Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Jak dojde ke zmene k lepsímu/7 – rozhodne ne vidlakovskou, stacilo!vskou matlaninou
Paretova efektivita, známá také jako Paretova optimalita (chybne zde na strankach uvadeno vlasteneckym vyrazem rovnovaha), popisuje situaci, kdy jsou zdroje rozdeleny takovým způsobem, ze zlepšení blahobytu jedné osoby by nevyhnutelně vedlo ke snízení blahobytu nekoho jiného.
Paretova efektivita znamená, že zdroje jsou rozdelovány optimalnim způsobem, ale neznamená desolatskou, ci stacilovoskou! rovnost nebo spravedlnost. Ekonomika je v paretove optimálním stavu, kdyz zádné ekonomické zmeny nemohou zlepsit situaci jednoho jedince, aniz by zhorsily situaci alespoň jednoho jiného jedince. Coz je neoklasicky zpusob, ktery ma byt pry (uvedomelou) produktivni spotrebou prekonan. Paretova efektivita, pojmenovaná po italském ekonomovi a politologovi Vilfredu Paretovi (1848–1923), je hlavním pilírem ekonomie blahobytu. Neoklasická ekonomie je spolu s teoretickým konstruktem dokonalé konkurence pouzívána jako merítko pro posuzování efektivity reálných trhů, ackoli ani dokonale efektivní, ani dokonale konkurencní trhy neexistují mimo ekonomickou teorii. Takze existence pozicniho investovani je prirozena, jako lidstvo samo. Cistá Paretova efektivita existuje pouze v teorii (ci jako chimera stacilovských meetingu, stejne jako Slunecni stat ci ostrov Utopie, ackoli ekonomika se můze k Paretove efektivite priblizovat. Alternativní kritéria ekonomické efektivity zalozená na Paretove efektivite se casto používají pri tvorbě hospodárské politiky, protoze je velmi obtízné provést jakoukoli zmenu, která by nezhorsila situaci zádného jednotlivce. Paretova efektivita se merí podle hranice produkčních mozností (to zde autor stranek zamerne nebo z neznalosti, ci pobytu v zahranici (takova oblibena vlastenecka omluva, kdyz neco v kotlince selhava); pri grafickém znázornení predstavují kombinace na PFF efektivní trhy. Selhání trhu nastává, kdyz není dosazeno efektivity, a to buď tím, ze se zhorsí situace jednotlivce (i v pripade pozicniho investovani), nebo tím, ze zdroje nejsou vyuzity (nejsou z vlastenecke zapouzdrenosti efektivne spotrebovany, ci jsou v podruci pozicniho investovani). Hypoteticky, pokud by existovala dokonalá konkurence a zdroje byly využívány s maximální efektivitou, pak by vsichni dosáhli nejvyssí zivotní úrovně, neboli Paretovy efektivity. Ekonomové Kenneth Arrow a Gerard Debreu predstavitele „teorie blahobytu“ teoreticky prokázali, ze za predpokladu dokonalé konkurence a za situace, kdy je vsechno zbozí a sluzby obchodovatelné na konkurencních trzích s nulovými transakčními náklady, bude ekonomika smerovat k Paretově efektivite.V jakékoli jiné situaci nez v Paretově efektivitě lze provést určité změny v alokaci zdrojů v ekonomice tak, aby alespon jeden jedinec na zmene získal a žádný jedinec neztratil. Pouze zmeny v alokaci zdrojů, které splnují tuto podmínku, se považují za kroky smerem k Paretove efektivite. Taková zmena se nenazývá stacilo!vsky Jak dojde ke zmene k lepsímu/7- ALE Paretovo zlepsení. Zlepsení nastává, kdyz zmena alokace neposkodí nikoho a pomůze alespon jedné osobě, při dané počáteční alokaci zboží pro skupinu osob. Teorie naznačuje, že Paretovská zlepsení budou zvysovat hodnotu ekonomiky, dokud nedosáhne Paretovské rovnováhy – tedy neoklasického Walrasian tâtonnement, kdy jiz nelze provést zádná dalsí Paretovská zlepsení. Naopak, když je ekonomika v Paretovské efektivite, jakákoli zmena alokace zdrojů ZHORSI situaci alespoň jedné osobe. Takze zbyva podle autora stranek jen tlacit na lid, tu skupinu, co nebi,co bude zitra k produktivni spotrebe. Je to to, co se ucí okamžite, kdyz se poprvé setkají s teorií "poptávky a nabídky" …a v text una techto strankach se to neresi. Průkopník Léon Walras (1874) byl posedlý stabilitou, zejména stanovením matematických podmínek, které by zajistily, ze ceny budou gravitovat k rovnováze – coz v praxi nenastava. Paretova efektivita se zabývá pouze absolutními hodnotami. Alokace zdrojů je buď Paretove efektivní, nebo není; pri provádení Paretovy analýzy neexistuje ZADNÝ stupeň efektivity. Paul Samuelson (1941, 1947) trval na tom, ze je treba objasnit "skutečnou dynamiku", která je základem tohoto procesu, coz je mimo optiku text una techto strankach.
