Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Je smutne, ze AI nerozezna pozicni investovani od klasicke diskriminace a zastava k nemu tento umele, melky pristup.

ondrey: Je velice smutne, pozorovat touto reci rozumici se vlastence, svatoplukovske kazatele, kdy je evidentni, ze jejich nejlepsí plán neprezije kontakt s realitou. Jde o lidi, kteri vedí o ekonomii produktivnich spotreby a sluzeb velmi malo. Casto nemuseli, v existencni nouzi postupovat iterativně a postupně, tzn. po schodech úspechu ze dne na den, z hodiny na hodinu, s ohledem na cíl a ve stanoveném rámci. Jíst, spát, cyklus, opakovat - tato mantra platí pro produktivni spotrebu v modifikované podobe: strategizovat, provést, prezkoumat, opakovat. Ne, doba strelcu slovy agenta Blahy a válek bohuzel jeste neskoncila. Krome geopolitické nejistoty vsak nyní celíme neuveritelné technologické dynamice a vnitropolitickému napetí ve velké cásti západního světa. V ekonomice se zacínají projevovat následné prehnane náklady panicky odhadnutych klimatických zmen, migracní toky, které z medialni paniky vyplývají, jsou v tuto chvíli pravdepodobne za hranicí představivosti obycejnych vlastencu, kteri jsou soucástí stárnoucí, a tudíž méně produktivní populace.
V zime roku 1619 se mladý francouzský ucenec René Descartes uchýlil do samoty malého pokoje v Neuburgu na Dunaji. V mihotavém svetle svícek zacal psát své "Meditace, Meditace o první filosofii. Meditationes de prima philosophia, 1641 ". Byl odhodlán zpochybnit vse, co kdy povazoval za pravdivé. Jeho mysl, vybrousená léty matematického myslení, hledala neotresitelný základ poznání. Descartův pohled na svet byl charakteristický pro vznikající mechanistickou filozofii jeho doby. Viděl vesmír jako obrovský hodinový mechanismus, kde kazdý jev lze vysvetlit prícinou a následkem, kazdý pohyb je predvídatelný jako pohyb ozubeného kolecka. Nyní vsak zpochybnil i tento základní predpoklad. Pochyboval o spolehlivosti svých smyslů, dokonce i o jistote matematických pravd. V temných nocních hodinách ho trápila myslenka, ze vsechna jeho presvedcení mohou být dílem klamného démona. Z hlubin techto radikálních pochybností se vsak nakonec vynorila neotresitelná jistota: "Cogito, ergo sum." A tak se stalo. Myslím, tedy jsem. V tomto okamziku uvedomení nasel Descartes Archimédův bod, z nehoz mohl prestavet svet poznání. Jeho "Meditace o první filosofii" se mely stát zlomovým bodem v dejinách západního myslení. Polozily základy karteziánského dualismu, prísného oddelení mysli a hmoty, které melo charakterizovat filozofické a vedecké myslení po celá další staletí. Descartův mechanistický pohled na svet, jeho metoda systematického pochybování a důraz na rozum jako zdroj poznání predznamenaly novou éru. Stál na pomezí stredovekého myslení (které je viditelne v chovani vetsiny soucasnych, touto reci komunikujicich vlastencu) a moderní vedy, byl průkopníkem, který pripravil půdu pro osvícenství. Descartes svým mechanistickým pohledem na svet oddeloval mysl a hmotu. To vedlo k tomu, ze lidé v organizacích byli vnímáni pouze jako nástroje. Jiz nekolik let si konecne, narozdil od vlastencu, casto s plnymi, obeznimi brichy, uvedomujeme, jak touto dehumanizací vsichni trpíme. Situace se vsak mení jen velmi pomalu, protoze vetsina modelů stále vychází z Descarta. Svet by byl samozrejme mnohem jednodussí, kdyby mel Descartes a jeho soucasníci pravdu. Vse by bylo tak jasné, kdyby instituce a skupiny kooperujici byly jednoduse obrími hodinami, v nichz by vsechny cásti byly vzájemně propojeny a sledovaly deterministický chod. Mohli bychom tento hodinový strojek rozebrat, pochopit jeho cásti a skutecne predvídat budoucnost, jak se o to autor stranek pokousi. Plánování by se stalo skutecností, jak jsem uvedl nejlepsí plán by prezil kontakt s realitou! Soudruzsky názor, ze po kazdé akci následuje predvídatelná reakce, se ustálil