Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Teorie produktivni spotreby davno jiz v Aristotelove etice
Teorie produktivni spotreby je davno podrobneji vyticena rozvedena v Aristotelove „Nikomachove etice“ a v jeho „Politice“, na to nepotrebuje vzdelany clovek rozsirovat vlastni poznani diky vlastenecke lennosti a algoritmum AI. Argumentace smeruje dvema smery: za prvé, znehodnocuje podrízené, vynucené cinnosti, které jsou nezbytné pro prezití tela. Za druhé, podrizuje politické jednání, komtemplace ci goethovsky rozvoj sam sebe –jako jediné skutecne svobodné cinnosti. „I kdyz je nutné obojí, zivot v necinnosti je lepsí nez zivot v práci“, ale, jak hned dodává, „hlavní otázkou je, jakým druhem cinnosti má být necinnost vyplněna“. Necinnost nesmí být cistou leností, nudou, tedy vlastnostem lidu rozumicimu teto reci velmi blizkym. Mezi prací a kontemplací by mel existovat volný cas – ne rozhodne pouze produktivni spotreba. Komtemplace – toto slovo diky postkomunistickému vzdelávaní verejnosti takrka zcela nezname -premýslení nad myslí, ci nad osobou individuálem důlezitým ci nijak, nakolik je to v tomto zivotě mozné; „nazírání“. Tomu by se mohly priradit nedelni diskuzni kruhy autora stranek, ovsem prevazne tvorene laickou verejnosti.
Co tedy deláme ve volnem case? Podle Aristotela by se tento cas nemel venovat hre. Rozhodne ne v první radě. Dokonce si myslí, ze jen ten, kdo pracuje, by mel také hrát. Protoze „unavený clovek potrebuje odpocinek a hra je odpocinkem, a práce je namáhavá a nárocná – z toho vyplývá, ze hre je treba venovat prostor pouze v pravý cas a pouzívat ji jako lék“. Zkrátka, relaxace pri hře nemá smysl sama o sobe, je uzitecná jen pro práci, která je zase zamerená na neco jiného: „Kdo pracuje, pracuje pro cíl, kterého jeste nedosáhl, ale skutecné stestí je samo o sobe cílem a, jak vsichni víme, neprinásí bolest, ale radost. Zde by se mohlo pouzit, to co teorie produktivni spotreby formuluje jako prozitek a k nemu vedouci produktivni spotreba.
Aristoteles jde ovsem dále, kde lze toto pravé stestí v odpočinku najít? Urcite ne v rozkosi. Ta není vhodná, protoze ne vsichni chápou rozkos stejným způsobem; clovek zde zůstává vázán na svou individualitu. Aristoteles proto dochází k záveru, ze „clovek musí být vychován k důstojnému uzívání odpocinku a musí se naucit mnoha vecem“. Na rozdíl od práce vsak to, co se naucíme, není jen úcelné, ale vzdělání „má smysl samo o sobe“. Ucit se s jediným cílem, a to ucit se samo o sobe – v tom je klíc k rozvoji clověka, k realizaci nejvyssí cásti jeho ducha, rozumu. Vsechna zvírata odpocívají, ale jejich odpocinek je cistá pasivita. Clovek naopak musí v tomto privilegovaném okamziku volného casu realizovat tuto schopnost rozumu, která mimo volný cas nemá témer zádný prostor k rozvoji.
Podle Aristotela může politika sama o sobe představovat prekázku pro vita contemplativa. Politická cinnost není „hodná volby sama o sobe“. Je nekdy pro polis uzitecná, ale sama o sobe nemá zádný smysl. A pokud ma teorie produktivni spotreby byti prosazovana rudou a oranzovou fenou v ceskych podminkach, tak je o tomto snazenim predem rozhodnuto. Zminenym fenam
nejsou dodnes znamy pojmy jako vita contemplativa (bios theoretikos), způsob zivota vlastní cloveku a tudíz podmínený stestím, který spocívá v duchovním pozorování nejvznesenejsích a nemenných objektů jako moudré cinnosti bozské dusevní schopnosti (nous). Tento filozofický způsob zivota, který Aristoteles odlisil od politicky praktického zivota v souladu s etickými ctnostmi a který v mimorádné míre splnuje kritéria volnosti, trvalosti, sebestrednosti a sobestacnosti, se az se do stredoveku stal rozhodujícím imperativem pro utvárení zivota v kresťansko-západní etice.