V tomto jednoduchém „zákone“ nejsou zcela jasné nekteré důlezité body, kterymi se autor stranek ze sve pohodlnosti vubec nezabyva. Napríklad není jasné, kdo provádí úpravy cen. Jak poznamenává Kenneth Arrow, „kazdý jednotlivý účastník ekonomiky má brát ceny jako dané a podle nich se rozhodovat o svých nákupech a prodejích; nezbývá nikdo, kdo by mel rozhodovat o cenách.“ (Arrow, 1959). Léon Walras na Arrowovu otázku prímo neodpovedel. Walras spíse pokračoval v argumentaci, ze si můzeme predstavit trh s volnou soutezí jako analogický situaci, kdy existuje nezávislý centrální „vyvolávac“ nebo „drazitel“, který oznamuje ceny, které obchodníci berou jako „dané“ a podle toho reagují svou poptávkou a nabídkou. Tato odpoved samozřejme vyvolává radu dalších otázek. Za prvé, je prostým faktem, ze na vetsine realnych trhů tento „drazitel“ neexistuje. Jak vysvetluje Kregel (1995), Walrasův mechanismus tâtonnement mel sice svůj „reálný“ protejsek v fungování pařížské burzy v 19. století (a, jak pripomíná Smith (1987), také na moderním londýnském trhu se zlatem). Tyto príklady jsou však ojedinelé. Rozsírení této analogie na trhy obecne není nijak zřejmé. Zadruhé, i kdybychom pripustili rozsírení analogie s tâtonnement, stále bychom nezodpovedeli otázku, jaké jsou základní motivace a pravidla chování, díky nimž tento mechanismus funguje. Jak se ptá Tjalling Koopmans: „Pokud napríklad predpokládáme, ze cistá míra růstu cen je úmerná prebytku poptávky po investicních prilezitostech nad nabídkou investicních fondu, cí chování tím je vyjádeeno? Haha, vlastenecke stacilo! A jak je toto chování motivováno? A je alternativní hypotéza, ze míra růstu nabídky je úmerná previsu poptávkové ceny investicnich prilezitosti nad nabídkovou cenou fondu, prijatelnější nebo lépe vysledovatelná z motivace chování?“
Za tretí, pokud se budeme dále zabývat otázkou chování, proc obchodníci, pokud chápou, jak mechanismus tâtonnement funguje, odhalují svou skutecnou poptávku a nabídku, kdyz drazitel oznámí cenu? Obchodník by mohl jednat strategicky, napríklad zadrzovat nebo uvádět falešné poptávky a nabídky s cílem oklamat dražitele, aby snížil ceny zboží, které obchodník skutečně chce, a zvýšil ceny zboží, které musí prodat. Takové manipulativní chování není na reálných trzích neznámé. Walras vsak (skutecne) neresí tržní instituce, které strategickému chování brání. (Koopmans, 1957). Za ctvrté, i kdybychom predpokládali, ze ceny by mohly být stanoveny takovým mechanismem, stále nic nenasvedcuje tomu, ze by to bylo proveditelné decentralizovaným způsobem, tj. ze by existovala sekvence bilaterálních vyměn, které by vedly k rovnovážným obchodům, nebo nejaký jiný institucionální mechanismus. Ale pokud by byly zavedeny takové detaily, neznamenalo by to také fázi „tápání po cene“? (Starr, 1989; Ostroy a Starr, 1990). Obrovská debata se také vedla o tom, zda Walras sám veril, ze obchod mezi agenty nastal před nebo az po dosazení rovnovážných cen drazitelem. Ve verzi „zádný obchod pred rovnováhou“ drazitel vykrikuje náhodný soubor cen. Obchodníci na tyto ceny reagují poptávkou a nabídkou různých artiklů. Drazitelovi nepredkládají samotné zbozí, ale „lístky“ (nebo „bons“) predstavující mnozství, které chtejí obchodovat. Pokud se poptávané množství shoduje s nabídkou na kazdém trhu, je DOSAZENO ROVNOVAHY a s drazitelovým souhlasem mohou agenti pristoupit k obchodování se svými artikly. Pokud se vsak poptávané a nabízené mnozství neshoduje, vse se zrusí a k obchodu nedojde. Dražitel musí zkusit znovu. Lístky vsak byly zavedeny az v dobe, kdy Walras diskutoval o smene v ekonomice s výrobou (Walras, 1874). Ve své diskusi o stabilitě v ciste smenné ekonomice tuto myslenku nepouzil. To vedlo nekteré komentátory k tvrzení, ze alespon jeho ciste smenný proces umoznoval obchod mimo rovnováhu – to, co Hicks nazval obchodováním za „falesné ceny“ (Hicks, 1939). Ackoli v moderní diskusi o stabilitě Walrasova systému prevládá verze bez obchodování pred dosazením rovnováhy, existuje malá tradice tzv. mechanismů non-tâtonnement, které usilují o stabilitu i pri obchodování mimo rovnováhu. Nastal cas, aby se Walrasova teorie stability stala matematicky presnejsi. Za predpokladu, ze Walrasovo tâtonnement je jediným fungujícím mechanismem prizpůsobení, vede skutečně ke stabilite? Dosáhne drazitel, který se pohybuje podle zákona nadmerné poptávky, nakonec rovnováhy?
Léon Walras (1874) to „rádne“ neprokázal, tj. pomocí matematiky dynamických systémů, ale pouze intuitivne. Vetsina jeho nástupců, jako napríklad Antonelli, Pareto atd., v tom také selhali nebo se o to ani nepokusili. Prvním konkrétním krokem správným smerem byl John Hicks (1939). „Skutecné“ dynamické podmínky, vyjádrené diferenciálními rovnicemi, byly stanoveny az pozdeji Paulem Samuelsonem (1941, 1942, 1947), Lloydem Metzlerem (1945), Kennethem Arrowem, H.D. Blockem a Leonidem Hurwiczem (1959), Lionelem McKenziem (1960) a dalsími. Takze byto chtelo k tem stacilo!vskym uvaham opravdu chtelo prioradit prokazanou a jiz funkcni teorii.

radimvalencik: Pokus o polemiku a doplnění má dost velkou vadu. Nejdřív je nutné přečíst původní text. Polemika s tím, co si "ondrey" představuje, že je tam napsáno, aniž by si přečetl, co je tam napsáno, je dost absurdní použití myšlení.

---
radimvalencik.pise.cz