vernuenftig.“ Tato veta je vyzvou pro kazdeho socialne-vedniho teoretika: ukazat, ze racionalni forma, kterou teorie odhaluje, neni mimo svet, ale je jeho skrytou logikou.