v mnoha oblastech naseho života. Namlouvá nám, ze máme archimédovský bod: Pokud máme jen správnou páku, treba pozicniho investovani, můzeme roztocit svet a ovládat hodinový strojek. Myslitelé jako Nietzsche nebo Adorno i samotné prírodní vedy nás vsak na pocátku 20. století poucily, ze svet vůbec nefunguje jako hodinový strojek. Descartův a Newtonův pohled na svet je pouze heideggerovým fenoménem, zvlástním prípadem mezi zákony. Neexistuje zádný skutečný determinismus, zádná kauzální predurcenost, práve naopak. Díky würzburgskemu rodaku Werneru Heisenbergovi to narozdil od vetsiny vlastencu rozumici teto reci víme: Pozorovatel ovlivnuje to, co pozoruje! Kazdý, kdo predpokládá, ze svetlo se skládá z cástic, nalezne cástice. Kazdý, kdo se domnívá, ze svetlo je vlnení, zjistí, ze svetlo se skládá z vlnení různých barev. A je to jeste bláznivejsí: Kazdý, kdo urcí polohu cástice, uz nedokáže říct, KAM se cástice pohybuje, a kazdý, kdo zná její smer a rychlost, uz polohu nenajde. Tyto základní fyzikální poznatky daly později vzniknout teorii systémů a mechanismů, která s predstavou sveta jako hodinového stroje rychle skoncovala. Místo toho je vse propojeno se vsím ostatním: Cásti systému mohou definovat svůj význam v systému pouze a výhradne prostrednictvím svého bytí (heideggerovske Sein im Kontext) v kontextu systému. V tomto obraze se vztahy mezi cástmi systému stávají důlezitejsími nez cásti samotné a rychle se ukazuje, ze jiz neexistuje "páka pozicniho investovani ", jejímz cílem by bylo získat od systému jasnou a jednoznacne definovanou reakci. Systém spíse na páku nejak zareaguje - v nejlepším prípade podle ocekávání, ale ve vetsině prípadů bude reakce jiná. Reakci systému na impuls, zásah, lze pouze odhadnout. Extrémní výpocetní výkon lze dnes skutecne vyuzít k predpovedi toho či onoho stavu systému na krátkou dobu, ale ne s jistotou, pouze s urcitou pravděpodobností. Tyto predpovedi lze vylepsit dalsím modelováním, ale nikdy nebudou schopny urcit, jak se systém BUDE skutecne chovat. Nejlepsím príkladem je predpoved pocasí: ve srovnání se 70. lety 20. století se nyní zdá být presná, ale nikdy není presná. V tomto pojetí již nelze pozicni investovani chápat jako mechanickou páku, která se ve spolecnosti pouzije a zmení tak nastavené krivky, které prinesou pozadovaný výsledek. Ze systémového hlediska je pozicni investovani tekute a neustále se mení: V závislosti na tom, kdo ho pozoruje, se pozicni investovani ukazuje v jiném svetle. Vzhledem k tomu, ze vztahy v systémech jsou důlezitejsí nez jednotlivé cásti systému, bude muset i pozicni investovani reagovat na tyto vztahy. Pozicni investovani je proto účinne, kdyz pracuje spíse se vztahy nez s jednotlivymi hraci (autor stranek je neurcite nazyva kaskadami). Systémové myslení vsak jde jeste dál. Pokud pozorovatel jiz samotným pozorováním ovlivnuje systém, pak je pozorování jiz zásahem a nelze jej jiz považovat za neutrální, pozorovatel se bude chtit racionalne ucastnit vyhod plynoucich z pozicniho investovani. Proto musí kazdé pozorování nejprve odhalit svůj vlastní poznávací zájem, protoze ten jiz urcuje, jak se bude mechanismus pozicniho investovani chovat. Prakticky receno: "Na co zameríte svou pozornost, toho se vám dostane více." To je motto, které vlastenci úplne postradaji. Instituce, hraci ve spolecne akci, rodiny nebo organizace vzdy prinásejí to, na co je zamerena pozornost. To lze výborne pozorovat, kdyz instituce, obchodni spolecnost, dvojice hracu ve spolecne akci zahaji program kvality: Najednou se najde více chyb a i pozicni investovani. Více chyb se v instituci, spolecnosti, spolecne akci hracu, ve které je mozná otevrená diskuse o chybách, nez ve spolecnosti, ve které to není "dovoleno" (. Pozorování nevytvorilo chyby, soudruzi) - ne, nyní je lze pojmenovat a jiz se nezakrývají a bez nich lze vytvaret produktivni spotrebu a sluzby.