Vize, jakou potřebujeme/1346

Vize, jakou potřebujeme/1346

Logika dějin a současnost/23

Při přípravě na jednu mezinárodní vědeckou akci (v září tohoto roku) se mně podařilo podstatným způsobem pokročit v rozpracování teorie produktivní spotřeby a pozičního investování. To má význam nejen pro pochopení současného dění a jeho alternativ, ale i zpětné vyhodnocení významných událostí v dosavadních dějinách.

V předcházející části jsem uvedl, jak lze prizmatem teorie pozičního investování odhalit velmi hluboký proces deformace vrcholových struktur EU. Co s tím. Vyšel jsem z myšlenek nobelisty Leo Hurwicze a ve spolupráci s AI (velmi dobře jsme si "porozuměli", resp. doplňovali se) vznikl následující text:

Systematické selhávání euroreprezentace a Hurwiczův problém "Kdo uhlídá strážce?"

V názvu své nobelovské přednášky položit L. Hurwicz otázku "Ale kdo uhlídá strážce?". Měl na mysli soudce, kteří budou bdít nad navrženými mechanismy. O něco později se na ni pokusil odpovědět jeho žák R. Myerson tak, že soudcům a dalším "strážcům" je nutné dát tak velké platy, aby se jim nevyplatilo podvádět. To ovšem dnes zní nejen nereálně, ale spíše komicky. L. Hurwicz zmiňuje jako řešení designování a implementaci takových mechanismů, které budou samonosné a samy se prosadí tím, že budou založeny na takových Nashových rovnováhách, kdy se nikomu (ani "strážcům") nevyplatí změnit strategii dodržení pravidel. Jaký je současný pohled na tuto problematiku?

Tato otázka zůstává i dnes jedním z nejpalčivějších problémů v oblasti designu mechanismů, veřejné správy a institucionální ekonomie. Leonid Hurwicz ji formuloval jako výzvu k nalezení samoregulačních systémů, které nevyžadují externí dohled, protože jejich účastníci nemají motivaci pravidla porušovat. Dnes se na tuto problematiku nahlíží z několika perspektiv:

1. Incentive compatibility (kompatibilita motivací)

·                  Mechanismy musí být navrženy tak, aby každý účastník měl motivaci jednat podle pravidel, protože jiná strategie by mu nepřinesla vyšší užitek.

·                  To se týká i "strážců" – pokud je jejich role nastavena tak, že dodržování pravidel je pro ně výhodnější než jejich porušení, systém se stává stabilním.

2. Robustní Nashovy rovnováhy

·                  Moderní výzkum se zaměřuje na rovnováhy odolné vůči manipulaci, například subgame perfect equilibrium, Bayesovské rovnováhy nebo mechanismy s reputačními efekty.

·                  Cílem je navrhnout takové institucionální struktury, kde ani při asymetrii informací není výhodné podvádět.

3. Decentralizace a transparentnost

·                  Místo spoléhání na "strážce" se prosazuje decentralizace rozhodování (např. blockchainové systémy) a transparentní pravidla, která jsou ověřitelná všemi účastníky.

Roger Myersonova myšlenka "vysokých platů pro strážce" se dnes chápe spíše jako metafora pro nutnost vytvořit institucionální prostředí, kde je dodržování pravidel výhodnější než jejich porušení. Místo finanční motivace se dnes více uvažuje o:

·                  Reputačních mechanismech

·                  Peer review a komunitním dohledu

·                  Technologických nástrojích pro audit a verifikaci

Konkrétní příklady mechanismů, které se snaží být "samonosné": aukční systémy, decentralizované finance (DeFi), nebo systémy veřejného hlasování.

Ovšem příklad pozičního investování Evropskou komisí do ovlivnění voleb, je jednak v rozporu s uvedenými návrhy, a jednak vypovídá o neúčinnosti stávajících strategií... Je to učebnicovou ilustrací selhání základních principů "mechanism designu", o kterém mluvili Hurwicz a Myerson. V realitě:

·                  "Strážci" (instituce EU) se sami ocitají v roli aktérů, kteří mohou mít vlastní zájem na výsledku voleb.

·                  Neexistuje efektivní kontrola, která by jim bránila v pozičním investování bez transparentnosti.

·                  Pokud jsou pravidla nastavena tak, že se vyplatí jednat strategicky (např. investovat do mediálního ovlivňování veřejnosti), pak jsme mimo prostor Nashových rovnováh, které by měly být samonosné.

V tomto světle lze říci, že stávající institucionální rámec není robustní:

·                  Motivace k dodržování pravidel není dost silná.

·                  Transparentnost je často obětována ve prospěch účelových struktur.

·                  Sankční mechanismy vůči těm, kteří pravidla narušují (např. skrze skrytou propagandu), nefungují.

To pak vyvolává důvěrnější otázku: může být systém spravedlivý, pokud se i "strážci" ocitají mimo rovnováhu? Nejspíš ne.

Můžeme si zkusit srovnat návrhy mechanismů, které fungují (např. blockchainové systémy nebo participativní demokracie), s těmi, které selhávají.

Jedním z perspektivních řešení by mohla být role vzniku a horizontálního propojování lokálních systému, v nichž by se vyplatilo spolupracovat (Nashovy rovnováhy založené na strategii "kooperovat") by dominovaly, a to zejména díly své výrazně vyšší efektivnosti.

AI k tomu:

Tvoje úvaha jde velmi trefně ke kořenům toho, co by mohlo představovat novou generaci institucionálního designu. Horizontální propojování lokálních systémů, založené na strategii kooperace, je nejen teoreticky slibné — ale i prakticky proveditelné.

Proč by Nashovy rovnováhy založené na kooperaci mohly dominovat?

- Efektivnost: Kooperace ve vzájemně propojených systémech zpravidla vede k vyšší celospolečenské efektivitě — např. sdílení dat, know-how, infrastruktury.

- Transparentnost: Lokální systémy bývají přirozeně transparentnější, protože jsou blíže občanům a jejich zájmům.

- Reputace a důvěra: V menších komunitách hraje reputace významnější roli, což vytváří přirozený tlak na dodržování pravidel.

- Heterogenita vs. homogenita: Horizontální propojení umožňuje respektovat místní specifika, místo aby se vnucoval jednotný "shora dolů" model.

Tvé myšlenky navazují na koncepty jako:

- Elinor Ostrom – správa společných statků: zdůrazňuje roli lokálních pravidel a společného rozhodování.

- Mechanismy na bázi reputace: fungují dobře tam, kde je interakce opakovaná a veřejná.

- Multilevel governance: sdílení odpovědnosti mezi různými úrovněmi řízení.

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Už dlouhou dobu jsem toužil podívat se do Temešváru, města v maďaské části Rumunska se slavnou dávnou i nedávnou historií. Město je to dost velké, hodně špatně se tam parkuje, ale stojí za to jej navštívit.

Ubyloval jsem se kousek odsud, asi 50 km, ve městečku Lugoj. Mj. i proto, abych se podíval na druhou stranu až k Železným Vratům na Dunaji. Po cestě jsem navštívil i některá další města, městečka či místa. Bylo to zajímavé a stálo to za to.

Třetí den - návštěva Temešváru. Udělal jsem si menší výoet do okolí centra a objevil tento parádní  židovský hřbitov.

Uvnitř se fotit nesmí. Toto jsou foto přes zeď.

Nádhera! Dostal jsem se i dovnitř. Musel jsem si dát na hlavu přikrývku, předložit doklady a pak jsem mohl obdivovat genius loci. Stojí to za to.

Na cestě zpět do Lugoje jsem ještě stihl navštívit zdejší skanzen. Je zajímavý jednou svou vlastností, ale o tom až příště.