Vize, jakou potřebujeme/1286

Vize, jakou potřebujeme/1286ft

Jan Zeman napsal článek, ve kterém se zabývá problematikou zaměstnanosti z hlediska práva na práci, ale také významu práce pro člověka. Jako vždy odlišuji od svého textu barevně a doplňuji komentářem.

Sociální pilíř udržitelného rozvoje – politika zaměstnanosti – část I.

Jan Zeman

Velmi důležitá a mnohými i velmi obávaná je politika zaměstnanosti v trvale udržitelné ekonomice a společnosti. Na jedné straně narůstá obava, že z hlediska pracovního procesu se brzy stane podstatná část obyvatelstva přebytečnou, na druhé straně se hledají cesty, jak část pracovníků udržet v pracovním procesu co nejdéle. Mám za to, že moderní udržitelná společnost bude muset zajistit práci všem, resp. usilovat o nulovou nezaměstnanost. Proč?

Nulová nezaměstnanost

Bedřich Engels dokázal základní revolucionizující vliv lidské práce na rozvoj člověka, na přeměnu některých primátů na lidi, viz (Engels 1949). Dnes existuje dostatek studií, že nucená zahálka, obvykle v důsledku nedobrovolné nezaměstnanosti, lidi degraduje, někdy až zpátky na opice. Nezaměstnanost není přirozená, jak nám nalhávají různí apologeti kapitalismu. "Nezaměstnanost je dítětem kapitalismu," psal K. Marx v (Marx 1978) i jinde. Lze říci, že nezaměstnanost nebyla před kapitalismem (případně byla jen okrajovým jevem) a nebyla za reálného socialismu, byť někdy i za cenu nadměrného počtu metařů ad. Problém je ale podstatně složitější. Totiž, před kapitalismem existovalo dvojí přímé donucení k práci, zvané bič otrokáře či feudálova drába a potřeba získat aspoň něco málo k uspokojení základních hmotných potřeb, aby jedinec a jeho rodina přežili. Také za reálného socialismu existovala pracovní povinnost, viz zákon proti příživnictví, byť v nesrovnatelně civilizovanější podobě a s řadou výjimek (děti, studenti, nemocní, matky s malými dětmi, invalidé, důchodci). Zásada: "kdo je práceschopný a nepracuje, ať nejí," odsouzeníhodná určitě není za podmínky, že existuje dostatečná nabídka dostatečně placené práce. Klement Gottwald ji svého času razil ve zkrácené verzi: "Kdo nepracuje, ať nejí!" Obnovený kapitalismus v ČR i v SR ale rychle vytvořil masovou armádu nezaměstnaných, která přes různá statistická vylepšování narůstá. V roce 2013 dosahuje kruté úrovně – v ČR cca 750 000 osob. Podobně a často ještě hůř je tomu i v jiných bývalých socialistických státech i ve státech kapitalistických, které nepoznaly socialismus. Pokles na cca 230 499 osob evidovaných na úřadech práce k 1. 9. 2018 je pozitivní, ale jen přechodný jev současné vysoké konjuktury.

V ČR se vykazuje trojí nezaměstnanost. Podle metodiky ILO z USA (kdo odpracoval alespoň jednu hodinu za mzdu, není nezaměstnaný), podle metodiky Úřadů práce (jejich evidence počtu nezaměstnaných, z které jsou ale každý měsíc vyřazovány tisíce registrovaných nezaměstnaných pro tzv. nespolupráci s Úřadem práce) a čtvrtletní zjišťování ČSÚ počtu osob, shánějících práci. Tento třetí výpočet je nejpřesnější.

Jen ideové klišé je tvrzení, že nezaměstnaní většinou pracovat nechtějí. Vyvrátil to jak reálný socialismus, tak to denně vyvrací i značně děravé statistiky kapitalistických států. Evidují mnohem větší počet nezaměstnaných než volných pracovních míst. Existuje i vážný problém častého strukturálního nesouladu mezi požadovanou a nabízenou kvalifikací a místa bydliště a potenciálního pracoviště, jeho dopravní nedostupností za ekonomicky přijatelných podmínek a někdy i dopravní nedostupností fyzickou. Je ale pravdou též, že existují i nezaměstnaní, kteří pracovat opravdu nechtějí.

Produktivita práce od roku 1945 rychle roste a při rychlém rozvoji tzv průmyslu V4 (robotů, tzv. umělé inteligence AI ad.) hrozí, že při uspokojení základních potřeb a dokonce i při uspokojování množství falešných potřeb bude v dohledné době většina lidí bez práce. Pracovní síly dlouhodobě uvolňuje nejen zemědělství a lesnictví, ale přinejmenším od roku 1989 v ČR též průmysl (zčásti ale v důsledku deindustrializace) a začínají je uvolňovat ve značném počtu i mnohé služby. Situaci zhoršuje silně závislý charakter ekonomiky ČR, zejména na Německu, po roce 1989, dominantní pozice zahraničního kapitálu v ekonomice ČR a stupňující se rozvrat školství, a to jak nesouladem strukturu studijních oborů s poptávkou trhu po pracovnících, tak neustálým snižováním jeho úrovně. S tím se ČR stává nekonkurenceschopná ve světě se všemi tragickými důsledky takové politiky.

Tvorba nových pracovních míst vázne, tradiční lokomotivy zaměstnanosti nefungují, byť je nám nejednou nalháván opak. Na tuto hrozbu musí moderní socialismus nalézt přiměřený lék, má-li prokázat své přednosti.

Jak už to za kapitalismu bývá, hospodářské oživení ČR let 2014-18, spojené s poklesem nezaměstnanosti, bylo jen přechodnou záležitostí. Nový krizový vývoj do Česka vtrhnul nejprve s pandemií koronaviru a poté zejména s Fialovou pětidemoliční vládou a s válečnickou politikou veden EU i Fialovy vlády.

Postup cestou brzdění růstu produktivity práce je neperspektivní, byť se používal jak za reálného socialismu, tak ve vyspělém kapitalismu, aby byl ve společnosti relativně klid. Plně se ho nebude možné zřeknout i v moderním socialismu. Za nepřijatelné je nutné považovat snahy zvyšovat produktivitu práce její intenzifikací, což je klasická cesta zvyšování míry vykořisťování pracovníků zaměstnavateli.

K tomu:

1. Také souhlasím s tím, že "pracovat je normální", pokud ovšem práci chápeme v širším smyslu slova jako činnost vykonávanou v rámci lidské komunity a v její prospěch. Smířit se s pocitem vlastní zbytečnosti a neužitečnosti asi přirozené není. Otázka, jak umožnit všem práci v podmínkách dynamického nástupu technologií (včetně AI), které určité typy práce činí zbytečnými, si nepochybně zaslouží pozornost.

2. Tuto otázku patrně nelze řešit bez toho, aniž bychom měli představu o proměnách práce ve směru "všeobecné práce", jak ji s určitým nadhledem a obrovskou mírou předvídavosti popsal K. Marx ve svých Rukopisech "Grundrisse".

(Pokračování)

A k tomu trochu inspirující přírody:

Hodinová procházka a docela slušný úlovek. Osm hřibů plus nějaké holubinky. 

Kde? Kousek od Prahy. Z místa, odkud je tento výhled (výhled je do dálky, ale z místa hned za Prahou):

Hodilo se, zrovna jsme čekali návštěvu, sešlo se nás shodou okolností též osm, a tak jsme k vepřovým řízkům měli i houbové. Ty padly za oběť hladu jako první.

Nějvějvětší a zdravý:

A ještě jeden:

Tady jsou všechny pohromadě připravené ke smažení: