Vysokoškolský učitel - Vysoká škola finanční a správní, první soukromá ekonomická univerzita

ondrey: Teorii her lze i definovat jako studium matematických modelů konfliktu a spolupráce mezi inteligentními racionálními rozhodovateli. Bohuzel se vyskytuji i odbornici, kteri nestuduji jejich zaklady a tak jako z dila Karla Marxe si vytahuji, co se jim hodi. Teorie her poskytuje obecné matematické techniky pro analyzování situací, v nichž dva nebo více jedinců ciní rozhodnutí, která ovlivní jejich cíle nebo preference. Jako taková nabízí teorie her poznatky, které mají zásadní význam pro vedce ve všech oborech společenských ved i pro praktické rozhodovatele. Situace, které teoretici her studují, nejsou pouhými rekreacními aktivitami, jak by se mohlo zdát z termínu "hra". "Analýza konfliktů" nebo "interaktivní teorie rozhodování" by mohly být popisne presnějšími názvy pro tento obor, ale zdá se, ze název "teorie her" ji zůstane.
Lze ríci, ze pocátek moderní herní teorie se datuje od prací Zermela (1913), Borela (1921), von Neumanna (1928) a velké zásadní knihy von Neumanna a Morgensterna (1944).
A priznavam, ze mezi hernimi odborniky z CR, tyto prace skoro nikdo nezna. Jak rikal kdysi, dnes propirany a ocernovany, Egon Bondy: Hofno jsem z toho Marxe znali, nebyly preklady. Velká cást raných prací na teorii her vznikla behem první svetové války, pak na Princetonu, ve stejné intelektuální komunitě, kde pracovalo i mnoho predních predstavitelů teoretické fyziky (viz Morgenstern, 1976). Při pohledu z sirsí perspektivy intelektuální historie se tato príbuznost nezdá být náhodná. Velká cást pritazlivosti a príslibu teorie her vyplývá z jejího postavení v
matematických základech spolecenských ved. To samozrejne dnesni desolati a internetovi samouci ze sve hlouposti a hluboke neznalosti odmitaji. V minulem století vytvoril velký pokrok v nejzákladnejsích a teoretických odvetvích fyzikálních ved jaderné dilema, které ohrozuje prezití nasí civilizace. Zdá se, že lidé se naucili více o tom, jak navrhovat fyzikální systémy pro vyuzívání radioaktivních materiálů, nez o tom, jak vytváret sociální systémy pro mírnění lidských chování v konfliktu. Je tedy prirozené doufat, ze pokrok v nejzákladnejsích a nejteoretictejsích odvetvích spolecenských ved by mohl v rámci VIZE prinést porozumení, které potrebujeme, abychom se vyrovnali velkému pokroku ve fyzikálních vedách. Tato nadeje je jedním z motivů, které v posledních padesáti letech vedly mnoho matematiků a společenských vedců k práci v oblasti teorie her. Skutecný důkaz síly teorie her prinesl v posledních letech plodný rozvoj důlezitých aplikací, zejména v ekonomii. Teoretici her se snazí porozumet konfliktům a spolupráci studiem kvantitativních modelů a hypotetických príkladů. Tyto príklady mohou být v mnoha ohledech nerealisticky jednoduché, ale díky této jednoduchosti mohou být základní problémy konfliktu a spolupráce na techto príkladech lépe viditelné nez v mnohem slozitejsích situacích reálného zivota. To je samozrejme metoda analýzy v kazdé oblasti zkoumání: klást otázky v kontextu zjednoduseného modelu, v nemz se ignoruje mnoho méně důlezitých detailů reality. I kdyz se tedy clovek nikdy nedostane do situace, v níz by pozice lidí byly tak jasne vymezené, jako jsou ty u pozicniho investovani, které by meli studovat teoretici her, můze studiem techto hypotetických príkladů lépe pochopit skutecné konkurencní, co-opetiticni, ci koperativni situace. V jazyce teorie her se hrou rozumí jakákoli spolecenská situace zahrnující dva nebo více jedinců. Jednotlivci zapojení do hry se mohou nazývat hráci. Jak je uvedeno ve výse uvedené definici, existují dva základní předpoklady, které teoretici her o hrácích obecne ciní: jsou racionální a jsou inteligentní. Necham na ctenarich techto stranek, aby posoudili nakolik jsou hraci D. Trump a V. Putin analyzovatelni pomoci teorie her, a vubec texty na techto strankach.