Logika dějin a současnost/5

Zpracováno pro pěstování vize, vzhledem k aktuálnosti uveřejňuji též v předstihu.

Logika dějin a současnost/5

Při přípravě na jednu mezinárodní vědeckou akci (v září tohoto roku) se mně podařilo podstatným způsobem pokročit v rozpracování teorie produktivní spotřeby a pozičního investování. To má význam nejen pro pochopení současného dění a jeho alternativ, ale i zpětné vyhodnocení významných událostí v dosavadních dějinách. V této části vybírám z připraveného pojednání pro výše zmíněnou mezinárodní vědeckou akci ty pasáže, které jsou více či méně srozumitelné širší veřejnosti (vynechám zejména použití grafického a analytického popisu). Odlišuji barvou. Doplňuji komentářem. Vycházím z názoru, že dobrou teorii lze vyložit i populárně, na druhé straně však výklad na úrovni odborného textu má pro rozvoj teorie z řady důvodů (zmíním průběžně v textu) nezastupitelný význam.

V této části trochu více teorie, ale žádný strach, průběžně doplním poznámkami:

Teorie her, ekonomie produktivní spotřeby a poziční investování – část III.

V souvislosti s prezentací obou dvousložkových grafů je na tomto místě vhodné poukázat na podstatnou odlišnost veličin, které se v nich vyskytují. V případě grafu, který obsahuje Nashův vyjednávací problém, se jedná o užitky odpovídající preferencím spotřebitelů.

Poznámka:

Zapamatujme si (mělo by to patřit ke všeobecné kultuře): Současný hlavní proud mikroekonomické teorie považuje za cílovou stránku chování člověka pojatého jako spotřebitele orientaci namaximalizaci užitku. To je oprávněně kritizováno z různých aspektů. U nás jeden z možných směrů kritiky byl před poměrně nedávnou dobou, několika málo léty, prezentován v knížce Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla (2017). Stal se z ní bestseller. Nikoli z důvodu nových poznatků, ale líbivosti. Takový teoretický kýč podbízející se čtenáři. T. Sedláček v knížce apeluje na doplnění orientace na maximalizaci užitku (konzum) moralitou. Takové řešení nikam nevede. Přesah současné mikroekonomické teorie v hlavním směru spočívá – jak jsme naznačili již v předcházejících částech (a spojili s otázkou, proč k němu zatím ještě nedošlo, na kterou dáme odpověď) – v organickém a teoreticky konzistentním začleněním do mikroekonomické teorie efektů produktivní spotřeby (tak, jak o tom hovořil již Pigou v roce 1928 - Pigou, 1928, A Study in Public Finance, London: Macmillan).

Nash (1951) se ve své průkopnické práci při popisu svého pojetí kooperativních her explicitně vymezuje proti možnosti přenositelnosti či dokonce srovnatelnosti výplat pro různé hráče v oblasti mimoherní spolupráce. To bývá interpretováno tak, že neexistuje žádné interpersonální porovnávání výplat, které by se podílelo na určování dobrých strategií (srov. Trockel 2002). S tím souvisí i to, že jedním z předpokladů Nashova vyjednávacího problému je nezávislost řešení na lineárních transformacích (v axiomatizované podobě je pak jedním axiomů), což v případě námi uváděného modelu finančního trhu neplatí.

Nutno upozornit ještě na jednu, poněkud skrytou odlišnost. V modelu trhu spotřebních statků je každému ze spotřebitelů (hráčů) lhostejné, jaký užitek má druhý hráč. V případě finančního trhu je takový předpoklad příliš silný a omezující. To, že hráči při současném rozhodování berou v potaz i příjem druhého hráče (podstatně více než při směně spotřebních statků) je dáno dvojím:

- Mohou mezi sebou porovnávat rozdělení výplat (a například rozdělení 90:10, jak ukazují i empirické experimenty z ultimáních her) se jednomu z hráčů může stát natolik nespravedlivé, že jej pro něj nepřijatelné.

- Větší roli hraje rovněž uvažování hlediska času. Při směně spotřebních statků hráč uvažuje jen svůj očekávaný užitek, při rozhodování na finančním trhu uvažuje delší časový horizont, a tudíž i to, jaké důsledky pro něj může mít větší či menší výplata druhého hráče.

Poznámka:

Výše uvedené si může čtenář porovnat s vlastní zkušeností. Když se bude s někým dělit o nějakou částku peněz. Například tisíc nebo sto tisíc korun. Bude ho zajímat jen to, kolik dostane on sám, nebo i to, kolik dostane ten druhý? Bude důvodem k ostražitosti při hodně nerovném dělení jen to, že se mu to bude zdát nespravedlivé, nebo i to, že nespravedlivým dělením získaná větší část příjmu druhým hráčem může být zneužita proti němu?

V případě, že za konečné efekty spotřeby považujeme užitky jako subjektivní prožitky, které jsou mezi lidmi vzájemně neporovnatelné, nás nějaký přebytek užitku druhého spotřebitele trápit nebude. V případě velkého rozdílu výplat ve srovnatelných částkách budeme ostražití, nedůvěřiví a důvodem nebude jen závist.

Trochu přeskočím dopředu: Jakmile přejdeme od definování (a modelování) orientace spotřebitele na "maximalizaci užitku" k orientaci na (koneckonců) maximalizaci budoucího příjmu (s uvážením toho, jak se peněžní výnosy mění v nepeněžní a nepeněžní v peněžní), okamžitě vzniká otázka spravedlivého a nespravedlivého rozdělení, za kterou se skrývá fenomén pozičního investování, tj. možnost přeměny majetkové výhody jednoho v nástroj diskriminace druhého. Jak to, že si ekonomická teorie tuto trivialitu neuvědomuje, resp. ji nezpracovává svými teoretickými nástroji?

(Pokračování)