Vize, jakou potřebujeme/1212
Práce na vizi se dostala do širšího povědomí a probíhá i v rámci různých akcí za aktivní účasti veřejnosti. Uveřejňuji jednu z reflexí takové zdařilé akce – XI. Brněnského odborného semináře z pera hlavního organizátora Václava Fišera. Rozdělil jsem na dvě části. Ve druhé připojuji své poznámky. Fišerův text od svého odlišuji barvou.
Co přinesl IX. Brněnský odborný seminář (pokračování a dokončení)
Václav Fišer
Druhá část semináře tvořila diskuze, která se při patnácti tázajících řádně rozvinula, byť řada otázek se nevázala přímo k vyhlášenému tématu. Bylo však pochopitelné, že se na přetřes dostal například konflikt na Ukrajině a s tím související militarizace politiky států NATO a aktuálně USA a RF zahájený proces ukončení bojů mírovou smlouvou. Kterýžto výsledek, předznamenaný či podmíněný splněním ruských mírových podmínek, v podstatě nezměněných od roku 2021 (tedy předcházejících vojenskému střetnutí) je paralelně příkře odmítán ostatním "Západem" spolu s Ukrajinou a záminkou pro prudkou militarizaci politiky EU. Na dluh ... I takovéto otázky však přispěly k závěrům, které lze k tématu semináře shrnout. Především tedy – pokud použijeme název semináře jako základní otázku – za univerzální NÁRODNĺ ZÁJEM (vlastenecký zájem), na jehož základě lze vytvořit široké národní spojenectví levicového charakteru lze pokládat MĺR, s orientací vojenských politik států pouze na odůvodněnou obranu.
Již takto nahrubo formulovaný zájem umožňuje se zorientovat při hledání partnerů mezi existujícími organizovanými subjekty a při oslovování ostatní veřejnosti – všech věkových a sociálních skupin. Prosazování míru lze přitom opřít o dikci Charty OSN, základního rámce poválečného a vlastně podstatou na mír orientovaného mezinárodního práva, kterého součástí jsou mimo jiné i rozsudky norimberských procesů. S kým se tedy lze spojovat do "národní fronty"? S každým, kdo odmítá válku jako způsob řešení mezinárodních sporů. S každým, kdo odmítá vidět smrtelného nepřítele v komkoli, kdo nestojí o západní "demokracii". Stručně s každým, kdo je ochoten bránit zavlečení naší země do války. A také s každým, kdo je na této bázi ochoten zapojit se či alespoň podpořit cestu k obnově naší státní suverenity. Co to znamená? Přinejmenším obnovit v naší zemi potravinovou bezpečnost, tedy srozumitelně obnovit schopnost zemědělství dosáhnout nezávislosti na dovozu základních potravin a také znovu postavit na nohy vědomí národní kulturní identity. Obnovit správnou správu věcí veřejných – vládnutí v zájmu všech občanů a ne pouze úzkých zájmových a nátlakových skupin. Nakonec aktuálně palčivá otázka. Můžeme tyto ambice spojit s Hnutím STAČILO? Může se Hnutí STAČILO! stát bází levicově orientovaného národního mírového hnutí? Může, ale ne samo od sebe. Tento charakter může získat pouze naší aktivní činností. Dokážeme-li být při usilování o společný zájem dostatečně levicově radikální a současně spolupracovat jako rovnoprávní partneři. Zde je ovšem místo i pro důvodnou ostražitost, protože ... jsme prostě v Česku! Takže důvěřujme, ale ověřujme!
Dovolím si ještě poznámku ke kuloární diskuzi o efektivnosti takovýchto seminářů. Mají smysl! Vždyť pomáhají obnovení kontaktů, poznávání se v dosud jen intuitivně levicově orientované veřejnosti a ve vytváření podmínek k ujasnění tak komplikovaných témat, jako bylo to letošní.
K tomu:
1. Ještě k pojmu "komunismus". Psal jsem o tom již vícekrát, ale připomenutí zapomínaného má své oprávnění v době, kdy se zapomíná a kdy zase někdo chce revidovat dějiny, včetně "litera scripta manet". Jediná původní plnohodnotná definice komunismu je v Komunistickém manifestu (napsáno roku 1847, vydáno roku 1848) a zní takto:
Komunismus je sdružení, v němž svobodný rozvoj každého je podmínkou svobodného rozvoje všech. (Zde je ke stažení celé marxists.org/... citovaná pasáž je ze závěru II. kapitoly Proletáři a komunisté.
Podle mě touto definicí naznačené uspořádání společnosti přesně odpovídá evolučně stabilní strategii pospolitostí, v nichž se sdružuje velký počet jedinců a které dosáhly stádia dynamického technologického pokroku. Můžeme proti tomu protestovat, můžeme s tím nesouhlasit, dokonce můžeme toto tvrzení zakázat a jeho nositele pronásledovat, ale to je tak jediné, co se s tím dá dělat.
2. Byl jsem požádán napsat vlastní reflexi k průběhu semináře. Zde je (i v tomto případě od svého aktuálního textu odlišuji barvou):
Dlouho jsem se chystal napsat stručnou reflexi IX. Brněnského odborného semináře, ale dlouho se mně nedařilo přenést na papír to, co vnitřně pociťuji a co považuji za nejdůležitější. Teprve, když jsem při několika odlišných příležitostech zaznamenal stejný názor, který považuji za velmi chybný, mně to došlo. O jaký názor jde? Pokusím se různé podoby, v nichž se vyskytuje, spojit do jedné a co nejjednodušší formulace: "Na změny, a dokonce i na sjednocování je stále ještě brzy, protože na tom lidé ještě nejsou dost špatně; je třeba aby padli na hubu."
Zhovadilost nejvyššího řádu! Mj. Lenin vždy velmi tvrdě vystupoval proti jakékoli obdobě postoje "čím hůř, tím líp". Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Zameťme si pře vlastním prahem. Neefektivnost odporu proti zlu je dáno ideovou nepřipraveností. A ideová nepřipravenost je dána neochotou vnímat názory druhých. Snahou uzavřít se ve své "bublině" a filtrovat to, co říkají druzí, přes vlastní, nebojím se říci sterilní, zafixované prizma, které nepropustí do vnitřního zapouzdřeného světa názor nikoho druhého. Tento jev se projevil i v průběhu semináře. Z tohoto hlediska byl hlavní přínos semináře v tom, že některým účastníků se podařilo vzájemně se obohacovat svými názor, v některých případech i přesáhnout určité stereotypy.
Seminářů typu toho brněnského odborného ještě hodně dlouho nebude dost. Jsme stále ještě ve fázi osvěty. Je na každém, aby vnitřně přijal nemilosrdný fakt, totiž to, že každý z nás má jen nedokončené celoživotní vzdělání. Tj. stále se musíme učit jak ze zkušeností, tak z názorů druhých. Když to (nejlépe jako zálibu) podložíme i tím, že si občas přečteme nějaké kvalifikované sdělení, posune nás to o kus dál. To nikdo za nikoho neudělá. A bez toho to nepůjde.
Už se těším na kulatý 10. seminář.
(Pokračování dalším tématem)
A k tomu trochu inspirující přírody:
Přírodní park Hřebeny. Malý kousek od Prahy (hned za Jílovištěm). Dělám si tam vycházku několikrát za rok a vždy jsem příjemně překvapen. Tentokrát jsem se sem vypravil za devětsilem bílým (z většiny míst u Prahy vymizel, tady je ho ještě dost velká kolonie). A také je zde výsky vzácného druhu plicníku, patrně sekundární výskyt. A hlavně ty nádherné výhledy ze Hřebenů. Obojí roste u Všenorského potoka.
Pohled na hřeben Brd. Táhne se pak doprava ještě asi 60 kilometrů až za Rožmitál, přesněji za Třemšín.
Pohled do údolí Všenorského potoka.
Pohled na vrch Kámen (414 mnm).
Pohled směrem k Mníšku pod Brdy.