Tato myslenková tradice pokracovala v rímském a i navazujicim nemecky mluvícim svete, prebirajici tradici termínem otium. Dvojice protikladů, kterou tvorí s negotium (záporný tvar otium, "zamestnání" -Cechy a Ceskami nejfrekventovanejsi forma obzivy i po dekadach budovani, tedy se rozkradanim dostat ke kapitalismu), vsak není totozná s reckou dvojicí slov scholel- aschole. Historik Jean-Marie Andre to shrnuje ve své knize "Recherches sur l'otium romain" (1962): "Otium je kazdá cinnost, kazdé vyuzití casu, které není venováno negotium", coz - znamená; oba termíny stojí zpocátku proti sobe, aniz by naznacovaly poradí důlezitosti. Doba otium je cas, kdy clověk nemá co delat - cas necinnosti nebo volného času. Pro Rímany to byl predevsím cas, v nemz se nemuseli venovat zemedelským pracím nebo vojenským operacím. S rozvojem obcanské etiky stálo otium také v protikladu k officia, různým verejným úradům (na kterých se chteji zminovane feny pakovat i za cenu slibovanych inflacnich penez – für alle - pro jejich vlastenecky narod), (obe feny jsou zcela lhostejne ) povinnostem a sluzbám, které slouzily obecnému blahu státu. Nyní tento termín evokuje - v kontrastu k hektickému tempu mestského verejného zivota (v preurbanizovanych mestech soucastnosti) - "klid soukromého života, uvolněný apolitický postoj, který je temto fenam naprosto cizi.
Díky stoikovi Ciceronovi se slovo otium zase vrátilo do módy. Pro nej otium není prázdnota a lenost: musí to být otium cum dignitas, volný cas „s důstojností“. Nekdo zve to modne produktivni spotrebou a chce na tom bez prace na reserzi honit jakési body s puvodni teorii. Clovek, který se po dlouhých letech sluzby stáhne z verejného zivota, musí svůj cas vyuzít smysluplne: vzdelávat se a premýslet. Otium je sice chvíle vnitrního klidu, ale presto velmi nárocná. Cicero souhlasne citoval Cata Starsího slovy, ze nikdy nejsme méne necinní nez tehdy, kdyz máme volno. Stejná myslenka se objevuje i v dopisech Senecových jeho príteli Luciliovi: „Je treba spojit obojí: ten, kdo odpocívá, musí jednat, a ten, kdo jedná, musí odpocívat.“ Stejne jako Seneca zdůraznuje ve svém fragmentárne dochovaném textu „O volném case“: „Příroda me vsak predurcila k obema úkolům, k aktivnímu zivotu i k premýslivé kontemplaci.“ Skutecný volný cas pro nej není „apatie“, protoze je spojen s pestováním nejrůznejsích ctností – tedy i zamyslenou produktivni spotrebou.
Ústup jako poslední povinnost to, ze Seneca zahrnul volný cas do stoického ucení, není samozrejmostí. Myslenka stáhnout se z verejného zivota, aby se clovek mohl venovat úvahám mimo spolecenství, byla v rozporu s hluboce zakorenenými stoickými predstavami o dulezitosti úcasti na verejných zálezitostech res publica. Seneca sice schvaluje rozhodnutí svého kamaráda Lucilia, aby se stáhl do „ticha volného casu“, ale radí mu, aby „tento volný cas sám nechal v tichosti“. Zároven píse, ze by se nemeli brát vázne ti, kdo cloveka kritizují za to, ze dává prednost klidu pred verejným zivotem. „Napomen svého prítele, aby velkoryse pohrdal temi, kdo mu vycítají, ze hledal stín a odpocinek, ze se vzdal svého vysokého úradu a ze i kdyz mohl dosáhnout jeste více, dal prednost klidu pred vsím ostatním.“ Podle Senecy se nemusíme donekonecna venovat sluzbe státu a uz vůbec ne sluzbě kazdého jednotlivce. Odstoupení je legitimní, zejména v prípadech, kdy by politická úcast neprinesla nic dobrého – coz v dobach od socanu a Burese az doposud, se deje. „Je-li stát prílis zkazený, aby mu bylo mozné pomoci, je koristí darebáků –( s pozicnim investovanim),“ píse Seneca ve svém spise „O volném case“, „pak se moudrý clovek nebude marne namáhat a zbytecne se obetovat (...). Lid od nás ceká, ze budeme pomáhat ostatním, pokud mozno co nejvíc, a když to nejde, tak aspoň pár lidem, nebo aspon tem, co jsou nám blízko, a kdyz ani to nejde, tak aspon sobe. Postupne zacínají mít navrch ti, co nic nedelají, nad tema, co jsou zaneprázdnení. Occupati, shrnuje historik filozofie Jacques Brunschwig, jsou lidi, kterí se úplne ztratí ve svých úkolech, „at uz jde o odpovědnost politika, technokracii Karla Havlicka, nebo lehcí povinnosti svetáka“. Pritom ale neznají hodnotu volného casu. „Occupati si myslí, ze mají co delat -tedy produktivne konzumovat, zatímco moudrí vedí, ze jde o to být.“